Zdeněk Lahoda

Zdeněk Lahoda

HON NA MEDVÍDKA

PRVNÍ KAPITOLA

příběhy z dob nepříliš dávno minulých,

a přece už nepředstavitelně vzdálených

Korespondentka Marie Mušková vyťukala ten den poslední „a zůstáváme s veškerou úctou“, vytáhla dopis

ze stroje a ozdobila místo pro podpis razítkem „Bankovní závod Morák a syn“. Podívala se na hodinky, suspokojením konstatovala, že za dvanáct minut ,padne’, a navyklým pohybem vtáhla pod válec obálku sezeleným čtyřlístkem a červeným nápisem „Los od Moráka štěstí přiláká“ v levém dolním rohu. Napsalaadresu, zařadila dopis s obálkou do podpisové mapy a narovnala se v zádech. Levou nohou zašmátralapod stolkem, vklouzla do lodičky s polovysokým podpatkem a vykročila ke kanceláři disponenta Hornycha.

Cestou zaregistrovala, že účetní Hubáček drží kostnatý levý ukazovák na jedné z položek saldokonta, vpravé má plnicí pero, nepřítomně zírá kamsi nahoru do kouta velké místnosti a soustředěně špulí rty.Pokladník Kobliha za jejími zády nařezával teplé a ospalé ticho kulometnou palbou sčítačky, a praktikantTlustý si horlivě ořezával tužku řezátkem v podobě kopacího míče. Letmý pohled do horní polovinyvýkladní skříně vyloudil z korespondentky Muškové tichý povzdech. Měkce se snášející načechrané vločkyji přiměly k bleskové úvaze, že pěšky dnes domů jít nemůže; chatrné lodičky by pochod na Balabenku asinepřežily, a tak se musí smířit s nezbytným vydáním káčé dvacet za tramvaj.

Zaklepala, počkala na pisklavé „Dále!“ disponenta Hornycha, vklouzla do jeho kanceláře, kde kroměpsacího stolu byl ještě konferenční stolek se třemi mírně odřenými křesílky, a položila mapu na okraj

psacího stolu.

Závěrečný obřad jejího dne korespondentky se téměř nikdy neměnil. Disponent odsunul rozložená lejstra,přisunul mapu před sebe a otevřel ji na první stránce. Stála po jeho pravici, poslouchala polohlasémonotónní drmolení, připomínající modlitbu derviše, dívala se na disponentovy bledé ruce se spoustoujaterních skvrn, myslela na to, že má doma namočené prádlo a že se do něho bude muset pustit dnes,protože zítra chce jet za mámou do Řevničova, čekala, až její představený vykroužil nad razítko

kaligrafické Hornych, a obracela tlusté listy ze savého papíru.

Při čtení čtvrtého dopisu se disponent zarazil. Odvrčel úvodní věty znovu, rozpačitě si pohladil bradu atrochu mečivým tenorem poznamenal: „Moment, Mášenko, tohle vypadá na renonc. Nespletla jste se?Určitě vám pan šéf nadiktoval tenhle, termín? Do patnáctého února? Ještě včera se dušoval, že tomuKovářovi počká do patnáctého ledna a dýl ani minutu.“ Opřel se zády, natočil úzkou hlavu s dokonalerovnou pěšinkou v řídkých šedivějících vlasech a zašilhal přes okraj brýlí na korespondentku.

„Docela určitě, pane disponente!“ opsala bradou důrazný oblouček oslovená Mášenka.

Disponent Hornych zavrtěl hlavou, potom ji naklonil k levému ramenu jako kos, když pátrá po žížale, a

prohlásil: „No jo… Ale… Tak to on asi… Víte co, Mášenko, ono bude nejlíp, když se ho na to zeptám. Pro

všecky případy…“ Opřel se dlaněmi o stůl, pomalu vstal a drobnými kroky vykročil k šéfově svatyni. Prošel

úzkým předpokojem, který byl spíše síňkou a v němž u stolu pod oknem vysedával bankovní sluha,poslíček a děvečka pro všecko Alois Javůrek, a zaklepal na rám zvenčí i zevnitř čalouněných dveří.Nečekal na odpověď, protože tu by z té důkladně izolované místnosti stejně nezaslechl, spokojil se tím, že

nad dveřmi nesvítí nápisy TELEFONUJI a NERUŠIT, a zmáčkl kliku. K jeho překvapení se však dveřeneotevřely. Disponent se trochu bezradně podíval na Javůrkovu prázdnou židli, vteřinu dvě podumal nadtím divným porušením zvyklostí a vrátil se do své kanceláře.

„Pan šéf tam není,“ zamyšleně oznámil čekající Mášence. „Má tam zamčeno…“ dodal, odložil podezřelýdopis stranou a začal pročítat další. Znenadání však přestal, podíval se na hodinky a zeptal sekorespondentky: „Pan šéf někam šel?“

„Já nevím, já jsem ho neviděla,“ nepříliš určitě odpověděla Mášenka a rázem pochopila, proč pandisponent Hornych zneklidněl. Za šest let, co v Morákově bankovním závodě pracovala, se totižnepamatovala, že by pan senioršéf zmeškal rituál, který pokladník Kobliha posměšně nazval„pozdvihováním“. Přesně v pět hodin totiž praktikant Tlustý šel a otočil klíčem v hlavních dveřích, zevnitřpobitých lesklým plechem, načež vstal pokladník Kobliha, odemkl vnitřní přepážku výkladní skříně, vyňal zní tmavě modrou sametovou podložku se šestnácti velkými zlatými mincemi a uložil ji do nedobytné

pokladny.

Pravda, stávalo se, že Morák senior byl mimo Prahu, anebo se potýkal v posteli s chřipkou a klel, že musítakhle ničemně trávit drahý čas, ale v takových případech ho v posledních dvou letech zastupoval syn,pan junioršéf. Ten si ovšem na ceremonie nepotrpí, řekla si Mášenka.

Panu disponentovi se honily hlavou jiné, znepokojivější myšlenky. Ještě ve čtyři hodiny přece se starýmmluvil. Když Morák někam odcházel, obvykle mu neopomněl povědět, kam jde a kdy se vrátí. A navíc sivěci zařizoval tak, aby byl v pět hodin v závodě a mohl jej zamknout, protože zpravidla si bral klíče odpředního i zadního vchodu k sobě. Byly ovšem výjimky…

Disponent Hornych se znovu podíval na hodinky, zjistil, že už je tři minuty po páté, nechal mapu mapou a

vyšel ze své kanceláře. Ovšem, ten vztekloun Kobliha s gustem provedl „pozdvihování“ na chlup přesně a

na starého nečekal. Teď už má uvázanou šálu a chystá se navléknout na sebe tlustý černý zimník.

„Pan šéf někam šel?“ zeptal se ho disponent. Pokladník otočil hlavu, zarazil se v pohybu a řekl: „Já honeviděl nikam jít.“ Ukázalo se, že vycházet bankéře Moráka neviděl ani účetní Hubáček, ani praktikant

Tlustý.

V tom okamžiku se ozvalo zabouchání na dveře. Praktikant odemkl a do místnosti vpadl sluha Javůrek,ještě mezi dveřmi rázně smekl klobouk a prudce jím mávl, aby setřepal sníh, rozepjal kabát, vzal za klopy a setřásl to nadělení i z ramen. „Brr,“ otřásl se, „to je ale chumelenice.“

Zadupal, vytáhl z náprsní kapsy zimníku půllitrovou láhev s jakousi červenou tekutinou, rozhlédl se poosazenstvu a chtěl odejít do svého „kvelbu“, ale disponentova otázka ho zarazila.

„Néé,“ protáhl a zavrtěl hlavou. „Něco po jedné hodině si mě pan šéf zavolal a řek mi, abych se sebral ajel do Nuslí vyklepnout milostpaní na sněhu tébichy, že mi s tím Víšková pomůže. A na zpáteční cestějsem měl ve Štěpánský koupit barvu na razítka. Von tam není?“ kývl hlavou směrem k Morákověkanceláři.

„Mno, kancelář má zamčenou…“ zamyšleně řekl disponent Hornych a najednou vytřeštil oči a zapomnělzavřít ústa. Později o té chvíli říkal: „Mně vám bylo, jako když mně nůž o srdce zavadí.“ Uvědomil si, ženeviděl v zámku klíč.

Klíč od šéfovy kanceláře totiž vždy trčel ze zámku zvenčí. Zevnitř se „šéfovna“ nikdy nezamykala. Právětakovým zákonem bylo, že když šéf čekal nějakou návštěvu, nesměl Javůrek nikam odejít a musel sedět u

svého stolu v předpokoji. Vzhledem k tomu, že peněžní podnikání bankéře k němu nepřivádělo dívenky zpenzionátu, ale většinou lidi sužované zlými starostmi, měl na spodní straně stolní desky nenápadněumístěné tlačítko, které rozeznívalo bzučák nad stolem sluhy a neoficiálního osobního strážce, rozložitéhoJavůrka.

Disponent Hornych se prudce otočil a rychlými kroky zamířil k šéfově kanceláři. Sluha Javůrek se rozběhlza ním, následován zaraženými ostatními zaměstnanci.

Hornych znovu zmáčkl kliku, ale dveře se ani tentokrát nepohnuly. Sklonil hlavu, chvilku se díval doklíčové dírky, potom si do ní posvítil rozškrtnutou zápalkou, pomalu se narovnal a s panikou v hlase zesebe vyrazil: „On tam klíč je, ale z druhé strany!“

Obrátil se, upřel vodově modré oči na sluhu a vyzval ho: „Pane Javůrek, jděte se podívat, jestli nejsounáhodou otevřené dveře z chodby!“

Javůrek se poslušně otočil a vyrazil za svým úkolem. Disponent se vrátil do hlavní místnosti, sáhl posluchátku na stole účetního a vytočil domácí číslo šéfovy kanceláře. Několik vteřin držel sluchátko u uchaa napjatě naslouchal, potom je uložil zpátky do vidlice.

Javůrek byl v mžiku zpátky a hlásil, že dveře vedoucí na chodbu jsou také zamčené. Potom se podíval nahodinky a prohlásil: „Tohle není jen tak samosebou. To tu eště nepamatuju!“ Rozhlédl se kolem a zeptalse: „Mladej pan šéf už šel domů?“

„Jo,“ potvrdil pokladník Kobliha, „ten si odešel už někdy kolem čtvrt na pět.“

„Tak to tomu teda nerozumím,“ vrtěl hlavou sluha a díval se na dveře „šéfovny“. „Asi by se s tím…“

Disponent se však už vzpamatoval. Probudil se v něm štábní kapitán v záloze Hornych, a ten ukázal, žeještě umí projevit vojenskou rozhodnost.

„Skočte za roh k zámečníkovi Peřinovi,“ přikázal Javůrkovi, „a řekněte mu, ať nám sem někoho pošle.Myslím, že tam jsou do šesti. Vysvětlete mu, co a jak a ať si s sebou vezme nějaké nářadí.“ Potom seobrátil na praktikanta Tlustého: „A vy jděte a přiveďte sem prvního policajta, kterého potkáte! Zkuste to v

podloubí v ulici Dvacátého osmého října, tam v téhle čině určitě některého natrefíte!“

Znovu se rozběhl k telefonu a chtěl zavolat policejní komisařství, ale potom se zarazil a řekl si, že to ještěpočká, co kdyby to přece jen byl planý poplach. Hlavou mu probleskla myšlenka zavolat do šéfovy vily v

Nuslích, anebo mladému na Vinohrady, ale i tu zavrhl.

Praktikant Tlustý přiběhl s hubeným a nepříliš horlivým strážníkem za několik minut. Orgán pořádku serozhlédl kolem sebe, neomylně rozpoznal nejvyšší autoritu shromáždění a zasalutoval disponentovi:„Nadstrážník Macháček. Co pro vás můžu udělat?“

Disponent Hornych začal překotně vysvětlovat tu záhadu zamčených dveří, které zamčené nebývají, alesotva spustil: „Víte, náš pan šéf, pan bankéř Morák, on se nikdy…“ vpadl do místnosti Javůrek, následovaný vytáhlým zámečnickým tovaryšem s koženou kabelou pověšenou přes rameno.

Okamžitě byl dirigován k čalouněným dveřím, kde nejprve rovněž zmáčkl kliku a posvítil si do klíčovédírky, zamumlal: „Maličko, a Sezam se votevře,“ a vybral z brašny jakýsi tenký a špičatý nástroj. Chvilkujím trpělivě otáčel v zámku, až ucítil, že klíč na druhé straně vypadl. Vytáhl sadu paklíčů na kruhu z drátu,

jeden vybral a zkoušel zámek otevřít.

Nadstrážmistr Macháček sledoval to zlodějské počínání, posvěcené jeho úřední přítomností, a v duchu siříkal: „Kdo by to byl řekl. Tak vida, pan bankéř Morák! Los od Moráka štěstí přiláká! Člověk si myslel, žena toho ta mizérie neplatí, ale vona ho krize za ty tři roky nakonec taky asi udolala. Vždycky jsem simyslel, že to je pořádně zazobanej sysel, a von měl třeba dluhů jako carskej oficír. Nakonec se tuzamkne, picne se, a věřitelé, tancujte, jak umíte! No, první není, a poslední asi taky ne…“

Konečně v zámku dvakrát cvaklo a dveře do kanceláře senioršéfa bankovního závodu Morák a syn seotevřely.

Nadstrážník Macháček okamžitě pochopil, že věci se zřejmě mají jinak, než si představoval. Majitelbankovního závodu seděl v těžkém dubovém křesle, ramena a levou tvář měl položené na psacím stole aruce mu bezvládně visely skoro až na koberec. Nevelká rána na temeni plešaté hlavy, zasychající úzkástružka ve věnci prošedivělých vlasů a malá loužička zahnědlé krve na zelené psací podložce s koženýmirohy svědčily o tom, že pan bankéř asi sebevraždu nespáchal.

„Moment… moment… nikdo tam nechodíte, na nic nešahat!“ zakdákal rozčileně a rozpřáhl ruce, protožejako uniformované rameno zákona byl spíš přes opilce, výtržnosti a demonstrace nezaměstnaných nežpřes zavražděné bankéře a při pohledu na krev se mu dělalo špatně. V té chvíli byl však jeho pokřik zcelazbytečný, protože přítomní zaměstnanci bankovního závodu Morák a syn stáli jako sochy a nikdo z nich se

do šéfovy kanceláře nehrnul.

Nejdříve se vzpamatoval sluha Javůrek. „No jo,“ namítl, „ale co když je pan šéf jenom v bezvědomí?Tadyhle Mušinka přece má kurs Červenýho kříže!“

Všichni se ohlédli po Marušce Muškové, ale ta se v tom okamžiku v podivném úhlu opírala zády o hrudní

koš hubeného účetního Hubáčka, který ji držel v podpaží, měla zavřené oči a byla bílá jako křídový papír.

Nadstrážníkovi Macháčkovi nezbylo než vzmužit se. Oklepal si boty, otřel je o červený kokosový koberec avešel do kanceláře senioršéfa. Udělal několik váhavých kroků po modrém perském koberci, obešel stůl,sklonil se a zdvihl ruku bankéře Moráka, v mírném předklonu se chvilku snažil nahmatat tep a potom ruku

zase opatrně spustil.

Disponent Hornych stál v těch hluchých vteřinách vedle nadstrážníka Macháčka, třeštil oči na zhroucenoupostavu za psacím stolem a stále jen polohlasem opakoval: „Taková bestialita… taková bestialita…“, čímžmálem přiměl k velice nepatřičnému chování praktikanta Tlustého, ve kterém se bleskem vznítilo jehosextou ukončené klasické vzdělání a on si disponentova slova zcela chybně a nesmyslně přeložil jako:

„Takové šelmovství… takové šelmovství…“ a musel vynaložit spoustu sil, aby neexplodoval. Rychle sáhl po

kapesníku, aby skryl svůj ničím neomluvitelný cynismus, který vůbec necítil.

Konečně se vrátil i nadstrážník Macháček. Otočil se ve dveřích, vrhl ještě rychlý pohled na otevřenounedobytnou pokladnu, rázně za sebou zavřel a houkl: „Všichni vostat tady! Ne aby někoho napadloodejít!“ Potom energicky vykročil k telefonu a vytočil číslo policejního ředitelství.

Detektiv Panocha přijal hlášení, zapsal hlavní údaje do žurnálu a nevzrušeně řekl kolegovi Karasovi:„Zburcuj doktora Podroužka a techniky a jeďte do Jungmanky třicet osum, bankovní závod Morák a syn!Všecka fidlátka s sebou! Čerstvej mord, eště teplej. Až seženu starýho a Vosmíka, pošlu je za váma.“

Panocha se nemusel dlouho namáhat, jeho šéf, vrchní kriminální inspektor Láska, už byl dvacet minut

doma na Spořilově, pil čaj a zrovna se chystal řešit stížnost své ženy Magdy na prvorozeného syna,desetiletého Jirku, který se opětovně a přes mnohá napomínání dopustil činu nanejvýš zavrženíhodného –

zanedbání povinné péče o čtyřletého bratříčka Honzíka.

Když byl vyzván, aby vzal brášku na chvíli na vzduch, že maminka potřebuje začít péct cukroví na vánoce,potají vzal ve sklepě sáňky zvané žába, za rohem předal Honzíka do opatrování staré paní Bednářové stím, že maminka není doma, on musí jít nakoupit a nechce bratříčka nechat doma samotného, aby si nojen si to představí neublížil. Prý si pro něho za chvíli přijde. A vydal se za kamarády na kopeček, kde se

říká Nade mlejnem.

Zločin se brzy prozradil. Honzík ochotně pověděl hodné tetě Bednářové, že máma je doma a peče cukrovína vánoce, a sousedka ho přivedla.

Recidivista Jirka stačil jen pronést na svou obhajobu: „Tak co jsem teda s ním měl dělat, když ty sáňkyjsou jenom pro jednoho!“ když do přelíčení neodbytně zadrnčel z předsíně telefon.

Mladší Láska uvítal spásné přerušení, protože měl tušení, že to andělské zvonění odročí causu jehobratrské nelásky na převelice výhodné neurčito.

Otec Láska chvíli říkal do telefonu samé: „Ano… ano…“ na závěr houkl: „Dobrá, za čtvrt hodiny budu předbarákem,“ a zavěsil.

A maminka Lásková pochopila, že dnešní páteční večer je ztracený, stejně jako několik večerů dalších, oneděli ani nemluvě a ještě byla málem vděčná, že tentokrát měla toho svého mužského doma jedenáctvečerů po sobě.

A znovu a už potolikáté žasla nad tou náhlou proměnou klidného a domáckého táty Jirky, z kterého se po

takovém krátkém telefonickém rozhovoru znenadání stává trochu cizí a trochu hrozivý vrchní inspektor

kriminální policie Jiří Láska, jehož hlavním polem působnosti je vyšetřování vražd. Asi je to tím, že muvždycky tak zvážní oči, řekla si. Že ho tu sice ještě mám, ale duchem už je někde jinde. A vždyckyvypadá, jako kdyby za stíhání veškeré lidské špatnosti byl odpovědný jen a jen on sám.

Vrchní inspektor Láska se podíval na svou hnědookou ženu a omluvně pokrčil rameny. Vážně a trochusmutně přikývla a řekla: „Počkej chvilku. Dám ti s sebou chleba s játrovým salámem a termosku čaje.“

Otec Láska přenesl pohled na prvorozeného syna, který v posledních minutách viditelně pookřál, apomyslel si: No jo, Honzík měl přijít tak o čtyři roky dřív… ale copak to při mém platu šlo? Kdybys tak, tyuličníku, tušil, že ty rohačky, které sis vyprosil pod stromeček, jsou schované zrovna u babky Bednářové.A pohladil po blonďatých vlasech nejmladšího Lásku, který kulatýma modrýma očima bez mrknutísledoval vývoj událostí. Bylo mu vidět ve tváři, jak v něm zápolí dva zcela protichůdné pocity jak prahne

po spravedlivém ortelu nad proradným bratrem a zároveň si přeje, aby ten jeho velký vzor a idol ušel

trestu.

Vrchní inspektor Láska se usmál, dopil čaj a šel si do předsíně obout boty.

KAPITOLA DRUHÁ,

která poněkud objasní podnikání

bankovního závodu Morák a syn

a v níž nastane sháňka po panu junioršéfovi

Když Láska dojel do Jungmannovy ulice, technici už končili. Kudrnatý a vytáhlý Jeřábek už jen snímalotisky prstů všem zaměstnancům a právě utěšoval bledou a vyděšenou Marušku Muškovou: „Ale to přeceneznamená, že přijdete do alba zločinců, slečno. To se musí, abysme mohli odlišit vaše otisky prstů odtěch druhých, o které nám jde.“ A bylo na něm patrné, že by té rozrušené štíhlé stenotypistce docela rádudělil další lekci kriminalistického minima ve svém nejbližším volném čase.

Fotografové už doblýskali a také policejní lékař doktor Podroužek už jen čekal na vrchního inspektora.

Láska si vyslechl Panochovo hlášení o tom, co se zatím zjistilo, a odešel s doktorem Podroužkem do

Morákovy kanceláře. Všichni tři inspektoři vešli za nimi a Panocha zavřel dveře.

Vrchní inspektor několik minut tiše stál, soustředěně se díval kolem sebe a vrýval si do pamětipodrobnosti toho, co vidí: mrtvého a jeho polohu, masivní tmavý psací stůl s těžkým, kůží čalouněnýmkřeslem, kulaté skleněné těžítko, kterým zřejmě někdo pohnul, protože v něm sněžilo stejně hustě jakovenku, nůž na papíry s úzkou čepelí a mramorovým držadlem, otevřenou nedobytnou pokladnu, kulatýkonferenční stolek se dvěma koženými klubovkami a krátkou pohovkou, věšák na šaty z ohýbanéhodřeva, na kterém visel tmavě šedý vnitřní kožich s límcem z kanadského bobra a světlý klobouk typudiplomat, tmavou dvoudílnou skříň, vysoké stojací hodiny, tmavě modrý hedvábný perský koberec,pokrývající téměř beze zbytku celou podlahu, na kterém bylo několik skoro černých šmouh a skvrn, jež se

táhly od dveří do chodby a největší byla před klubovkou stojící proti psacímu stolu zřejmě stopy poroztálém sněhu Panuškův obraz na zdí v těžkém hnědém rámu, nazvaný „Podzim u nás“, Štikův poloakt

mladé ženy v jakémsi maďarském či cikánském kroji, okno s tlustými mřížemi a těžké čalouněné dveře,vedoucí na chodbu, vybavené speciálním mohutným zámkem, z něhož vybíhaly do pevných železnýchzárubní nahoře i dole dva asi patnáctimilimetrové ocelové pruty, vylučující vypáčení, pevný zajišťovacíocelový řetízek, který teď volně visel!

Konečně se vrchní inspektor pohnul a zeptal se lékaře: „Tak co, doktore, jak to vypadá?“

Doktor Podroužek rutinovaně odříkával, jako by to už chtěl mít za sebou: „Proražení lebeční kosti. Exitusve zlomku vteřiny. Čas přibližně šestnáct třicet plus minus dvacet minut. Úder vedený značnou silou shora

na temeno tupým předmětem, něčím jako paličkou hmoždíře,“ dodal civilněji. „Po pitvě toho snad řeknuvíc. Ze soudního tu pro něj budou každou chvíli.“

„Prohledali jste mu oblek?“ zeptal se Láska Panochy, nečekal na odpověď a obrátil se na Karase: „Cotechnici, objevili něco? Co vražedný nástroj?“

„Neobjevili nic zvláštního. Vražedný nástroj jsme tady nenašli. S otisky se zatím nedá nic dělat. Schází jimmladý šéf a uklízečka. Mokré skvrny na podlaze nasvědčují, že pachatel do místnosti vešel z chodby, alejsou neurčité a jinak se z nich nic vyčíst nedá.“

„Co tyhle dveře?“ ukázal Láska na dveře vedoucí na chodbu.

„Zamčené. U mrtvého se žádné klíče nenašly, z personálu je taky nikdo nemá. Je to zvláštní zámek,vyrobený ve Vídni, říkal Kadeřábek, klíč je do toho poměrně složitý. Obvyklými fígly se to jen tak otevřít

nedá. Prohlédl si to odtud i z chodby, ale nenašel ani škrábnutí. Jestli prý to bude nutné, tak to rozebere

a zjistí, jestli to snad někdo neotevřel něčím nepatřičným. Na klikách vůbec žádné otisky prstů, jen na té zpředpokoje zřetelný otisk celé dlaně. Tady na stolku je všecko, co jsme našli v kapsách.“

Na konferenčním stolku ležely ploché zlaté kapesní hodinky značky Movado, stříbrné pouzdro na cigaretys vyrytými iniciálami BM, stříbrný zapalovač se stejným monogramem, pomačkaný bílý kapesník, světlehnědá kožená náprsní taška se šesti sty osmdesáti korunami v bankovkách, drobné v hodnotě tří korundvaceti, kapesní nůž v koženém pouzdře, pomačkaná účtenka z restaurace hotelu Zlatá husa snačmáranou útratou Kč 18,40.

Když si pro mrtvého přišil dva zřízenci v bílých pláštích a černých čepicích s vysokými dýnky, lékař serozloučil a odešel s nimi.

Po jejich odchodu požádal vrchní inspektor Panochu, aby posbíral věci z konferenčního stolku, sedl si dokožené klubovky, gestem vyzval ostatní, aby se také posadili, a. řekl: „Tak ještě jednou od začátku,“ a dal

si podrobně vyprávět všecko, co se událo od telefonního oznámení nadstrážníka Macháčka do té chvíle.Pozorně sledoval jednotlivá hlášení, občas si udělal poznámku do notesu s modrými deskami. Když

nastalo ticho, zeptal se: „Mladý pan Morák už o tom ví?“

Odpověděl mu Karas: „Ještě asi ne. Telefonoval jsem mu do bytu, ale ještě se nevrátil z kanceláře.“

„Co zaměstnanci?“

Karas podal vrchnímu inspektorovi list papíru se jmény všech zaměstnanců, jejich pracovním zařazením,datem narození a bydlištěm, který si už stačil vyžádat od disponenta Hornycha. Láska četl:

Václav Hornych, disponent, nar. 1880, bytem Karlín, Královská 124,

Adolf Hubáček, účetní, nar. 1901,

bytem Žižkov, Husova 15,

Jaroslav Kobliha, pokladník, nar. 1898,

bytem Staré Město, Masná 19,

Josef Tlustý, praktikant, nar. 1913,

bytem Vinohrady, Kouřimská 64,

Marie Mušková, korespondentka, nar. 1908,

bytem Libeň, Na rozcestí 3,

Františka Víšková, uklízečka, nar. 1875,

bytem v Nuslích, Svážná 12.

Alois Javůrek, sluha, nar. 1881,

bytem v Nuslích, Jaromírova 8.

A Karas doplnil z dalšího lístku: „Starší pan Morák taky bydlel v Nuslích, ve Svážné 12, on tam muž té

Víškové dělá domovníka. Mladší pan Morák bydlí na Vinohradech, Fochova 111, v domě svého tchána.Ten tu není. Odešel někdy po čtvrt na pět. Potom tu není ta Víšková. Ona pomáhá i v domácnosti panaMoráka v Nuslích. Odtud odešla už v devět hodin ráno. Jinak jsou tu všichni…“

Přerušilo ho zaklepání na dveře. Nadstrážník Macháček se ptal, jestli už může pustit domů zámečnickéhodělníka. Láska se pohledem dohodl s ostatními a řekl, že může jít, ale ať si nechá pro sebe, co viděl, jinakbude mít opletačky pro rušení vyšetřování.

Hubený zámečník popadl kabelu a vyběhl na ulici. To víš, že jo, pomyslel si. Konečně se našel někdo, kdotomu vydřiduchovi, starýmu „Těmahle rukama“, zatnul tipec. Já u toho byl skoro hlavní osoba, a nechám

si to pro sebe…

„Pane Karas, zavolejte na ty Vinohrady ještě jednou, a jestli mladý Morák pořád ještě není doma, tak setam rozjeďte, počkejte na něj a zatím to tam trochu oklepněte. Telefonoval někdo staré paní Morákové

do Nuslí?“

Panocha vysvětlil, že to chtěl udělat disponent Hornych, ale nebylo mu to dovoleno.

„Tak se tam rozjeďte vy, pane Vosmík,“ rozhodl se vrchní inspektor pro dobrácké vzezření inspektora,který už neměl daleko do penze a vzdor pražskému původu vypadal jako venkovský tatík. „Ale s citem, neabyste na ni vybafl jako bernardýn! A taky se tam porozhlídněte a ověřte si, kdy odtamtud odešel tensluha,“ podíval se na seznam a dodal: „ten Javůrek. Potom se vraťte sem!“

Když se oba oblékli a odešli, Láska se podíval na hodinky a zamyšleně řekl Panochovi: „Osmnáctosmatřicet. Doktor říká kolem půl páté, to znamená přibližně před dvěma hodinami. Jsme tu brzy, ale jestli s tím nepohneme hodně rychle, tak se nám to může rozběhnout do šířky, všelijaké finanční,účetnické a vím já, jaké expertizy nám to můžou protáhnout na kdovíjak dlouho a stopy nám vystydnou.Jak to vidíte vy, pane Panocha?“ zeptal se na názor nejmladšího ze svých pomocníků, štíhlého artuťovitého třicátníka s brýlemi ze želvoviny, který vypadal spíš jako advokátní koncipient než jako

detektiv.

„No, já bych řekl, že na profíka to nevypadá, a na afekt tu taky nic neukazuje. Zlaté hodinky mu nechal apeněženku taky. Musel to být někdo, kdo se tu dobře vyzná. Podle šlápot sem vešel z chodby. Já bychvycházel z toho, že jsme u mrtvého nenašli klíče. To znamená, že jako prvního si musíme důkladněproťukat mladého Moráka. Byl poslední, kdo sem ke starému Morákovi vešel. Někdy ve čtvrt na pět.Potom si vzal ve své kanceláři kabát a klobouk a vypadl, jako kdyby běžel s telegramem tak to aspoň oněm řekl pokladník Kobliha.

Stát se ovšem mohlo i to, že starý Morák vpustil někoho dveřmi z chodby, ten ho klepl, zamkl dveře dopředpokoje i když tady mi něco neštymuje, to přece muselo být pořádné riziko sebral Morákovi klíče,vyraboval kasu a vypařil se dveřmi do chodby. Ale profík by přece popadl i ty hodinky a šrajtofli. Víc tohonevidím. Jestli to bylo takhle, tak mrtvý musel pachatele dobře znát vpád někoho neznámého bychskoro úplně vyloučil.“

Vrchní inspektor o tom chvilku přemýšlel, věděl, jak je důležité zaměřit se v této fázi správným směrem,že ztracený čas by mohl být nenahraditelný. „Hm,“ zabručel nakonec, „taky nevidím jiný výchozí bod.Nejprve se musíme pořádně orientovat tady. Jděte a pošlete mi sem toho disponenta. Vy se zatím usaďte

v jeho kanceláři a postupně vyzpovídejte ty ostatní. Ten nadstrážník ať zatím zůstane v hlavní místnosti a

kouká, aby nikdo neodešel. A ať taky trochu pozoruje cvrkot!“

„Nadstrážník Macháček říkal, že ho měli v šest střídat,“ upozornil Panocha.

„Tak ať ho vystřídají tady. Zatím tu ještě jednoho uniformovaného potřebujeme. Jak je to tu s telefony?“

„Hlavní aparát má na stole ten disponent Hornych. Odtamtud se dá přepojovat na ostatní čtyři aparáty –sem, do kanceláře mladého Moráka, k účetnímu a k pokladníkovi. Odtud se ovšem dá volat i přímo.“

„Dobrá, a teď toho Hornycha.“

Pobledlý disponent vešel a rozhlédl se po místnosti, jako by se vrah ještě skrýval někde za skříní. Láska se

mu představil a požádal ho, aby se dobře podíval kolem sebe a řekl mu, co všecko v kanceláři chybí.Hornych se znovu rozhlédl po šéfově pracovně, potom šel k nedobytné pokladně a řekl: „Tady prosímchybí ocelová kazeta. Taková menší, asi tak třicet na dvacet centimetrů, a asi deset vysoká. Ale jestli tuscházejí nějaké písemnosti, tak to prosím nemohu sloužit, protože tady si pan šéf disponoval výhradněsám.“ Trochu bezradně se znovu podíval po místnosti a pokrčil rameny: „Jinak se mi všecko zdá na svémmístě.“

„Posaďte se, pane disponente! Ocelová kazeta? Co v ní bylo?“

„No… pan šéf do ní ukládal zlato, a taky tam bývaly peníze.“

„Kolik peněz?“

„Moc ne, tak tři čtyři tisíce, pokud vím. Přesněji by vám to mohl říct pan Kobliha podle výběrů v

Živnobance.“

„A toho zlata?“

„O tom má přehled taky pan Kobliha. Ale moc ho asi nebylo. Když se ho totiž sešlo víc, tak je dal pan šéfodnést do Živnobanky do bezpečnostní schránky. My jich tam máme několik. On to tu sice měl pan šéfdocela dobře zabezpečené, ale přesto pořád žil ve strachu z vloupání. Zvlášť po tom, co nám tu před třičtvrtě rokem vybrali kobercárnu. Pojišťovna nám sice…“

„Kobercárnu?“ přerušil ho vrchní inspektor Láska.

„No, to je místnost, kde skladujeme koberce, které jsme přijali do zástavy. Jen samé perské koberce, prosím. Lepší zboží, já jsem prosím na koberce odborník. Pak tu taky máme depozitář s obrazy, na kteréjsme půjčili.“

„Ták? O tom si popovídáme později. Ale řekněte mi: Kdo má klíče od obou vchodů?“

„Pokud vím, tak prosím existují dvoje. A oboje měl vždycky pan šéf. Jedny zavřené doma v sejfu, druhé usebe. On tu prosím vždycky všecko sám zamykal, když zrovna nebyl nemocný nebo někam neodcestoval.Dřív je vždycky předával mně, v posledních dvou letech mladému pánovi, když se jako stal společníkem

firmy, ale…“ „Co ale?“

„No, on je mladý pán zase někdy strčil mně, když třeba chtěl dřív odejít, anebo nevěděl, kdy ráno přijde.Ale panu šéfovi jsem o tom říct nesměl.“

„Pane disponente, máte nějaké vysvětlení pro to, co se tu dnes stalo?“

Disponent Hornych nakrčil bradu, jako by se chtěl rozplakat, v očích mu poplašeně zaplápolalo. Rozhodilruce v bezmocném gestu: „Nemám, pane vrchní inspektore, já jsem z toho dočista zničenej,“ uklouzlpoprvé do hovorové češtiny.

„Ani žádné podezření?“

Hornych jen němě zavrtěl hlavou. „Víte, pane vrchní inspektore, on úvěrový obchod, jako je ten náš, ssebou nese určitá rizika, ale náš pan šéf je dobře znal a také se uměl proti nim zabezpečit. Ani ve snu bymě nenapadlo, že by mohlo k něčemu takovému dojít.“

„Čím se vlastně hlavně zabývá váš závod?“

„Tak to by jednak byly losy,“ viditelně ožil disponent Hornych, protože se dostal na půdu, na které seuměl pohybovat, „ty oficiálně tvoří základ a na nich se staví reklama jistě už jste v některých novináchviděl naše reklamní heslo: ,Los od Moráka štěstí přiláká’, tak tedy losy třídní loterie i stavolosy, no apotom je tu ještě úvěrové podnikání, ovšem na velmi solidní bázi. Náš závod půjčuje na platy státním aveřejným zaměstnancům, ovšem jen těm, co mají definitivu a přijdou k nám s dvěma ručiteli, většinoujsou to železničáři a učitelé, potom půjčujeme penzistům, soukromým zaměstnancům půjčujeme nazáruky, no a také půjčujeme na zástavy, jak už jsem říkal.

„Na zlato, na koberce a na obrazy?“

„Ano prosím. Lhůta je většinou šestiměsíční, ale když dlužník zaplatí úrok, tak se většinou prodlužuje…“

„Vy odhadujete koberce, že? Kdo tu odhaduje šperky a obrazy?“

„To je prosím tak: zlato se odhaduje na váhu, zlatnické váhy má na stole pan pokladník Kobliha. Zlatnická

práce se nepočítá, a kvalitu zlata si ověřoval pan šéf sám, v tom on se vyznal. Zlaté mince se odhadovaly

tak sedmdesáti procenty ceny, ovšem nákupní, a když se vyskytly nějaké kameny a vysloveně šperky,tak si pan šéf pozval soudního znalce pana Marouška z Jindřišské, no a na obrazy zase máme znalce pana

doktora Neužila.“

„Kolik tak v průměru půjčujete?“

„To je prosím různé. Tedy… ono jak kdy a na co.“ Panu disponentovi se zřejmě nechtělo do přesných

cifer.

„Určitý průměr tu přece jistě existuje?“

„No, jistě, ono je to u koberců a u obrazů nižší než u zlata, na to půjčujeme až sedmdesát procent. Akdyž jsou vyhlídky, že si to zákazník zase vyplatí, tak kolikrát i víc,“ uřekl se pan disponent.

„Kolik k vám denně chodí zákazníků?“

„To prosím také není stejné. Jak kdy. Někdy patnáct, někdy také třeba čtyřicet.“

„Jaký je postup?“

„No losy dělá pan Tlustý, náš praktikant, když v tom není zrovna žádná komplikace, koberce a půjčkyzaměstnancům já, obrazy mladý pan šéf, jednoduché zlato na váhu pan Kobliha s panem šéfem, no ašperky a takové ty složitější věci si nechával pan šéf.“

„Jaké složitější záležitosti?“

„Například směnky, a někdy to byly i nemovitosti.“ „Kolik tu bylo dnes lidí?“

„Dnes to bylo slabší. Dopoledne asi jedenáct, odpoledne jen asi šest.“

„Pozoroval jste něco, co by mohlo mít vztah k tomu, co se tu stalo?“

Disponent zamyšleně vrtěl hlavou. „Všecko bylo úplně normální. U pana šéfa odpoledne vůbec žádný

zákazník nebyl. Někdy kolem třetí si k sobě zavolal Marušku, tedy slečnu Muškovou, na diktát, ta tam byla

asi půl hodiny, ve čtyři jsem tam byl na minutku já, potřeboval jsem se na něco zeptat, a posledním, kdo

k panu šéfovi zašel, byl mladý pan šéf. To bylo někdy kolem čtvrt na pět…“

„Jak ten tam byl dlouho?“

„Přesně to říct nemohu, ale řekl bych, že asi tak tři čtyři minuty. Projednával jsem v té chvíli něco súčetním Hubáčkem, tak o tom vím.“

„A váš pan junioršéf si potom vzal kabát a klobouk a rychle odešel.“

„No jestli rychle on prosím náš pan junioršéf má takovou svižnou chůzi.“

„Měl nějakou aktovku?“

Disponent se znovu zamyslel. „Řekl bych, že měl. Tu, co nosí obvykle, takovou elegantní, z krokodýlí

kůže. Ale přísahat bych na to nechtěl. To víte, pro to, co člověk vidí denně, je nakonec skoro slepý. Ale on

náš pan junioršéf nedal bez té aktovky ránu…“ Pan disponent Hornych zašilhal po Láskovi, zda snad v

něm to nevhodné úsloví nevzbudilo nežádoucí asociace. Toho však zajímalo něco jiného. „Vešla by se ta kazeta do jeho aktovky?“ vypálil bez okolků.

„Proboha, snad si nemyslíte…“ vyrazil ze sebe disponent Hornych. „To je absurdní… náš pan junioršéf…

něco takového…“ A přes všecko vzrušení a teď už i kapky potu na čele na něm bylo vidět, že Láska jenvyjádřil jeho vlastní tajné obavy, kterým se teď sám tak vehementně bránil.

Vrchní inspektor Láska lnu poskytl pár vteřin na uklidnění, ale potom neúprosně pokračoval: „Tak co,

vešla by se tam ta kazeta, nebo nevešla?“

Stal se však div. Disponent Hornych vypadal jako trosečník, který na obzoru uviděl sloupeček kouře. „Jábych řekl, že by se tam nevešla,“ prohlásil už dost důrazně. „Nikdy jsem sice neměřil jedno ani druhé, alejak to mám v oku, tak bych řekl, že ne vždyť ta placatá věcička je spíš pro parádu, než aby se v níopravdu něco nosilo!“

Vrchní inspektor si udělal poznámku do notesu a na chvilku se zamyslel. Potom se zeptal: „Poslyšte, panedisponente, když jste byl odpoledne u pana Moráka, jakou měl náladu?“

„No, jako jindy,“ vrtěl hlavou disponent, „ačkoliv to je zajímavé. Když o tom teď přemýšlím, tak mámdojem, že byl, jak bych vám to řekl, no skoro rozjařený. Jestli si ovšem umíte představit, co to u našehošéfa znamenalo. On to byl takový přísný člověk, přísný i na sebe, a obvykle tak trochu bručoun. Aledneska odpoledne vypadal, jako kdyby se mu zrovna něco moc povedlo.“

„Měl odpoledne nějaké telefonické rozhovory?“

„Měl jich několik. Asi třikrát telefonoval on sám, víte, ono se mi to tam vždycky rozsvítí, a dva hovoryjsem přepojoval k němu. Vidíte jeden těsně předtím, než jsem tam šel…“

„Víte, kdo ho volal?“

„Ne, prosím, to opravdu nemohu sloužit. Ale v obou případech to byli muži.“

„Starší, či mladší?“

Disponent poctivě přemýšlel, ale nakonec odpověděl: „Je to marné, prosím, ale já z telefonu věk

odhadovat neumím.“

Láska si do notesu zapsal další poznámku, vstal a zdvořile požádal: „Prosím vás, pane disponente,proveďte mne po podniku. Rád bych viděl všecky místnosti.“

„Ale prosím, s radostí,“ uvítal konec výslechu disponent Hornych, který se za tu chvilku už zase stačilvrátit do své kůže.

Prošli předpokojem, prohlédli si zlatnické váhy na stole pokladníka Koblihy, zastavili se v kancelářimladého Moráka, nahlédli do naftalínem zamořené kobercárny, velké a jinak prázdné místnosti, kdenebylo nic než stoh perských koberců. „Ono se to musí každou chvíli přerovnávat, aby se do toho nedalimoli,“ vysvětlil disponent a ukázal i na nové tlusté mříže v obou oknech. Potom si ještě prohlédli depozitář

s desítkami různě velkých obrazů zabalených do voskovaného plátna, nahlédli na WC s vodovodem aumyvadélkem, a nakonec projevil inspektor přání podívat se na dveře do šéfovy kanceláře z chodby.

Chodba byla úzká, kalně osvětlená zaprášenou nahou žárovkou, na pravé straně mříží chráněné dveře doprodejny dámského prádla a za nimi schodiště do patra, na levé straně masivní jednokřídlé dveře s

mosazným knoflíkem a na nich plechová tabulka s nápisem VEŠKERÉ SUBSKRIPCE A POZVÁNÍ SE S DÍKY

ODMÍTAJÍ! A na konci chodby ještě třetí dveře s leptanými skleněnými výplněmi, vedoucí do dvora.

Láska se přesvědčil, že dveře vedoucí na dvůr jsou zamčené, potom se vrátil ke dveřím, jež ho nejvíczajímaly, prohlédl si kryt zámku a neobjevil na něm nic zvláštního, zkusmo zmáčkl bílé tlačítko kulatéhozvonku na rámu dveří, poslechl si tiché zavrnění z vnitřku kanceláře a potom se s disponentem vracel

hlavním vchodem do Morákova závodu. Cestou se Hornycha zeptal: „Poslyšte, a chodily k vašemu šéfovi

návštěvy i zadem, z chodby?“

Disponent se zastavil. „No, občas se to stávalo. Ale tamtudy si pan šéf k sobě pouštěl jen takové lidi,které velice dobře znal když třeba rychle potřeboval znalecký posudek na nějaký šperk a nechtěl, aby otom zákazník věděl, a tak. Ale to se stávalo jen málokdy.“

„Dnes odpoledne se to nestalo?“

Disponent Hornych pokrčil rameny. „Pokud vím, tak ne. Ale vyloučit to nemohu.“

„A ještě něco měl váš šéf ve stole kovový boxer nebo něco podobného víte, na osobní ochranu.“

„O ničem takovém nevím. Víte, ono našemu panu šéfovi už sice bylo sedmapadesát, ale síly měl dost, onkaždé ráno cvičil a tahal taková ta posilovací péra. Na zdravíčko on si potrpěl, a kuráže měl rozhodně víc,než jí nutně potřeboval,“ trochu záhadně komentoval šéfovu udatnost Hornych.

„Tak vám děkuju, pane disponente. To by zatím bylo asi tak všecko,“ uzavřel Láska a měl chuť chvílimluvit nespisovně.

„Tak dobrá, pane Tlustý, to je všecko,“ končil právě i Panocha a přidal platonické napomenutí: „A zatím si

všecko nechte pro sebe!“, třebaže věděl, že novinářští chrti z Poledníku a ostatních lehkých plátků možná

už teď vyčenichali v žurnálu na policejním ředitelství, co se stalo, a v zítřejších ranních vydáních budouna prvních stránkách palcové titulky: VRAŽDA V BANKOVNÍM ZÁVODĚ MORÁK A SYN A pod nimispousta podrobností, nad kterými bude inspektor Láska vztekle vrtět hlavou.

Když se za praktikantem Tlustým zavřely dveře, podíval se Láska na Panochu a tiše se zeptal: „Tak co?“

„Celkem nic. Jen to, co už víme. Že mladý Morák byl u svého táty poslední a že odtamtud vyběhl jako skeserem. Jinak nebylo nikomu nic nápadné, nikdo nic neví. Když jsem naznačil, že třeba jako mladýMorák, tak mi tu málem omdlívali. Účetní je taková ospalá nula, pokladník nikde nebyl a nic neviděl jo, v

té kazetě prý bylo dvacet rakouských čtyřdukátů s Francjosefem, ražených v roce 1892 ona se prý

podle roku ražby stanoví numismatická cena a asi dva tisíce osm set korun. A ten kluk hubená,

praktikant Tlustý, asi opravdu neví vůbec nic. Já bych je poslal domů. Všecky, i s tou vyděšenou písařkou.

Ačkoliv… snad byste to měl zkusit s tím sluhou, s Javůrkem. Je tu dvanáct let, určitě to tu všecko zná zgruntu, ale nějak se mu nechce s řečí ven. Já z něj dostal jen samé takové: ,Jó, von byl náš pan šéftakovej svůj člověk.’ A nejpřesnější charakteristika, která z něj vylezla, bylo: ,Víte, von náš pan šéf bylpovaha.’ Měl byste mu sáhnout na zoubek vy.“

„Dobrá. Karas se ještě neozval?“

„Ne, zatím se neozval.“

„Tak je všecky pošlete domů až na toho Javůrka. Sedneme si s ním do té šéfovy kanceláře, vy seusadíte za psacím stolem a budete si dělat poznámky. Za těmi ostatními ať strážník zamkne a nechá siotevřené dveře do téhle kanceláře, aby slyšel telefon.

A ještě něco. Zavolejte Kadeřábka, ať si vezme fidlátka a vrátí se sem. Taky mohl ten zámek rozebrat

rovnou.“

KAPITOLA TŘETÍ,

v níž hlavní slovo má Alois Javůrek

Javůrek vešel do „šéfovny“, plaše se rozhlédl, vzal na vědomí, že Panocha se usazuje za Morákovýmstolem, a ostražitým pohledem člověka na nejnižším společenském stupínku, jehož zbraní i štítem je

opatrnost, se podíval na vrchního inspektora, jako by se ptal: „Tak copak zase budeš chtít ty?“

Láska se mu podíval do očí a usmál se.

Věděl už, že klíčem k vyřešení tohoto případu je znalost prostředí, mechanismu činnosti tohoto podniku,lidí, kteří se v něm pohybují, a zejména charakteru oběti, jež mnohdy sama přitahuje zločin jakohromosvod blesk. A říkal si, že ten klíč mu může poskytnout možná už jen tento člověk, protože ti druzínechtějí, nemohou, nebo to snad ani neumějí. Za dvanáct let se sluha nechtěně stává důvěrníkem, předním si jen málokdo klade prst na ústa či bere ubrousek protože je to jen sluha. Asi v něm nejprve budemuset překonat odpor, který lidé jako on mívají vůči všem strážcům pořádku hlídači jablek počínaje apolicisty konče zkušenost jim nedovoluje chovat se jinak. Chce-li s případem pohnout, musí si získatjeho důvěru.

Nabídl Javůrkovi čaj z termosky a chléb s játrovým salámem. Sluha se trochu upejpal, ale jen aby seneřeklo. Láska si vzal také a s plnými ústy se zeptal: „Poslyšte, pane Javůrek, s čím se tu vlastně nejvíc

obchoduje?“

„Obchoduje? Ale pane vrchní inspektor, na to se zeptejte pana disponenta. Tomu já rozumím jako pes

slabikáři.“

„Toho už jsem se na to ptal, pane Javůrek. Já vím, že to jsou losy, úvěry, směnky, zástavy a nemovitosti.Mě by zajímalo, čeho je nejvíc a jak to tu chodí.“

„To víte, pane vrchní inspektor, já jsem tu jenom sluha, a na to kšeftování se koukám jako přes vejkladnískříň, ale řek bych, že před třicátým rokem to byly hlavně ty losy, půjčky na platy a vobčas nějaký tynemovitosti, kdežto vod tý doby, co začal ten dnešní élent, se k nám vo moc víc stěhujou tébichy,vobrazy a zlato. Hlavně zlato,“ projevil dobrou vůli Javůrek.

„Viděl jsem tu vaši kobercárnu a obrazárnu, pane Javůrek. Moc veselo tu asi nebejvá. Vždyť ti vašizákazníci sem musí chodit asi jako na pohřeb.“

„No, že by se tu lidi chechtali jako u Vlasty Buriána, to se říct nedá, ale kór takový smutný to zase není.To máte tak voni si snad všichni myslej, že se zase vrátěj starý zlatý časy a voni si to všecko zasevyplatěj.“

„A vyplácí to vůbec někdo?“

„Ale jo, vobčas se to někomu povede.“

„Ale většinou se to nepovede.“

„Ale pane vrchní inspektor, to voni vlastně vědí taky. Voni když sem nějakej ten fant dávaj do votroctví,tak chtějí nejenom trošku peněz, ale hlavně tu naději, že si pro to zase můžou přijít. Vo to jim hlavně de.“

„Taky mi to už napadlo,“ pomalu a zamyšleně odpověděl Láska. „On ten váš kšeft s nadějí je vlastně něcojako poslední přestupní stánice, odkud se už cestuje jenom až na dno bídy. Nebejvá vám těch lidí líto?“

„Líto?“ podivil se Javůrek. „Abych vám pravdu řek, tak ani moc ne. Víte, já nikdá zlato do frcu nenosil. To

spíš vodtamtud.“

„Jak to?“ zpozorněl Láska.

„To máte tak. Sem choděj lidi se zástavníma lístkama ze zastavárny na všelijaký zlatý serepetičky. Tamjim na to pučej málo, a tak když to má propadnout, přijdou sem, von jim na to náš starej, teda pan šéf,pučí asi dvakrát tolik, takže vo to nepřídou a můžou si dalších šest měsíců myslet, že jim ty pitominkyeště řikaj pane. No a já pro to lítám do zastavárny.“

„A po těch šesti měsících už to tu zůstane.“

„No… když to nevyplatěj, tak jo. Se zástavním lístkem vod nás už se nikam běhat nedá. To je taková ticháoumluva se zlatníkama, tébichařema a galériema s vobrazama,“ vysvětlil Javůrek. Potom se chvilku

zamyslel.

„Říkal ste líto,“ spustil bez pobízení. „Jakýpak velký líto, pane vrchní inspektor. Víte, s těma krámama sem

choděj většinou samí takoví bejvalí fajnoví, který se dřív vod toho našeho starýho krokodýla ani tak mocnelišili,“ dal se strhnout. „A říkal ste bída. Bída, pane vrchní inspektor, je něco jinýho. A někde jinde. Natu se děte kouknout do nouzovek, kde lidi nikdá neměli perský tébichy ani vobrazy ze zlatejma rámama,ale zato hejno harantů. Tady tady je to furt eště jenom taková nadejchaná mizérie, i když to jednohoněkdy taky…“

Vrchní inspektor pohotově reagoval na narážku: „Když vás tak poslouchám, pane Javůrek on ten vášstarý krokodýl asi moc přátel neměl, co?“

„Přátel? Proč taky? Von náš starej byl takovej hleďsebe a na žádný kamaráčofty si nepotrpěl. Jo, kdyžsem někdo vlez, tak byl dycinky zdvořilej pan bankéř. Ale jak jednou nemoh platit, tak to pan bankéřvobrátil na štyráku,“ ujelo Javůrkovi.

„Takže se jistě vyskytlo dost lidí, kteří ho měli v žaludku?“

„Jó, milej pane,“ spustil už bez zábran Javůrek a dokonce i inspektora vynechal, „z těch, co na něj mělipifku, by byl docela pěknej lidoveckej prvomájovej průvod. A ty, co by ho s chutí praštili přes hlavu, bytaky eště vydali na baráčnickou slavnost v nuselský pivovarský zahradě.“

„Vy jste ho asi taky moc rád neměl, že?“

„Já?“ trochu se polekal Javůrek, ale vzápětí si uvědomil, že jeho slova už „starýmu krokodýlovi“ nikdonedonese. „Já ho měl rád jako kanár kočku. Já ho měl rád za čtyry sta dvacet korun měsíčně a za tověčný sekýrování, podezřívání a řvaní. Ale vždyť to přece znáte, pane vrchní inspektor,“ mávl rukou, „vono těch hubenejch čtyry sta dvacet kaček je dneska furt asi vo vosum set čtyrycet víc než vůbec nic.“

A Alois Javůrek se rozjel, že ho vrchní inspektor musel krotit a usměrňovat. „Víte, vono se říká vomrtvým jen dobře,“ usmál se hořce, „ale když byl někdo špína chlap, proč ho po smrti eště hladit po

fousech? A tomu našemu špinózovi koukaly nohy z pekla už zaživa.“

„A vyhrožoval mu někdo? Tedy v poslední době?“

„Vyhrožoval? Jako že ho něčím praští?“ Javůrek se rozesmál. „Tomu slíbil, že ho zabije, dokonce i tenchramostejl Víšek, ten švec prťatá, co mu domovničí ve vile v Nuslích. Víšková, jeho žena, tu už létauklízí, a když se jí loni na jaře podebralo slepý střevo a vodvezli ji do špitálu, přišel Víšek na to, že starej ji

vůbec nepřihlásil k nemocenský. Víšek tu tenkrát hulákal, že starýho zabije a potom se voběsí, ale znáteto starej mu vrazil pár stovek, aby držel zobák vona by ho pokuta přišla vo moc dráž a bábu potompřihlásil aspoň polodenně. Jó, pane, ten měl svědomí jako formanskou plachtu… Ale vy myslíte, že hotřeba někdo z těch… No, minulej měsíc tu udělal pořádnej rambajs jeden ajznboňák, nějakej Sinfeld zNelahozevsi. Křičel tu jak u vlaku, že zabít takovýho lumpa je málo. Víte, von si u nás asi vosum rokůdržel čtvrtinku losu třídní loterie a dycky to pořádně a včas platil. Ale z podzimka byl nějakej mocdarebnej a musel dlouho ležet ve špitále, tak řek starý, aby to jako zaplatila. Ale jak už to bejvá báběbylo těch vosum let darmo vyhazovanejch peněz líto, a tak si řekla von starej stejně nebude, co bychplatila. A vidíte, von byl, a sotva se z toho špitálu vrátil, tak zjistil, že dva dni předtím byl ten jeho
lostaženej s výhrou sto tisíc korun. Uhodil na bábu, a když se přiznala, chtěl napřed zamordovat ji. Potompřijel k nám a bučel tu jako pohanská vdova. Jenomže chtít po našem starým něco, na co neměl nárok,to bylo jako prosit čerta vo spasení. Pan bankéř s ním vyrazil dveře. No a Sinfeld, von je to kus chlapa,mu svatosvatě slíbil, že mu zakroutí krkem, ať ho to stojí, co stojí. Eště že do toho tenkrát zasáh nášmladej a ponouk starýho, aby mu něco dal, že by toho mohli využít k reklamě v novinách, jaký soulidumilové. Mladej chtěl, aby tomu Sinfeldovi dali půlku výhry, že se jim to stejně bohatě vrátí ale starej,

ten když něco popad, držel to jak mrtvej v zubech, a nakonec po dlouhým handrkování strčil tomuSinfeldovi tisícovku a čtyryadvacet mu jich vostalo za nehtama…“

„Jak se vůbec snášeli otec se synem?“

„Ale vo nějakým snášení se tu vůbec nedalo mluvit. Von starej vodil našeho mladýho na hodně krátkývoprati. Na toho byl pomalu eště horší ras než na nás vostatní. Každou chvíli na něj řval jako na vejpustě.

Zrovna dneska je to čtrnáct dní, co mu tady přede všema vrazil facku, dokonce i před mladou paní. Anebyla to jen tak ledajaká facka, pane vrchní inspektor, to byla facka jako pivovár!

To bylo tak: Ve středu před prvním starej vodjel někam k Humpolci kvůli nějakejm nemovitostem, a dokšeftu přišel až v pátek, druhýho. Mrzutej, jako když mu černá kráva šlápla na nohu, asi se mu něconepovedlo, no a čert chtěl, že pár minut předtím přišla za mladým jeho žena, aby prej jí dal peníze nanákup, nebo co. Starej se hrabal Koblihovi v pokladně a najednou povídá: ,Pane Kobliha, kde mátevýplatní arch? Vy ste eště nevyplácel?’ Kobliha jen zavrčel, nechtělo se mu s pravdou ven, že mladej si večtvrtek udělal ševcovskej den, ve kšeftu se ani neukázal a nemoh mu podepsat šek na Živnobanku.

Víte, von nám starej sice platil pomalu jako cikán pradleně, ale potrpěl si na to, aby to bylo přesně nachlup prvního. Když to nakonec z Koblihy vylezlo, rozpálil se jako hasičskej kalendář. Jak tam mladej stál s

mladou paní, starej k němu skočil a uťal mu ji. Ale jak vám povídám, pane vrchní inspektor, to byla facka

jako méblák!“

„A co na to pan junioršéf?“

„Co by… Stál tam, koukal jako slepice do kornoutu, bledej jako lanškrounská smrt. A starej řval jakkolomazník na rynku. Víte, von náš starej byl prudkej jako prosečskej vítr…“

„Tím ovšem autoritu vašeho mladého šéfa zrovna moc nepodpořil,“ popíchl Láska, kterému se z těchpřirovnání málem zatočila hlava.

„Prosím vás, jakoupak autoritu,“ mávl rukou Javůrek. „Ten je tu tak akorát pro vozdobu. Starej ho udělalspolečníkem jen kvůli daním. Autoritu!“ Javůrek si div neodplivl. „Víte, von náš mladej pán je z májovýhomásla, starej vo něm jinač neřek než ,náš pan baron’. Von né že by byl línej von se jenom nerad potí.

A nejhezčí na tom bylo víte, jak chyt tu facku že mladá paní se nejdřív strašně lekla, ale potom byla

ňáká taková skoro veselá. Jako kdyby mladýmu ta facka móc slušela.“ Javůrek se při té vzpomínce usmál.

„Ale vono se jí nakonec není co divit.“

„Jak to, copak ona mu tu facku přála?“ kormidloval dál po své vlně vrchní inspektor.

„To je taky taková historie,“ spustil rozpovídaný Javůrek. „Víte, von náš mladej pán dlouho chodil smladou Kůrkovou, dcerou toho speditéra. Skoro už byla ruka v rukávě, ale při jednání vo věno se starejKůrka najednou zašprajcoval, že jako dá byt a zařízení, a do začátku i něco nad to, ale ňáký statisíce toať si prej mladý počkaj, až umře. Do hrobu si nic neveme a holka je jeho jediná. No a tak z toho sešlo.

Náš starej trval na hotovejch. Mladýmu to recht nebylo, hezkou chvíli chodil jako utrápená Máry, ale

nakonec si přece jen dal říct, a když mu starej nutil tu jeho nynější, tak kejvnul. Žádnej div to nebyl.Nevěstinka měla peněz, jako když se vo nich zdá, a její papínek byl ochotnej vysázet je na dřevo.Nádavkem k těm prašulím mladej pán sice vyfasoval bleduli, víte, vona je taková jako chudokrevná, alejemu šlo stejně hlavně vo to, aby už konečně moh chodit bez berliček. Jenomže nakonec stejně splakalnad vejdělkem jako Kristuspán nad Jeruzalémem.“

„Jak to, copak to věno nedostal?“

„Ale, dostal, co by nedostal,“ vysvětloval Javůrek. „Jenomže náš starej by ani nebyl náš starej, kdyby muho nechal v drápech. Von ho s ním vyhandloval za to ,a syn’. Udělal ho společníkem a věno pěkněputovalo na konto bankovního závodu Morák a syn. A mladýmu nakonec nezbylo, než se s tím smířit. Tovíte, škubal se, chvíli chodil, jako když má něco pod čepicí, ale co měl dělat, když mu starej slíbil, že hojinač vydědí. Kdoví, snad to dodneška tak docela nepřekous, von je to takovej tichej voda…“ uzavřelpříběh ženitby junioršéfa podivným znásilněním rodu životadárné tekutiny sluha Javůrek.

„A co na to manželka pana šéfa?“ trpělivě si doplňoval kroniku rodu Moráků vrchní inspektor.

„Jako milostpaní? No, víte, vono by jí do toho ani nemělo moc bejt, von je mladej její nevlastní, vona sinašeho starýho brala jako bezdětná vdova, ale vlastně kluka vychovávala vod malička, a tak mu holt proti

starýmu drží palec. Jenomže co se starým svede ten je, teda byl, mazanej jako policajt… vodpuste,pane inspektor, já to tak…“

„To nic, pane Javůrek, já vím, jak vy to… Tak on si pan Morák vzal vaši paní šéfovou jako vdovu?“

„No jo. Ale to bylo už někdy za Marie Terezie. Počkejte… mohlo to bejt asi v roce šest. Vona je vo něco

starší než von, ale zato s ní vyženil tu koncesi na bankovní závod.

Von měl předtím pekařství v Karlině, milostpaní mně to jednou ve slabej chvilce vyprávěla. Jako mladejtovaryš si vzal služku ze sousedství, dali ušetřený groše dohromady, něco si pučili a udělali se pro sebe.Šlo jim to náramně, vono se tenkrát v Karlíně moc stavělo. Zaměstnávali tři učedníky a dva hluchoněmýtovaryše, ubytovaný je měli za pecí a krmili je mrzákama, co neprodali a brzy krásně vobrostli peřím.Ten barák, co měli tu pekárnu, si koupili, jenomže paní pekařka prej chytila ze samý lakoty tuberu to

víte, jakej šel, takovou našel no a jela. Mladýmu prej tenkrát byly asi dva roky. No a pan šéf se za

nějakej čásek přiženil do bankovního závodu, pekařinu pověsil na hřebík a pekárnu pronajal… Ale vona sis ním milostpaní taky užila svoje. Von si často vyskočil i na ni a řval jako amplión…“

„A ona si to dala líbit?“ neúnavně doloval vrchní inspektor.

„Ale kdepak! Vona je sice milostpaní jinač taková tichá a nóbl, ale když se do toho jednou dá, tak jí taky

jede jako motorka.

To jednou, je to asi šest let, poslal šéf mladýho ke krejčímu, k Doubkovi do Provaznický, aby si tam dalušít šaty asi za sedum set. Von tam starej šil taky. Jenomže mladýmu se tam líbila nějaká englická látka,hrozně drahá, a ty šaty by byly vylezly na dvanáct stovek. A tak milostpaní mladýmu řekla, ať prej pošlououčet na těch sedum stovek starýmu, těch pět stováků že zaplatí vona sama.

Jenomže voni to u toho Doubka spravili jako prase pytel. Oučet na sedum stovek poslali starýmu, a tendruhej, na pět stovek, mu poslali taky.

Když to dostal, tak se tu vztekal jako nemrava, doma udělal skandál a dokonce nadával milostpaní dozlodějek, a když se vopřela a řekla mu svoje, tak šel a ze vzteku jak byl jináč ze suchýho kraje se vopil jako bukač.“

„A co mladý? Dokázal ten se mu opřít?“

„Mladej a vopřít? Ten se starýho bál jako sůva světla. To víte, při tom, jak s ním starej točil, v němsynovský lásky a oucty bylo asi jako v kravinci loje ale kuráže v něm bylo eště míň. V tom se po starýmnevyved, v tom je mu podobnej jako vono šafránu. Eště tak zablejskat vočima, když to starej neviděl, tosved, a po straně skřípat zubama…“

Odmlčel se, a když se ho zamyšlený Láska už na nic neptal, tiše a jako pro sebe po chvíli pokračoval:„Tak náš pan šéf už to má za sebou. A co teď má z toho, že furt jen hrabal a hamounil a na lidi byl jakochrt? Dyť von se moh mít jako v nebi za kamnama. Peníze mu tekly jako z rýny po dešti, ale von jichnikdá neměl dost. Teď už je potřebovat nebude. Celej život si vo sobě myslel, že spolk Šalamounůvpoklopec a najednou pustil bank, pan bankéř!“

Po Javůrkově nekrologu bylo v „šéfovně“ chvíli ticho. Porušil je Láska, když unaveně řekl: „Děkuju vám,pane Javůrek. Moc jste nám pomohl.“ Když vstal, vstal i Javůrek, který najednou jako by měl naspěch.Chvatně se rozloučil a odešel.

„Ták a je to jako nožka, pravila nebožka Božka,“ komentoval v javůrkovské tónině stav vyšetřováníinspektor Panocha. „Mladej měl toho věčnýho poručníkování dost, přetekla mu trpělivost, klepnul starýho,

vzal si jeho klíče, šéfovnu klidně za sebou zamknul, klíč strčil do kapsy, voblík si kabátek, voběh tochodbou, vyraboval kasu, aby to vypadalo na loupežnej mord, klíč strčil do zámku zevnitř a vypařil sedruhejma dveřma.“

Vrchní inspektor Láska reagoval na jeho kriminalistický monolog značně nelogicky. „Hergot, aspoň ruce simusím umýt!“ prohlásil a odešel na záchod, v jehož předsíňce uviděl umyvadélko a vodovod.

KAPITOLA ČTVRTÁ,

v níž se čtenář vetře

do dvou lepších pražských rodin

a do jedné docela obyčejné

Inspektor Karas vystoupil z tramvaje na Jiřího náměstí, zaliboval si, že už přestalo sněžit, a zhluboka senadechl chladného vzduchu. Přeběhl pochvalným pohledem po domovníkovi, který už dřevěným hrablemzačal odklízet sníh z chodníku, a opatrným krokem vyšlápl po mírně se svažující ulici. U prvního domupřed lékárnou zjistil, že jde opačným směrem, zabručel a vykročil zpátky k Floře.

Lhostejným pohledem si změřil desetimetrovou jedli v parku před kostelem, rozzářenou desítkami žárovek

a teď idylicky pocukrovanou načechranou vrstvou sněhu, a ze zvyku se přesvědčil, že kolem půlmetrovédřevěné urny s úzkým otvorem, stojící na stolku před stromem, se nepotulují žádné podezřelé postavy.Strom republiky, pomyslel si trpce. Touhle žebrotou teda dáte bídě na frak! To přidáte každýmunezaměstnanýmu před vánoci k podpoře nejmíň korunu na kapra. A vzpomněl si na tatíka Vosmíka, jakvčera odpoledne předstíral, že nahlas čte inzerát v Národní politice: Nezaměstnaní, pozor! Brilianty opětlacinější! Taky humor. To těch patnáct čísel sněhu, co dneska napadlo, je pro ně veselejší nadílka. Aspoňmají pocit, že těch pár švestek dostanou za odklízení sněhové břečky, ne z milosti. Snad se dostane i našvagra. Musím k nim příští týden zajít. Jiřina už se k nám stydí. Jako kdyby za něco mohla, house jedno.Ještě že nemají děti. Sto devět, tak to bude příští barák.

Měl štěstí. Na chodníku zametala zachmuřená babka sníh a dveře honosného činžáku byly otevřené.Zmáčkl vypínač na chodbě a přečetl si, že JUC. Vlastimil Morák bydlí ve druhém patře.

Stiskl knoflík zvonku pod mosaznou tabulkou s dalším

JUC. Vlastimilem Morákem a otevřelo mu venkovské děvče s cůpkem, květovanou zástěrou a otazníkem vočích. Když se představil, ozástěrkovaná služebná ustoupila, a než si inspektor stačil oklepat a důkladněna rohožce otřít boty, vešla do předsíně další mladá žena.

„Pan inspektor je od policie,“ hlásila služebná své asi o dva roky starší paní, a ta se na Karase podívala,

jako by to byl živočišný druh, o kterém se ve škole neučili.

Detektiv smekl klobouk a zamumlal: „Inspektor Karas! Já už jsem vám dneska telefonoval.“

Podmračená žena v tmavě modrých, ke krku upnutých šatech s přísným bílým límečkem se vzpamatovalaa pozvala ho do obývacího pokoje. „A vy jděte do kuchyně, Eliško!“ vystrnadila služebnou, kterézvědavost, smíšená s trochou škodolibosti, zrovna svítila ve tváři.

„Posaďte se, pane inspektore,“ rozpačitě vybídla mladá paní Moráková detektiva. „Mohu vám nabídnouttrochu čaje s rumem? Dnes je tam psí počasí.“

Když Karas poděkoval, že to by si dal líbit, odběhla dát příkaz služebné, a Karas se díval za tou drobnouženou se špičatým nosem a hnědýma, blízko sebe posazenýma očima a říkal si: Chudák holka, je jí tak

dvaadvacet a vypadá, jako kdyby jí nikdy nebylo osmnáct.

Mladá paní se v mžiku vrátila a už ve dveřích ševelila tenkým sopránem: „Můj manžel se stále ještěnevrátil z kanceláře. Stalo se snad něco?“

„Stalo,“ vážně přikývl Karas a honem nevěděl, kudy s tím ven. Když se ale podíval té mladé ženě do očí,pochopil, že ta zvěst ji asi neporazí, a tak klidně dodal: „Vašemu panu tchánovi. Je to dost zlé.“

„Dost zlé?“

„No, snad bude líp, když vám to řeknu rovnou. Je mrtev.“

„Umřel?“ vykulila na něho oči mladá paní.

„Ne. Dneska odpoledne ho někdo zavraždil.“

„Zavraždil?“ vyjekla, a ve způsobu, jak to slovo slabikovala, byla hrůza i nevěřícnost. Jako by říkala: V naší

rodině se něco takového nedělá.

„Ano, zavraždil,“ tiše opakoval Karas a dodal: „Stalo se to někdy kolem půl páté, váš manžel byl poslední,

kdo se starým panem Morákem mluvil. Odešel od svého otce ve čtvrt na pět. A hned nato odešel i ze

závodu. Proto s ním tak nutně potřebujeme mluvit.“

„To je hrůza! Zavraždili ho!“ pokoušela se představit si dosah té události mladá paní. „Ale když já nemám

ani tušení, kde by manžel mohl být.“

„Kam chodívá z kanceláře?“

„Většinou jezdívá rovnou domů,“ chvějivým hlasem řekla paní Moráková. „Někdy se zastaví na čtvrtkučerveného u Šuterů, ale nejpozději ve čtvrt na sedm už je doma. I když…“ zarazila se, uhnula pohledem,sevřela rty a bylo na ní vidět, jak se jí nechce svěřit se se svým trápením tomu cizímu a zřejměnecitelnému člověku.

Karas klidně čekal, až mladá paní dopoví. Chvilku jí to trvalo, ale nakonec ze sebe přece jen vypravila:„On se občas zdrží s přáteli. A to já… já vůbec nevím, kdy přijde,“ a ustupující brada se jí zachvěla.

„S kterými přáteli? Znáte je? A kde?“

„Kde, to já nevím. Znám čtyři jeho přátele, ale… ale těm už jsem dneska všem telefonovala… Oni jsouvšichni doma,“ svěřila Karasovi pláčem podbarveným hlasem a bylo na ní vidět, jak je ráda, že je tovenku. „Kdybych aspoň měla tušení, kde je,“ požalovala si a z hlasu bylo vidět, že na zavražděného Moráka už úplně zapomněla a že je celá rozbolavělá pomyšlením na jiný, pro ni mnohem otřesnější zločin

– na nevěru svého manžela.

To je nadělení, řekl si Karas, ještě abych tě tu utěšoval, jako kdybych neměl vážnější věci… A přemýšlel,že bude muset požádat kolegy z jiných oddělení, aby se po mladém pánovi podívali po nočních podnicích.

„A kdy se vracívá, když…“ zeptal se.

„To je to nejhorší,“ prudce a trpce mu skočila do řeči mladá paní. „On mi vůbec nepřijde domů!“ zvýšilahlas. „Už mi to udělal třikrát! Tenhle týden v pondělí, minulý týden v úterý, a ve čtvrtek znovu! Dneska už

je to počtvrté! A on si potom jde ráno rovnou do kanceláře, ani si nepřijde zuby vyčistit! A mně přijdedomů až večer,“ hlas jí zase poklesl. „A vůbec nic neřekne, jenom: Zdržel jsem se s kamarádama, víc zněj nedostanu. A… a vůbec ani nevypadá, jako kdyby byl po flámu.“

Odmlčela se a utrápeným pohledem se dívala kamsi vedle Karase. A najednou z té mladé ženy odprýskltenký email lekcí společenské výchovy, uštědřených v rodinné škole a u anglických panen ve Štěkni, a ona

vybuchla nářečím sousedního Žižkova, teď už se slzami nejen v hlase, ale i na tvářích: „Von má někdeňákou ženskou! Ňákou flundru! Proč já si ho jenom brala! Já nána pitomá! Proč já jenom neposlechla,když mi ho naši rozmlouvali… ale já ne, já si ho musela vybrečet! A teď takový neštěstí!“

Karasovi nebylo docela jasné, co je tím neštěstím míněno, zda zavraždění tchána, či milostné avantýrymanžela, ale neměl čas dumat o tom, protože se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vpadla culíkatáEliška s tácem, na kterém opatrně balancovala dva šálky čaje, cukřenku a karafu s rumem.

Mladá paní Moráková odvrátila hlavu a čekala, až děvče odejde. Služebná s čajem ji trochu vzpamatovala.Otřela si slzy a sklesle řekla: „Já už jsem se v pátek večer rozjela i do Černošic, ale ani tam jsem ho

nenašla.“

„Do Černošic?“ nastražil uši Karas.

„On tam tchán loni koupil vilu a teď v zimě je v ní jenom zahradník se ženou. Bylo tam tma v celémbaráku, oni už spali, a pan Jirát mi přísahal, že mého muže od podzimu…“

„Jaká je tam adresa?“

„Počkejte… Fibichova ulice. Fibichova dvanáct. Je to poslední vila na pravé straně.“

„Je tam telefon?“

„Ne, telefon tam ještě není. Ten si tam chtěl tchán na jaře dát zavést.“

Karas vstal a požádal mladou paní, zda by si směl zatelefonovat.

„Jistě,“ ochotně svolila mladá paní Moráková. „Telefon máme v předsíni.“

Karas ještě požádal o telefonní číslo bankovního závodu Morák a syn, spojil se s vrchním inspektoremLáskou a seznámil ho se vším, co se dozvěděl. Dostal příkaz požádat aspoň o tři fotografie junioršéfa, oadresy těch čtyř přátel a vrátit se do Jungmannovy ulice.

Dostal pět svatebních fotografií, čtyři jména, adresy a telefonní čísla, chvatně se rozloučil, poděkoval zaochotu i za čaj, kterého se ani nenapil, vzal si klobouk a vyšel s Eliškou, vyslanou s ním pro případ, žedům je už zamčený.

Služebná byla zřejmě ráda, že aspoň na chvilku může vypadnout z toho bouřkového mračna, a sotva zasebou zavřela dveře, spiklenecky se podívala na Karase a šeptem mu svěřila: „Když mladej pán nepřídedomů, tak je to s ní strašný. To začneme v půl sedmý večír místo večeře gruntovat, a gruntujem agruntujem a gruntujem… Tenhle tejden už je to podruhý…“ A zamyšlený Karas si řekl: Máš to tu, holka,těžký, ale já se mu ani tak moc nedivím. Vždyť na ní jsou jen ty vlasy, a měl před očima bohaté;přirozeně vlnité tmavě ryšavé vlasy mladé paní Morákové. Povzbudivě se na Elišku usmál, popleskal ji po

zádech a vyšel z domu.

„Co tak něco malýho zakousnout?“ navrhl Vosmík Karasovi v bankovním závodě, když si Karas odbylhlášení Láskovi, jak pořídil na Vinohradech. „Já už mám hlad, že se za mnou lidi otáčejí. No bodejť, vždyťuž taky je skoro tři čtvrti na devět,“ dodal, když se poradil s velkými kapesními hodinkami.

Vrchní inspektor Láska věděl, komu je ten proslov adresován, a tak odpověděl: „Panocha se z Černošicdřív než za hodinu nevrátí, tak se jděte někam blízko najíst. Ale ať jste tu nejpozději v půl desáté! Musíme

si to potom všecko dát dohromady.“

Sotva se Karas s Vosmíkem usadili v poloprázdné restauraci U Nováků, přiběhl k nim blahobytný vrchníTrojan s jídelním lístkem. Přivítal je, potom se sklonil ještě o stupínek níž a polohlasem se zeptalinspektora Vosmíka, s kterým se léta znal: „Je to pravda, pane Vosmík, že starého Těmahlerukama někdo

jako tento…?“

„Koho?“ nechápavě se na něho podíval Vosmík.

„No přece starého Moráka, toho bankéře z Jungmanky, ono se mu tady v okolí jinak neřeklo.“

„Ták?“ protáhl Vosmík a podivil se rychlosti, s jakou se zpráva o zavraždění šéfa bankovního domu Moráka syn roznesla. „Tak ono se mu říkalo Těmahlerukama? Proč? Ale napřed mi doneste znojemskou pečeni,dva plátky knedlíků navíc a jednu tvrdou, pane Trojan, než vám tady hlady omdlím.“

Trojan přijal objednávku i od Karase a odběhl.

„Když jsem přišel do té Svážné ulice, ono je to kousek nad nuselskou radnicí, tak mi na zazvonění přišlaotevřít tetka v šátku, uvázaným na babku, ta uklízečka Víšková,“ začal o svých nuselských zážitcíchreferovat Vosmík. „Sotva jsem jí řek, čí jsem, spustila lamento: ,Pane tajnej, vona u nás Máňa už vodsrpna nebyla, my vůbec nevíme, kde je,’ a než jsem ji zarazil, tak jsem se dozvěděl, že má v Solopyskáchneteř, která má zakázanou Prahu a já nevím, co všecko. To mi oddrmolila ještě venku na schodech. Onoje to ve stráni, vila jako hrad, dvoupatrová, a jenom k suterénu se tam leze nahoru aspoň po pětadvacetischodech. Ale když Víšková zjistila, že mě zajímají jiný věci, najednou jako když jí tu papulu zašije. Ahned volala starýho: ,Muži, pod sem, je tu nějakej pán vod policie!’ Přiběh Víšek, domovník, takovejsušinka ukašlanej, vypadá, jako když už má duši na štorc asi tubera, a co prej si
račte přát. Sumasumárum: bába chodí v půl osmý ráno k Morákovi do kšeftu utřít prach, obstará nějakou tu posílku a vdeset jede do Nuslí vypomoct starý Morákový v kuchyni. Dneska odjela už v devět. Mladého Moráka od té

doby neviděla. Sluha Javůrek tam přijel něco před druhou hodinou, vyklepal koberce a…“

„Ták, tady je to, a dobrý chutnání přeju,“ zahlaholil nad nimi vrchní Trojan a kladl před ně talíře s večeří.„Pivečko už se točí.“

A protože věděl, že dokud Vosmík jí, nic z něho nedostane, polohlasem spustil sám: „Proč se mu říkaloTěmahlerukama? On totiž, když mluvil o tom, jak se vlastní pílí vzmoh, a to on hrozně rád, tak vždyckyříkal: ,Těmahle rukama jsem si musel všecko vydobejt, těmahle rukama!’ A vždycky před sebe natáh ruce

dlaněma nahoru, jako kdyby… Už letím, prosím,“ zdvihl najednou hlas a uklonil se směrem k devítce, což

byl podle místního rozdělení stůl u okna do ulice. „Jako kdyby potěžkával tu svou tlustou prkenici,“ dořekl

a odběhl.

„Jo… kde jsem to byl, aha, tak ten Javůrek odtamtud odešel něco málo po čtvrtý, takže vypadá ze hry,protože ještě musel jít koupit tu barvu na razítka do Štěpánský.

No a potom jsem zazvonil o patro vejš. Votevřela mi sama milostpaní Moráková. Měla zrovna u sebenějakou asi dvanáctiletou žábu, a když jsem se představil, tak tý holčičce povídá: Tak už šla domů,Marcelko, šla, šla! Jako když odhání kačeny. A mě zavedla do obývací haly. Haly! Vono je to rozlehlý jakorytířskej sál na Karlštejně, vedou z toho votevřený schody do patra a hluboký je to asi jako Macocha.Usadila mě do obrovskýho ušatýho křesla, že jsem tam zapad jako do stohu, sedla si naproti, zavrtala sedo mě očima a povídá: ,Tak copak si přejete, pane inspektore?’ Hlasem, asi jako když zvoníš narampouchy. Lezlo to ze mě jako ze starý báby mlíko, a když jsem konečně ze sebe vykoktal, co a jak a

voddech si, tak jsem zjistil, že to s ní ani moc nehnulo. Smrt milovanýho kanárka by ji asi dojala víc. Ale když jsem…“

„Tak tady je to pivíčko!“ neslyšně se nad nimi objevil vrchní Trojan. A tišeji: „Tak co, je to pravda?“

„Je, pane Trojan, je,“ vážně odpověděl inspektor Vosmík.

„A co jako…“ zajímal se o podrobnosti pan vrchní.

„Nic jako,“ odpověděl Vosmík. „Ještě nic nevíme, pane Trojan.“

„On tady pan Morák naposledy byl někdy minulou středu. S Roubíčkem, co má v Palackýho galantérii. Dali

si pivo a bavili se, seděli tamhle v koutě, a najednou se jim do toho zamíchal nějakej pán od vedlejšíhostolu. Takovej hubenej, nikdy jsem ho tu neviděl. Nevím, co jim řek, ale starej Morák najednou hodněnahlas povídá: Jakápak krize! Žádná krize neexistuje! Lidi jsou akorát líný makat! Kdo vo práci stojí, ten si

ji najde! Ale to voni radši choděj pro podporu a dělaj načerno melouchy! To chce jenom jedno: Pořádněvostrej režim!’ No jo,“ povzdychl si pan vrchní Trojan, „pro něj mohla krize trvat ještě třeba sto let.“ Apotom proslovil nad mrtvým senioršéfem bankovního domu Morák a syn krátký epitaf: „Jo, von starejMorák byl sice Bohumil, ale lidem byl protivnej,“ a odběhl do kuchyně.

Inspektor Vosmík podumal nad tou slovní hříčkou a potom pokračoval: „Jo, tak když jsem jí řek, žemladej Morák byl u táty jako poslední, že ve čtvrt na pět odtamtud odešel a my že ho sháníme, tak to s ní

hnulo vo moc víc. To zbledla, jestli se to u ní vůbec ještě dá říct. Ona je to babice vysoká, hubená jakobičiště, citu by se v ní asi nedořezal, ale o mladýho se polekala. A že o něm neví, že ho už kolik dníneviděla, a už mě koukala mít z domu. Klíče od sejfu, co mají doma, prej nemá, ty měl jen manžel apořád je nosil u sebe, a že by k němu někdo chodil zadem, o tom dočista nic neví. Dokonce mi i rukupodala, jen abych už vypad. Člověče, já se skoro lek. Ona jako když má tu packu vochrnutou,“ ještě teďse Vosmík zatvářil znechuceně. „Já ji trošku zmáčk, a bylo to, jako když máš v ruce mrtvou bělici.“

„Tak jsi toho taky moc nepopad,“ zhodnotil jeho vyprávění inspektor Karas.

„Nepopad. Ono se toho ani moc čekat nedalo,“ zamyšleně potvrdil inspektor Vosmík a zavolal na

vrchního: „Pane Trojan, zaplatíme!“

Inspektor Panocha také nepřinesl z Černošic nic nového. V pondělí kolem půl desáté tam byla mladá panía ptala se po manželovi, mladého Moráka Jirátovi neviděli někdy od října.

„Tak jak vypadáme?“ položil si řečnickou otázku vrchní inspektor Láska, když si sedl se svými třemipomocníky v „šéfovně“ k poradě.

„Podle toho, co zatím známe, jsou tu dvě možnosti,“ odpověděl sám sobě. „Buď to byl někdo zdejší,spáchal vraždu, vyšel z téhle kanceláře, otočil klíčem a strčil ho do kapsy, a protože vzal klíče i mrtvémuMorákovi, obešel to chodbou, sebral kořist, zasunul klíč do vnitřních dveří, vyšel na chodbu, zamkl za

sebou a zmizel. Jak víme, ze zdejších lidí by to mohl být jen mladý Morák. Do té chodby jít musel, protožeod svého táty vyšel s holýma rukama, žádnou kazetu nenesl. Toho by si byli ostatní všimli. Mohl ovšem

mít i komplice. Po vraždě mohl otevřít pokladnu, vybrat ji a předat kazetu někomu, kdo přišel z chodby –třeba i s klíči. Motiv tady je, a dost silný. Loupež kazety by ovšem v tom případě znamenala jen zastírací

manévr.

Právě tak to ovšem mohl být i někdo zvenčí, kdo za starým panem Morákem přišel z chodby. V tompřípadě ho oběť musela moc dobře znát, jinak by si ho byla nepustila dovnitř. Nasvědčovala by tomu ipoloha mrtvého. Zdá se, že úder dopadl zcela znenadání. Jako by oběť do posledního okamžiku nicnetušila. Po vraždě se pachatel zabezpečil tím, že otevřel dveře do Javůrkovy místnosti i když to proněho muselo být hodně velké riziko vzal klíč a zamkl tuhle kancelář zevnitř. Sebral kazetu a bůhvícoještě a zmizel chodbou. Tady jsme ovšem v úplné tmě, protože do tohohle obrázku si zatím neumíme

nikoho dosadit.

Dále víme, že klíč, kterým byla místnost zamčena zevnitř, pachatel otřel. Nenašly se na něm vůbec žádnéotisky prstů. Zámek dveří do chodby nebyl mechanicky poškozen, podle Kadeřábka na něm nejsou stopy,které by ukazovaly na to, že byl odemčen a zamčen paklíčem.

Teď večer tedy ještě musíme udělat dvě věci: Pokusit se najít mladého Moráka a navštívit ty dva soudníznalce, Marouška a doktora Neužila, kteří udánlivě jako jediní chodili do téhle místnosti z chodby,vyslechnout je a zjistit, jestli snad mají alibi. Tak tedy všichni si dobře prohlédněte ty fotografiemladého Moráka, já je potom odnesu na direkci do mravnostního, aby se nám kolegové po něm podívali v

lepších lokálech i když na to moc nevěřím, ona za tím spíš bude nějaká sukně než flám.

Pan Vosmík navštíví dva z přátel,“ Láska se podíval na lístek s adresami a polovinu odtrhl, „třeba tohoDejmka a Paříka, a pan Karas navštíví ty druhé, Čápa a Lexu. Pan Panocha se vypraví za těmi soudnímiznalci, adresy si opište z mého notesu. Když někdo narazí na nějaký zajímavý poznatek, okamžitě mizavolá na direkci. Potom sraz u mne. Nějaké dotazy?“

Dotazy nebyly, a tak se rozešli za svými úkoly. Vrchní inspektor Láska zamkl hlavní dveře Morákovabankovního závodu a odešel na policejní ředitelství.

Jako první se do Láskovy kanceláře dostavil Inspektor Panocha. Už na tváři mu bylo vidět, že nic nového

nenese.

„Tak ten klenotník Maroušek Moráka neviděl už aspoň tři neděle,“ hlásil bez nadšení. „Včera byl do čtvrtna sedum v obchodě, jeho dva zaměstnanci to mohou potvrdit. Navíc je to břichatý pán kolem šedesátky,

a určitě hodně mohovitý. Občas k Morákovi chodil zadem, ale to bylo tak jednou za půl roku. Už se anipořádně nepamatuje, kdy naposled. A vždycky na něj musel zvonit jedenkrát dlouze a třikrát krátce,“usmál se Panocha. „Jako když vyťukává písmeno b v morseovce. A s tím doktorem Neužilem je to ještějednodušší. V pondělí mu ve Vinohradské nemocnici operovali křečové žíly a ještě tam leží. Řekla mi tojeho žena, vytáhl jsem ji z postele. Ví se už něco o mladém Morákovi?“

„Nic,“ zavrtěl hlavou Láska. „Zatím se nikdo neozval. A bez něj se asi dál nepohneme. Kde jen ten člověkmůže vězet?“

Když se vrátili Karas a Vosmík, ukázalo se, že ani jeho čtyři přátelé nemají tušení, kde by junioršéfMorákova závodu mohl být. Ano, občas si spolu vyrazili na flám, ale to bylo ještě za svobodna, teď už sevidí málokdy, posledních půl roku skoro vůbec ne. Jen ten Čáp ze Slezské, Jaroslav Čáp, syn majitelekoloniálu ve Vodičkově ulici, s ním před čtrnácti dny chvilku seděl u Šuterů. Z řeči vystihl, že mladý Morákmá nějakou lásku, ale nechtěl o tom mluvit. „Jenom se prý tvářil jako blahoslavená Anežka,“ hlásil Karas.

Chvilku bylo v místnosti ticho. Potom Láska řekl: „Tak to by bylo pro dnešek všecko.“ Podíval se nahodinky a dodal: „Vlastně už půl hodiny pro včerejšek. Teď to tu rozpustíme a půjdeme se vyspat. Zítrato uděláme takhle: Pan Panocha si ode mne převezme klíče od Morákova podniku, ráno tam bude ve čtvrt

na osm a počká, jestli se objeví mladý Morák. Závod zůstane zavřený, ale personál tam zůstane třebaje budeme na něco potřebovat. Jestli mladý Morák přijde, zavedete ho ke mně na direkci, pane Panocha.Pan Karas obejde po ránu brašnáře v okolí, jsou tam myslím tři, jestli snad v kritické době to je včerapřed půl pátou někdo nekupoval větší aktovku nebo nějaký menší kufřík. A pan Vosmík se vyptá v okolíkaždého, kdo má oči, jestli kolem tři čtvrtě na pět neviděl vycházet z chodby domu v Jungmanceosmatřicet někoho s aktovkou nebo jiným vhodným zavazadlem. To je asi tak všecko. Jo, abychnezapomněl. Pane Panocha, naťukejte ještě teď relaci ostatním oddělením, aby nám kolegové ohlídali tyfrancjosefovské čtyřdukáty. U zlatníků, v zastavárnách i v ostatních bankovních závodech.“ Láska dal to ,v

ostatních bankovních závodech’ hlasem do uvozovek, že to znělo jako sprosté slovo. „Má někdo něco?“

Nikdo neměl nic a tak se oblékli a rozjeli se do svých domovů.

Vrchní inspektor Láska dorazil domů ve čtvrt na dvě. I když se snažil nedělat hluk, jeho žena se probudilaa ohřála mu večeři. Když jedl, seděla v županu naproti němu, dívala se mu do unaveného obličeje ačekala, jestli jí něco řekne. Když se k tomu neměl, pověděla mu, že Jirka byl večer jako mílius, sám sehrnul do utírání nádobí a s bratříčkem si bez říkání hrál, jako kdyby ho měl od včerejška.

Láska dojedl, nalil si sklenici piva a teprve potom zamyšleně řekl své ženě: „Zabili nějakého Moráka,majitele bankovního závodu,“ a odmlčel se. Lásková se na nic nevyptávala, věděla, že by to bylozbytečné. A vrchní inspektor si zapálil cigaretu, chvilku se nepřítomně díval na sklenici s pivem a potom se

bez zjevné souvislosti zeptal: „Poslyš, Magdo, jak je to dlouho, co jsme našim v Okrouhlu naposled vybírali žumpu?“

„Žumpu?“ opakovala s údivem. „Nevím. Ale myslím, že to bylo někdy v lednu.“

A Jiří Láska jen cosi zabručel a šel se do koupelny umýt.

KAPITOLA PÁTÁ,

jež čtenáře seznámí

s junioršéfem bankovního závodu Morák a syn

V sobotu dne 17. prosince Léta Páně 1932 zabočil deset minut před půl osmou ráno z Národní třídy doJungmannovy ulice dobře oblečený a dobře naladěný mladý muž.

Pružně si vykračoval v černých polobotkách od firmy Popper, tmavě modrý zimní dvouřadový plášť, ručněvypracovaný v dílně Tailora Bárty, zdůrazňoval jeho vysokou a štíhlou postavu a dobře ladil s tmavě

šedým flanelovým oblekem, jehož nohavice se míhaly pod ním. Nažloutlá košile ze surového hedvábí

tvořila vkusné pozadí pro čistě hedvábnou proužkovanou kravatu z West-Endu v módních barváchčervené a modré. Světle šedý klobouk od firmy Čekan, jejž mladý muž chvílemi dvorně nadzdvihoval, sena první pohled honosil příjmením Borsalino.

Dobře vypočítaný oblouček ruky s kloboukem, provázený neměnným příslušným úsměvem, mírnýmúklonem hlavy s porostem plavých, žel už trochu prořídlých vlnitých vlasů, a jakoby nesměle a trochunepřítomně vyslovené: „Má poklona!“, při němž mladý muž marně nutil svůj měkký tenor do aspoň trochu

hlubší tóniny, svědčily nejen o tom, že obřad zdravení byl vymyšlen především k zdůraznění vlastní,vymydlené, do hladka vyholené a nákladně zabalené důstojnosti. Prozrazovaly i to, že ten mladý muž jenavýsost spokojen se stavem věcí na tomto nejlepším ze všech světů, třebaže chodník, po kterém kráčel,byl místy nebezpečně hladký a ve vzduchu bylo cítit nízká sněhová mračna.

Po pravdě je ovšem nutno říci, že čím víc se JUC. Vlastimil Morák blížil k branám závodu, v jehož štítufiguroval v podobě dvou krátkých slovíček „a syn“, tím víc nabývala jeho tvář na strnulé vážnosti. To jeovšem do značné míry možné přičíst na vrub skutečnosti, že ten mladý muž se blížil nejen k svémupsacímu stolu, ale zároveň i k doupěti tygra Šérchána, jak pro svou zcela soukromou potřebu pokiplingovsku přezval svého rodiče. Neboť i když JUC, Vlastimil Morák nebyl letory právě těžkomyslné,přece jen ho opatrnost nabádala vstupovat do otcovského podniku ostražitě, protože za přítomnostisenioršéfa bývalo počasí v závodě setrvalé a jeho předpověď denně ohlašovala možnost hromobití.

Pro celonoční nepřítomnost u rodinného krbu ho svědomí nijak zvlášť netížilo. Věděl, že jeho žena si otciurčitě nepostěžovala. Zkusila to jen jednou, minulý týden v pátek, a senioršéf jí na to řekl: „No tak se holt

někde zapomněl mezi stehnama, co má bejt? To se chlapům stává.“ A sám mu o tom pověděl, dokoncetrochu rozjařeně, jako mezi kumpány, skoro jako by se radoval, že jeho syn je taky chlap.

Zločinem by ovšem bylo, kdyby takové „vyhození z kopyta“ bylo příliš drahé, to by neprominul. On sám se

občas také chodíval někam zapomenout, i když teď už stále řidčeji. Většinou si pro objekt takového„vyhazování z kopyta“ chodíval do Liliput-baru, kde znal majitele a věděl, že dostane zdravé zboží zakulantní cenu. Bez rozpaků o tom hovořil se známými a o své ženě říkal: „To už je dávno jenom bejvaláženská!“

Nepoměrně horší hřích bylo přijít o minutu pozdě do závodu. Senioršéf denně sám odmykal nejménědeset minut před půl osmou a se sveřepostí hodnou Kerbera hlídal včasné příchody zaměstnanců. Měřiltím jak říkal jejich oddanost podniku.

Mladý muž se podíval na hodinky, přitiskl k sobě plochou aktovku v levém podpaží a přidal do kroku, ikdyž vlastně měl ještě času dost.

Čtyři minuty před půl osmou vstoupil JUC Vlastimil Morák do hlavní místnosti bankovního závodu Morák asyn. Sotva vešel a decentně pozdravil, udivilo ho, že zaměstnanci stojí v kabátech v hloučku a namístootce na něho čeká jakýsi brýlatý člověk v ošumělém zimníku a s kloboukem na hlavě. Než mohl projevitsvé podivení, ten brýlatý pán se ho zeptal: „Pan Morák?“, a když přisvědčil, zavedl ho do jeho vlastníkanceláře.

„Co se tu děje? Kde je otec?“ zeptal se, protože chování toho člověka mu bylo nepochopitelné.

„Váš otec je mrtev, pane Morák, pokud o tom ještě nevíte,“ tvrdě mu odpověděl inspektor Panocha apředstavil se.

„Mrtev?“ hlesl JUC. Vlastimil Morák a vypadal jako člověk, který utrpěl úraz, ale ještě necítí bolest.

„Ano, mrtev, pane Morák,“ opakoval Panocha a neustále se mu zkoumavě díval do očí. A když Morákvůbec nezareagoval na jeho „pokud o tom ještě nevíte“, pokračoval ve stejném tónu: „Byl zavražděn.Včera kolem půl páté odpoledne. Vy jste byl poslední, kdo s ním hovořil.“

„Zavražděn? Včera odpoledne? A já… Proboha…“ Zdálo se, že šok začíná působit. „A kdo ho…?“

No, jestli to hraješ, tak to by tě mohli rovnou angažovat do Národního, pomyslel si Panocha a už smířlivějiřekl: „Pojďte se mnou k nám, na ředitelství, tam si o tom pohovoříme.“

„Ale vždyť já jsem přece s tátou mluvil ještě někdy ve čtvrt na pět. Kde se to stalo?“

„Tady. V jeho kanceláři. Ale to vám všecko poví vrchní inspektor Láska, který řídí vyšetřování.“ A Panocha

zdvihl telefonní sluchátko a ohlásil svému nadřízenému, že za čtvrt hodiny bude s mladším panemMorákem u něho.

„V jeho kanceláři? Ale to přece… Personál přece musel vidět, kdo k němu jde!“

„Taky to viděli. Že jste k němu jako poslední šel vy. Ale pojďme už. Všecko se dozvíte u nás na direkci.“

„Já to pořád nemůžu pochopit,“ nehýbal se z místa mladý Morák a široce rozevřenýma očima dál civěl nainspektora. „To je hrůza. Já si musím na chvilku sednout… Prosím vás, ať mi sem někdo přinese trochu

vody.“

Pro vodu se obtěžoval sám pan disponent Hornych a projevil tak povinný respekt ke změně mocenskýchpoměrů v závodě.

JUC. Vlastimil dvakrát trochu upil a vrátil sklenici disponentovi. Pomalu se mu vracela barva do tváří.Disponent by byl rád ještě chvilku okouněl, ale inspektor stál u dveří a držel je otevřené, a tak mu nezbylo

než odejít.

Netrpělivý Panocha už nedokázal ukrotit svou zvědavost. „Kde jste vlastně byl celou noc, pane Morák?“

Mladý muž rázem ztratil vzhled boxera, který je odpočítáván, a postavil se do pózy junioršéfa bankovního

závodu.

„No to snad… To je má čistě soukromá záležitost, pane… pane inspektore!“

„Ani bych neřekl, pane Morák. My tu totiž vyšetřujeme vraždu, víte?“ neudržel se Panocha. „Vražduvašeho otce, pane Morák!“ Ale potom si řekl, že mladého pána raději přenechá Láskovi, a tak už jen

znovu naléhal na odchod.

Prošli hlavní místností závodu, kde ve dvou hloučcích postávali kolem těles ústředního topenízaměstnanci, disponent Hornych udělal několik kroků k nim, ale když viděl poničené rysy svého junioršéfa

a odmítavý obličej inspektora Panochy, zastavil se.

Vyšli na ulici a Panocha si říkal: Taky jsem mohl držet zobák. Takhle má deset minut o čem přemýšlet. Ale

on už si s ním Láska poradí.

Mladý Morák se v teplém plášti zimomřivě zachvěl. Tak tátu… Jak se to mohlo stát? A najednou se muvybavila vzpomínka, jak jde jako malý chlapec s otcem krčským lesem a táta ho učí deklamovat: Spadlamoucha do capoucha, zlámala si koleno… A vzápětí ten obrázek vystřídala fotografie Morákovy rodiny, nakteré on, v ten den právě pětiletý, v modrém námořnickém oblečku s širokým límcem, kulí oči doobjektivu a čeká, až vyletí ptáček, otec se tváří pobaveně a nevlastní matka se mračí jako kakabus,protože jí manžel právě řekl, aby nekoukala jako husa do flašky.

Málem vrazil do chodce, jen tak tak se mu stačil vyhnout, pozdravil knihkupce Hořejšího, který se zrovnachystal vytáhnout roletu prodejny, a znenadání se Panochy úzkostlivě zeptal: „Ono je to už v novinách?“protože zachytil studeně zvědavý pohled knihkupce a uvědomil si, že takových dnes ráno už zaregistrovalvíc, jen je ve své dobré náladě přičetl docela jiným věcem.

„Je,“ neochotně přikývl Panocha. „Ale nic podrobného. Jen samé dohady.“ A měl chuť dodat: Pitomé

dohady, ale nechal si to pro sebe.

A zítra je zlatá neděle, problesko hlavou mladému Morákovi, když mimoděk přeběhl pohledem po vánočněvyzdobených výlohách Barhoňova obchodu s textilem.

Co já té Lídě dám k Ježíšku, pomyslil si a hned se volal k pořádku: Zabili ti tátu a ty nedokážeš myslet na

nic jiného než na Lídu. A najednou jím projel prudký, osvobozující pocit radosti, pocit tak silný, že se mu

málem zatočila hlava: Jsem svobodný, teď si konečně budu moci uspořádat své věci tak, jak sám buduchtít, bez odporných ukřičených scén a vyhrožování: Já tě vyženu z baráku! A bez halíře! Já tě naučím ctít

svýho tátu, ty blbče, kterej si ani nedokázal koupit zkoušky na tý posraný fakultě! A hned se zasezastyděl a káral se, že za takovou cenu… A po očku se podíval na inspektora Panochu, jestli si snadnepovšiml proměn v jeho obličeji.

Inspektor Panocha měl však jiné starosti. Uspokojilo ho, že svůj úkol splnil a teď vede mladého Morákana direkci. Dbal jen na to, aby šel těsně vedle něho a měl ho na dosah ruky, kdyby snad ten mladýelegán dostal nějaký bláznivý nápad. Další vývoj věcí už nechával na „starém“ a nelámal si jím hlavu.Také on už do sebe vdechl předvánoční atmosféru výloh na Národní třídě a myslel na to, že Milena budepotřebovat nové šaty, asi teplé, vlněné, když to čeká až v květnu, a už teď, v pátém měsíci, přibrala šestkilo. Možná i dvoje ačkoliv to se přece dá založit a potom podle potřeby povolovat. Naštěstí si na sebeumí ušít. A budu jí muset k vánocům přikoupit něco do výbavy pro to mrně, hlavně nějakou zbytečnost, zté bude mít největší radost. Prošli Perštýnem a zabočili do úzké Bartolomějské, kde už nepotkávali tolik

lidí, a Panocha mohl polevit v ostražitosti.

Vstoupili do prvního patra nevábné budovy, Panocha se pozdravil s dvěma kolegy z oddělení vloupaček,kteří profesionálně zkoumavými pohledy změřili jeho společníka, vyhnuli se postaršímu trestanci,zametajícímu chodbu pod dozorem uniformovaného strážníka, a vešli do oddělení vražd. Panochazaklepal, počkal na Láskovo zvučné: „Vstupte!“, otevřel dveře a gestem ruky dal mladému Morákovipřednost.

Vrchní inspektor Láska vzhlédl od pitevního protokolu, z kterého se nic nového nedozvěděl, a rychlýmpohledem odhadl junioršéfa Morákova závodu. Konstatoval, že je poněkud roztřesený a nejistý, alepohledem neuhýbá. No, na chladnokrevného úkladného otcovraha mi zatím nevypadáš, řekl si.

Přivítal toho mladého muže a vyzval ho: „Odložte si, mám tu dost teplo. Už víte, co se stalo?“

„Ano, ten pan inspektor, co mě sem doprovázel, mi řekl, že otce včera odpoledne někdo zavraždil. Jak seto stalo a kde je teď jeho tělo?“ vychrlil ze sebe a sedl si proti Láskovi na erární židli s vylisovanýmrostlinným motivem na sedadle a opěradle.

„Tělo vašeho otce je teď na prosektuře, na soudním oddělení, a jak se to stalo, to teprve vyšetřujeme.Pane Morák, podle svědectví zaměstnanců vašeho závodu jste byl poslední, kdo s vaším otcem mluvil.Víme, že jste k němu zašel někdy ve čtvrt na pět a chvilku se u něho zdržel. O čem jste spolu hovořili?“

Mladý Morák se zamyslel a po chvilce se bez zábran rozhovořil: „O ničem zvláštním. Potřeboval jsem se sotcem o něčem poradit. Jestli vás zajímají podrobnosti, tak vám to…“

„Jistě, zajímají mě všecky podrobnosti, pane Morák.“

„Tak tedy, víte, my tam máme obraz. Olej. Brožíkovu studii Normanďana. Je to taková ležící figura podstromem. V dřevácích a se stéblem trávy v puse. A o tohohle Brožíka projevila zájem Zahradníkovaobrazová galerie. Ale otec řekl: Neprodávat! Chleba to nejí. To bylo všecko. Jo a tak jsem otci řekl, že totomu Zahradníkovi půjdu povědět osobně, víte, my s ním totiž máme docela dobré obchodní styky, a žemu z našich věcí nabídnu něco jiného.“

„Potom jste odešel. Byl jste u toho Zahradníka?“

„No, jak bych vám to řekl, já jsem to vlastně vyřídil telefonicky už předtím.“

„Vy jste prostě potřeboval odejít o chvilku dřív, že?“

„Vlastně ani nepotřeboval. Jen jsem využil příležitosti.“

„A kam jste šel z kanceláře?“ docela věcně se zeptal Láska.

„Ale to snad je má ryze soukromá věc, pane vrchní inspektore.“

„Není, pane Morák! On totiž někdo využil příležitosti a zavraždil vašeho otce. A my to teď vyšetřujeme. Vy

jste byl poslední, kdo se starším panem Morákem mluvil,“ trpělivě se mu snažil vysvětlit vrchní inspektorLáska, že i na něho padá podezření. „Kde jste vůbec strávil zbytek odpoledne, večer a celou noc? Domajste nebyl, to máme ověřeno.“

„Podívejte se,“ nutil se do energického tónu JUC. Morák, „já o tom mluvit nechci a ani dost dobřenemůžu, není to jen má věc. Navíc je to zcela irelevantní…“

„Proboha, nechte toho, copak jste pořád ještě nepochopil, že jste podezřelý?“ přetekla Láskovi trpělivost.„Jakápak irelevance! Ve čtvrt na pět jste s otcem mluvil a v půl páté byl mrtvý! Příležitost jste měl a motivtaky. Dokonce těch motivů bylo víc. Nechte si tu rytířskost na jinou příležitost a pochopte, že pro všechny

zúčastněné bude líp, když přestanete zdržovat vyšetřování a podrobně povíte, kde jste byl včera od čtvrtna pět do dnešního rána.“

Mladý Morák zbledl. Představa, že jsou tu indicie, které svědčí proti němu, jím otřásla. Zatím mu vůbecnenapadlo, že by ho někdo mohl podezírat z tak odporného zločinu, jako je vražda vlastního otce. Alezatahovat do té záležitosti Lídu se mu také příčilo, v tom okamžiku přímo viděl, jak se na něho valí celálavina dalších nepříjemností a mrzutostí, kterým v té chvíli neměl odvahu čelit.

„A co když o tom odmítnu mluvit?“

„Na to máte právo. Zrovna jako máte právo poradit se se svým právním zástupcem. Ale bylo by to proti

vašim vlastním zájmům. Museli bychom si vás tu nechat tak dlouho, dokud si všecko nezjistíme sami, bezvaší pomoci. Mějte rozum, člověče! Umíte si představit, jak by to působilo na vaše okolí? Titulky vnovinách, dohady… Jestli nejste vinen, nemáte pražádný důvod odpírat nám informace. Ujišťuju vás, že snimi budeme zacházet naprosto diskrétně. Zřejmě jste byl u nějaké ženy. To už nám řekla vaše paní. Vášmilostný život nás nezajímá, manželský taky ne. Ale než někoho zprostíme podezření, musíme se o jehonevině přesvědčit. To musíte pochopit. Studoval jste přece práva…“

JUC. Vlastimilu Morákovi se však stále ještě nechtělo s pravdou ven. Stále ještě na něho dopadal stín jeho

despotického otce, ochromoval jeho myšlení a budil v něm teď už zcela neopodstatněný strach. Azároveň ho mučila představa, že by teď, za těchto okolností, měl vydat Lídu napospas… napospas policii,své nevlastní matce, rodičům své ženy. Jako kdyby neměla vlastního trápení dost. Rozpačitě sklouzlpohledem z plánu města Prahy, visícího napravo od něho, na Nechlebův fotograficky přesný portrétprezidenta Masaryka a mlčel.

„Mějte rozum, pane Morák,“ domlouval mu vrchní inspektor Láska. „Jestli můžete prokázat alibi na dobu,která nás zajímá, tak to řekněte. My s tím nikam na jarmark nepůjdeme, jen si to ověříme. A vy budete…“

Telefon přerušil jeho slova. Láska řekl, že poslouchá, chvilku opravdu poslouchal a potom zamumlal: „Tak

dobrá,“ a uložil sluchátko zpátky do vidlice.

„A vy budete mít pokoj,“ dopověděl předtím načatou větu.

„Zaručíte mi, že mě nebudou vláčet novinama?“ měkl Morák. „Když já si představím…“

Jeho nadějný úvod přerušila návštěva. Do kanceláře vrchního inspektora vpadl bez zaklepání InspektorKaras s jakousi starší ženou v černém kabátě a klobouku, zatvářil se rozpačitě, zablekotal: „Promiňte,pane vrchní inspektore, já nevěděl, že tu někoho máte… My přijdeme později…“ a už zase strkal tučernou paní ze dveří. Paní v černém se neomluvila nikomu, Lásky si vůbec nevšimla a jen se pátravěpodívala do obličeje JUC. Morákovi, který k ní zvědavě natočil hlavu.

„Taky by mohl zaklepat,“ zabručel Láska, vstal, šel ke dveřím a zavolal inspektora Panochu. „Prosím, vás,pane Panocha, zastupte mne na chvilku, hned budu zpátky,“ požádal a vyšel ze své kanceláře.

Zamířil do místnosti inspektora Karase, kde si už paní v černém stačila sednout a právě se rozhorlovala:„Prosím vás, vy si to představujete moc jednoduché! Copak já takhle můžu někoho poznat? Tenhle pán je

tu jen tak v obleku, klobouk nemá, tamten měl na sobě zimník a na hlavě kloubouk. I když bych… skorobych na to přísahala, že tenhle mladej pán to nebyl. Ten můj zákazník byl takovej mohutnější.“

Láska už věděl, že paní Štědrá prodává kabelky, kufry a jiné cestovní potřeby v obchodě pana Mülleravedle Urbánkova nakladatelství a že včera po čtvrté hodině prodala jakémusi mladému muži černýlakovaný kufřík se žlutými koženými hranami. Vzala vrchního inspektora na vědomí a pokračovala: „A bylo

to docela určitě ve čtyři. Vyrušil mě od svačiny. Já už jsem starší ženská a v jídle si potrpím na přesnost.Seděla jsem vzadu nejvejš tak dvě tři minutky. A hodinky mi jdou akorát!“

„No dobrá, paní Štědrá, tak už se nezlobte,“ konejšil ji Karas. „Jenom mi ještě řekněte jedno: jaký zimníkměl ten pán na sobě a jaký klobouk?“

„No, klobouk měl hnědý, takový tmavší, klopený, a kabát byl světle hnědý plyšák, s pásem jen tak uvázat

na uzel.“

„A měl nějaké zvláštní znamení, tedy, bylo na něm něco zvláštního?“ chtěl ještě vědět Karas.

„Zvláštního? Snad jenom to, že to byl náramnej fešáček,“ zjihla najednou paní Štědrá, které čas fešáčkůuž dávno nenávratně minul.

„Hm,“ zabručel na ten poněkud nepřesný popis inspektor Karas, a dodal: „Tak to by bylo asi tak všecko,paní Štědrá. Já to jen hodím na papír a budete moci jít. I tak jste nám moc pomohla,“ nutil se do uznání a

podíval se na Lásku.

Ten už vlastně věděl skoro všecko, a tak se jen zeptal:

„Věk?“

„Kolem třicítky,“ odpověděl Karas. Láska podal paní Štědré ruku a vrátil se do své kanceláře.

Jeho podřízený Panocha právě v té chvíli zcela neutrálně poskytoval JUC. Morákovi předpověď počasí navánoční týden: „Mohlo by to vydržet. A ještě trochu připadnout. Vždyť jsme pořádný bílý vánoce neměli

už od osmadvacátého roku.“ Potom se zdvihl a beze slova se vytratil do své místnosti.

„Novinama vás nikdo vláčet nebude, pane Morák, to vám slibuju. Moji lidi si všecko nechají pro sebe,takže to zůstane jen mezi námi. Nezdržujte nás, vždyť vám přece taky musí záležet na tom, abychomcelou záležitost co nejrychleji vyšetřili!“

Těžko říci, zda na JUC. Moráka zapůsobila prognóza bílých vánoc, či to způsobilo přesvědčování Láskovo,

ale v jeho chování nastal obrat.

„Tak já vám tedy povím, kde jsem byl a co jsem dělal, když už toho polovičku stejně víte,“ řeklodevzdaně.

„Odešel jsem z podniku asi dvacet minut po čtvrté hodině a nejprve jsem šel na roh k Zoufalému, kdejsem koupil čtvrt kila šunky, čtvrtku másla, dva druhy sýra, deset rohlíků a dvě láhve vína. Prodavačka by

se na mne mohla pamatovat, kupoval jsem beaujolais a chablis. Odtamtud jsem šel do vinárny v pasáži

na Můstku, říká se tam U Soukupů, kde na mne čekala jedna slečna, slečna Lída Vavřínová. Asi hodinku

jsme tam poseděli tu schůzku jsme měli dohodnutou telefonicky, ona včera pracovala do čtyř a potomjsme odešli do Konviktské ulice, kde mám na jméno svého přítele Gabriela najatou garsoniéru. No a tamjsme strávili večer. Slečna Vavřínová odešla ve čtvrt na dvanáct domů, protože má těžce nemocnou tetu a

nechtěla ji nechat celou noc samotnou. Já jsem v Konviktské přespal a ráno šel do kanceláře. To je

všecko.“

Láska ho nepřerušoval, jen si psal poznámky. Když dopsal, zeptal se: „Kde bydlí slečna Vavřínová a kde jimůžeme zastihnout?“

„Slečna Vavřínová bydlí v ulici U lužického semináře dvanáct. Je to na Malé Straně, taková barabizna naspadnutí. Ale teď je v zaměstnání. Pracuje jako manikérka v dámském a pánském salóně Adam v pasáži

Lucerny.“

„A adresa té garsoniéry?“

„Konviktská 28, je to ve třetím patře, na jméno Gabriel, Jan Gabriel.“

Vrchní inspektor Láska vstal a chtěl jít udělit příslušné pokyny Panochovi, ale mladý Morák ho zarazil.„Prosím vás, pane inspektore, ale udělejte to nějak nenápadně, já bych byl strašně nerad, kdyby z tohoměla mít slečna Vavřínová nějaké nepříjemnosti… Víte, to není jen taková povrchní záležitost, ona slečnaVavřínová je moc… jak bych vám to řekl… mně na ní strašně záleží.“

Láska se na Moráka zamyšleně podíval, řekl si, no ne, dokonce strašně, a ujistil ho: „Nedělejte si starosti,my už si něco vymyslíme. Třeba že jim v tom baráku na Malé Straně uniká plyn, nebo něco takového.“

„Ježíšmarjá to ne, oni tam plyn vůbec nemají zavedený,“ rozčileně namítl JUC. Morák.

„To nevadí, tak jí zatopíme sklep vodou,“ nedbale pozměnil plán vrchní inspektor a vyšel ze své kanceláře.Několika větami vysvětlil Panochovi, co má zařídit, instruoval i Karase a vrátil se.

Mladý Morák zatím seděl dál proti oknu a nepřítomným pohledem se díval na jakousi ošklivou, opršalouvěž uprostřed toho bloku mnohokrát přestavovaných domů.

Sotva si Láska sedl, mladý Morák se ho netrpělivě zeptal: „Jak se to vlastně stalo? Vždyť já vlastně nevímvůbec nic kromě faktu, že tátu někdo zabil!“

„Panu disponentovi Hornychovi bylo včera odpoledne po páté hodině nápadné, že kancelář vašeho otce je

zamčená zevnitř a na telefonické volání nikdo neodpovídá. Dal zavolat zámečníka a za asistence strážníka

byly dveře otevřeny paklíčem. Váš otec seděl zhroucený v křesle, hlavu a ramena měl položené na stolea ruce mu visely podél těla. Někdo mu prudkým úderem nějakým tupým předmětem rozbil hlavu. Jestlichcete, já vám ukážu fotografie.“

„Ne, ne, proboha, jenom to ne,“ vyděsil se JUC. Vlastimil Morák. „Já si radši uchovám otce v paměti tak,jak jsem ho znal živého. Já jsem… já jsem na takové věci dost slabá nátura… A proč? Ztratilo se něco?“

„Ztratilo. Nedobytná pokladna byla otevřená a zmizela z ní ocelová kazeta, ve které bylo podle pokladníkaKoblihy dva tisíce osm set korun a dvacet starých rakouských čtyřdukátů. Jestli ještě něco jiného, to

nevíme, zatím…“

„A kvůli tomu…“ vydechl mladší Morák a nepřítomně se zadíval do prázdna.

No a můžeme to vzít zase od samého začátku, pomyslel si vrchní inspektor Láska. Tenhle mladý pánpřece není takový blázen, aby mi tu vyprávěl něco, co by za hodinku prasklo jako mýdlová bublina. Toovšem znamená, že se musíme vrhnout na tu druhou verzi, že pachatel je z vnějšího okruhu a přišel z

chodby domu.

Podíval se na hodinky, zjistil, že už je tři čtvrti na devět, a zamyšleně se Moráka zeptal: „Pane Morák, kdo

chodil k vašemu otci zadem z chodby?“

„Z chodby?“ opakoval po něm Morák. „Skoro vůbec nikdo. Docela určitě nikdo ze zákazníků. Někdy k sobě

zavolal pana Marouška nebo doktora Neužila, víte, to jsou naši soudní znalci, když třeba potřebovalrychle odhadnout nějaký šperk nebo obraz a nechtěl, aby o tom zákazník věděl, ale to se stávalo snadjednou nebo dvakrát do roka. A ti dva páni… To je absurdní pomyšlení.“

„Ze zákazníků nikdo?“

„Nikdo,“ zavrtěl hlavou mladý Morák. „Víte, on se otec o sebe dost bál. On ten náš úvěrový obchod nese vtéhle nejisté době určité riziko, a otec si to plně uvědomoval.“

To už mi potvrdil ten váš disponent, pomyslel si Láska a přece si tam ten pan opatrný musel někohovpustit! Kvůli obrazu ani šperku to nebylo, s těmi se včera odpoledne nic nedělalo.

„A vycházel váš otec někdy sám tím zadním východem?“

„Ale ano, to on někdy dělával. Zničehonic se ztratil jako Ječmínek,“ smutně se usmál mladý Morák, „a bylpryč třeba dvě hodiny. A pak najednou vešel hlavními dveřmi. On tomu říkal překvapovačky. Otec mělutkvělou představu, že jeho zaměstnanci se flákají a že je stále musí nějak kontrolovat.“

„Poslyšte, pane Morák, a nebyly některé obchody vašeho otce takového druhu, že je raději uzavíral sámve své kanceláři, aby o nich zaměstnanci nevěděli?“

JUC. Vlastimil Morák energicky zavrtěl hlavou. „Ne. To docela určitě ne. Víte, třeba co se týkalo daní, takto táta říkával, že jeho daňová morálka je veškerá žádná, protože stát je dobrý jen na to, aby ho okrádal

o poctivě vydělané peníze, a když po Novém roce dělal s panem Hubáčkem a naším daňovým poradceminženýrem Nezvalem bilanci, to s ním bylo těžko k vydržení. Ti dva páni ho museli moc krotit, abyneprovedl nějakou nepředloženost, která by ho potom mohla stát hodně peněz a ještě víc mrzutostí, ale…

Ne, žádné nezákonné obchody nedělal. Ne snad ze zásady, ale pro neúměrnost rizika. On se o tomvyjadřoval dost lidově. Říkal: ,Největší nectnost je nenažranost.’ A byl pyšný na to, že kdysi začínal odpíky a poctivě.“

O té píce a poctivosti už jsem taky něco slyšel, pomyslel si Láska. Nezbude, než se tam šťourat vpapírech, jestli by se v těch něco nenašlo. A hlasitě si povzdychl. To k tomu budu muset pozvat účetnické

experty, zauvažoval.

„Pane Morák, zkuste přemýšlet o něčem nebo o někom, kdo by s tou věcí mohl mít něco společného.Tady je důležitá každá maličkost, i když zdánlivě bezvýznamná,“ chytal se ještě stébla Láska.

Ale mladý Morák se jen soustředěně díval na koš na papíry a němě vrtěl hlavou. „Mně to pořád ještěnejde na rozum. Já si neumím představit nikoho, kdo by to mohl udělat. Můj otec nebyl zrovna oblíbený,to se říct nedá, byl to dost tvrdý člověk, ale aby ho někdo…“

Do té pochmurné atmosféry zazvonil telefon. Hlásil se Vosmík, a že by měl pár slov. Láska jen zamumlal:„Hned,“ Morákovi řekl: „Okamžik,“ a vyšel.

Ale i tady ho čekalo zklamání. Vosmík poctivě obrazil všechny domy v sousedství, všechny obchody,promluvil se všemi čtyřmi nájemníky v domě číslo třicet osm, ale nikdo z nich v uváděné době niczvláštního nepozoroval, v domě nikoho neviděl, „prostě nula od nuly pošla,“ uzavřel svůj raport

matematicky.

„Co se dá dělat,“ smířil se se stavem věcí vrchní inspektor Láska. „Tak se teď seberte, nejdřív si vrejstříku zjistěte, jestli tam nemá nějaký škraloup slečna Ludmila Vavřínová, bydliště Malá Strana, Ulužického semináře dvanáct, a i když nemá, tak se tam rozjeďte a v okolí si ji trochu prosviťte. Aleopatrně, abyste jí tam neudělal nějakou ošklivou svatozář.“

„Ale pane vrchní, copak já bych…“ zaprotestoval Vosmík a odebral se do rejstříku.

KAPITOLA ŠESTÁ,

ve které k čtenářovu potěšení

vstoupí do děje slečna Lída Vavřínová

„Moment, já vám ji zavolám,“ řekla inspektoru Panochovi asi padesátiletá odbarvená matróna v bílémplášti, jež v salónu Adam obsluhovala pokladnu a zároveň i šatnu. „Zatím se u nás posaďte.“

Panocha se tedy posadil, dal si klobouk na klín a díval se, jak ta madam jde k štíhlé plavovlásce, sedící v

bílém plášti u stolku u okna, a polohlasem jí cosi říká. Blonďaté stvoření po něm šlehlo bystrýmpohledem, položilo ruku pána, který seděl před ním a měl prsty druhé ruky ponořené do porcelánového

kelímku s jakousi tekutinou, a vstalo.

„Já jsem Lída Vavřínová, co si přejete?“ zeptala se pána v zimníku, který na první pohled nepatřil dookruhu zákazníků salónu Adam.

„Já jsem Panocha z vodáren, slečno,“ spustil schválně hodně nahlas Panocha. „V ulici U lužickéhosemináře nám praskl vodovodní řad, stopadesátka, takže máte zatopený sklep. Musíte tam se mnou.“

Plavovláska se na něho podívala podivně zamyšleným pohledem a řekla: „Tak moment, já jenom dodělám

tamhle pana prokuristu. Bude to za chvilku.“

Panocha si zase sedl, rozepnul si zimník a rozhlédl se po tom chromovaném a porcelánovém prostředí,vonícím březovou vodou a kolínskou, o kterém slyšel, že tam člověka zušlechťují nejméně dvě hodiny a že

to stojí přinejmenším padesát korun. To je mi to u starého Vrby milejší, konstatoval a v duchu si vybaviloficínu se třemi křesly a poloslepými zrcadly, kam se chodil jednou za tři týdny dát ostříhat a oholit zapětikorunu.

Podíval se na stolek s rozloženými časopisy a vzal do ruky Pestrý týden, z jehož obálky se na něho dívaljakýsi sveřepý desetiletý chlapec s vlněnou čepicí, titulkem představený jako bruslař a vyfotografovanýamateurem panem Hájkem. Na třetí straně si přečetl nadpis LESNÍ TRAGÉDIE MEDVÍDĚTE NA

PODKARPATSKÉ RUSI, prohlédl si její Výsost královnu Marii jugoslávskou, jak vede chrta a jakéhosi pána

na procházku Karlovými Vary, na další stránce znechuceně odmítl odpovědět na sugestivní otázku: VY

MÁTE DOSUD HAEMORRHOIDY? a listoval dál.

Rozhodl se, že neuposlechne výzvu: DÁMY, ODSTRAŇUJTE TLOUŠŤKU A SKLESLOST PRSOU, nezaujalaho ani možnost koupě výborných pilinových kamen značky RARACH, a právě si prohlížel nejvyšší budovusvěta Empire State Building, když slečna Vavřínová vstala, s úsměvem poděkovala panu prokuristovi zadiškreci diskrétně vloženou do kapsy jejího pláště a šla si do šatny pro kabát. Při oblékáni ujistila

odbarvenou matrónu u pokladny, že bude zpátky ,co by dup’, a podívala se na Panochu.

„Prosím vás, o co jde?“ zeptala se netrpělivě, sotva vyšli do pasáže. „Já už o smrti starého Moráka vím. Unás ve kšeftě se o tom mluvilo.“

Když se Panocha představil jako inspektor kriminální policie, pobaveně mu řekla, že ji hned napadlo, že ve

vodárnách se buřinky nefasujou, a přinutila ho, aby si mírně uraženě sáhl na pokrývku hlavy, kterou zLáskova mužstva už nosil jako jediný. Neztrácel čas a už cestou na stanici tramvaje na Václavskémnáměstí se jí zeptal, jestli se včera viděla s mladým panem Morákem.

„Ale jo,“ přiznala ochotně, „měla jsem s ním schůzku ve vinárně U Soukupů v pasáži na Můstku. Přišeltam v půl páté. Já už tam čtvrt hodinky seděla.“

Na otázku, zda to může někdo dosvědčit, se na Panochu podívala a řekla: „Ale jo, ten vrchní, co násobsluhoval. Ten si nás určitě pamatuje. Vždyť to bylo včera a seděli jsme tam celou hodinu.“

A potom se na Panochu znovu podívala, zasmála se, až se mu z těch drobných zubů, broskvové pleti arozesmátých očí skoro udělalo mdlo, a pokračovala:

„A pak bych měla ještě jednoho svědka. Vlastně dva. Seděla jsem tam ještě sama, když tam zabloudilatetka ve vlňáku a šátku, s klukem asi patnáctiletým. Asi jedna z těch, co u Koruny prodávají z nůší oštiepky, víte? Vypadala jako ilustrace k té písničce ,Sedemdesiat sukieň mala’, a snad je dokonce mělavšecky na sobě. Sotva si sedla, podívala se na mě, vykulila oči na mé nalakované nehty a povídá tomuklukovi: ,Pozri se, Janči, aké šumné paznohce má kišasoňka!’

Ale tu byste asi těžko někde hledal. Oni se tam nezdrželi. Sotva se tetka podívala na jídelní lístek, tak

kluka popadla a odešla.“

Najednou však zvážněla a zůstala stát. „A proč mi to má vůbec někdo dokazovat?“ zeptala se výbojně, aPanocha zalitoval, že se dal strhnout k tak průhledné otázce.

„Jen se, prosím vás, neděste, to je jen rutina,“ snažil se slečnu uklidnit. „Mladý pan Morák byl poslední,kdo včera s otcem mluvil. Proto si musíme objasnit, kde byl a co dělal. To je docela obvyklý postup přivyšetřování.“

„No jo, ale kdybyste ho z něčeho nepodezřívali, tak by žádné alibi nepotřeboval,“ projevila slečnaVavřínová znalost detektivní literatury a znovu vykročila.

„Víte, když se takové vyšetřování rozbíhá, tak musíme mít na zřeteli všecko a každého, podezírat kdekoho

třeba i vás,“ pokusil se obrátit ten rožeň, „a potom zase jednoho po druhém vylučujeme, dokud nám

nezbude ten pravý.“

„Když vám ovšem zbude,“ poznamenala skepticky a dodala: „Já jenom, že by to od vás byl úplný

nesmysl, protože Vlastík Morák by nedokázal zaříznout kuře, i kdyby měl třeba umřít hlady. Já jsem seminulý týden řízla do prstu, on mi to obvazoval a najednou zezelenal a poroučel se na zem.“ A slečnaVavřínová si stáhla rukavičku a podívala se na jizvu na bříšku levého prsteníku. „Oni jsou mužští vůbecslabší pohlaví,“ přidala zamyšleně.

„A kam mě vlastně vezete a proč?“ nedůvěřivě se zeptala v tramvaji.

„Na ředitelství,“ odpověděl polohlasem. „Pan vrchní inspektor Láska si chce s vámi pohovořit.“

„Jé, ten má ale hezký jméno!“ vyjekla slečna Vavřínová tak hlasitě, že pán sedící vedle ní a čtoucí Národnílisty se na ní pohoršeně podíval.

„Jméno sem, jméno tam,“ zabručel inspektor Panocha a ztratil chuť zpovídat to půvabné, bezprostřednístvoření, protože se mu nechtělo přetřásat chmurné úřední záležitosti před celou tramvají. A tak už radějimlčel, dokud na Perštýně nevystoupili.

Dům číslo dvanáct v ulici U lužického semináře byla stařičká jednopatrová budova s chatrnou střechou,oprýskanou omítkou a vyšlapanými pískovcovými schody. Bydleli v něm čtyři nájemníci. V tmavé chodbě v

přízemí objevil inspektor Vosmík zasklený a prachem jako začouzený seznam se čtyřmi jmény, a když sivytáhl na pomoc své čtyři dioptrie, i jméno páté, drobně napsané pod větším nápisem ANDĚLASKLENÁŘOVÁ Ludmila Vavřínová. Ještě ani nestačil vrátit brýle do pouzdra, když se vlevo od něhootevřely hnědě natřené, místy hodní ohmatané dveře s mosaznou klikou a do chodby vyhlédla asitřicetipětiletá žena s nedbale uvázaným šátkem na hlavě, v bílé blůzce bez rukávů a se skroucenýmkusem bílého prádla v baculatých a silných rukách. Ostře si inspektora změřila a vyjela na něho: „Co tuhledáte?“

Vosmík se nijak nevylekal. Nadzdvihl klobouk a popošel k ženě, za níž v pootevřených dveřích vykukovalahlavička asi šestiletého děvčátka.

„Dovolte, abych se představil. Já jsem Vosmík. Z magistrátu. Ze sociálního odboru. Přišel jsem kvůliasanaci. Tento dům je jedním ze čtyř, které v téhle ulici spadají do asanačního pásma a mají se bourat.Mým úkolem je zajistit, aby nedošlo ke zbytečným sociálním tvrdostem. Máte vy, nájemníci z tohoto

domu, už náhradní byty?“ lhal, jako když tiskne.

Jeho zpráva vzala té kypré pradleně dech. „Bourat…? Náhradní byty…? Vždyť nám ten gauner domácíneřek ani slovo, a jen si klidně vybírá tu svou nekřesťanskou činži!“ A při pomyšlení na toho gauneradomácího mimoděk zakroutila mokrým prostěradlem v. rukách, až z něho ukáplo na chodbu.

Vosmík dál kul železo: „A kolik tu vlastně platíte, paní… vy jste paní Suchomelová?“

„Ne, já jsem Drábková. Dvaadevadesát korun měsíčně, pane! Za dvě díry bez příslušenství, vodovod nachodbě a záchod na dvorku, jedinej pro čtyři partaje! Tak proto von pan Hartman nevrazil do tý svý kučiuž léta ani halíř!“

„Hm, tak vy ještě o ničem nevíte?“ zatvářil se Vosmik starostlivě. „Tyto byty ovšem spadají pod ochranunájemníků, že?“

„Jó, to spadaj, ale to je taky všechno. To víte, že by nám ten dobrák Hartman rád přirazil, ale jen sepoďte podívat, na co!“ a otevřela dveře a posunkem zvala Vosmíka do bytu.

Vešel do dávno nemalované kuchyně se starodávnými kachlovými kamny, na kterých se kouřilo zprádelního hrnce, obešel necky, stojící na štokrleti, ve kterých paní Drábkové zřejmě máchala prádlo, apodíval se na do běla vydrhnutý stůl v koutě místnosti, obklopený čtyřmi kdysi bíle nalakovanými židlemi.

„Pusť, Aničko,“ obrátila se Drábková na děvčátko, jež se k ní tisklo a po očku nedůvěřivě pokukovalo poVosmíkovi. „Ať to konečně doždímám.“ Doždímala prostěradlo a položila je na hromadu už vypraného avyždímaného prádla a utřela si ruce do zástěry.

„Jen se tu rozhlídněte, pane úředník. Okna jsou shnilý, nedoléhaj, že tu pořád fičí jako v pastoušce,kamna potřebujou jen jedno vyhodit. Co já v nich jenom spálím! A podívejte se támhle vedle kredencena tu mapu na zdi! Kdybych tu čtrnáct dní netopila, tak ten flek vyleze až ke stropu a bude z něj učiněnejvodopád! A za tuhle díru já platím dvaadevadesát korun měsíčně! Víte vy, co já se na ty krvavý penízenadřu? A pan domácí Hartman má jen tady na Malý Straně takovejchhle barabizen osum!“

Vosmík se pokusil zarazit ten rozhořčený proud: „A jaká je sociální situace ostatních nájemníků v domě?“

„Sociální situace?“ zamyslela se Drábková. „To já vám neřeknu, ale klín klínem tu vytloukáme všichni.

Suchomel si chodí pro podporu už půldruhýho roku, Rákos sice dělá, ale jen tři dny v tejdnu, a ta chuděra

Anděla, kdyby u sebe neměla Lidušku, tak by se rovnou musela voběsit. Kdyby ovšem mohla… A teď nás

vyženou i vodtud. Bože můj!“

„To mluvíte o paní Sklenářové?“

„Jó, o tý mluvím. Leží chuděra už od března. Na Josefa si lehla a od tý chvíle už nevstala. Má rakovinu.Naštěstí o tom neví. Doktor jí nakukal, že to je něco s páteří. Je už chudák celá proleželá, to víte, že totam nevoní jako v parfumérii. I když se větrá. Nemít u sebe toho anděla Lidušku… Už aby si ji rači pámbu

vzal.“

„A proč nejde do nemocnice?“

„Copak ji někde vemou? Na vyléčení to není a na umření si ji tam nenechaj. To víte, že jsme to zkoušeli.“

„A ta slečna Liduška ji opatruje?“

„No, opatruje. Když přijde z práce. Přes den jsem tu já. Já peru pro lidi, víte. Když Anděla něco potřebuje,

tak veme smetáček, má ho tam u ruky, a zabouchá na podlahu. Jinak se holt o ni stará Liduška. Skoro se

od ní nehne, holka zlatá. Vlastní dítě by se o ni tak nestaralo. Jestli by to Andělu před pěti lety napadlo,když si ji brala k sobě,“ vzdychla paní Drábková a zadumala se.

Najednou se probrala a zeptala se Vosmíka: „Nechcete trochu kafe? Nebojte se, srdce vám to neutrhne,

já vařím jenom takovou culifindu ze žitovky,“ a už se hrnula pro bíle smaltovanou konvici, ležící na lavici u

kamen.

„Ale paní Drábková, nedělejte si se mnou škodu,“ upejpal se Vosmík, ale jeho hostitelka už byla ze dveří atočila na chodbě vodu.

Postavila konvici na kamna a pokračovala: „Vona totiž Lidka měla už jen mámu. Táta byl cihlář, už předléty ho zavalila stěna, a máma se jí udřela v cementárně. Nějakej prach na plicích, nebo co. A tak si jiAnděla vzala k sobě, když je její teta. Holce tenkrát bylo patnáct, takový hroudě nohatý to bylo. Nechala ji

vyučit tou manykýrkou, žábě se vylízalo a dneska je z ní holka jako kytka. Opravdu, leckterá by se o

vlastní mámu tak nestarala…

Ale jakej je to pro ni život? Eště že v poslední době má nějakou známost. Dvakrát ji doprovodil až sem kbaráku. To byste koukali. Úplnej princ! Ale stejně…“ hořce se usmála, „ono to nejde dohromady. Holka jez chudýho pytle, i když chodí pěkně oblíkaná, a on by moh stát ve vejkladu u Knížete. Je do něj celá pryč.

Taky bych radši viděla, kdyby se chytila někoho pořádnýho, ale mluvte s ní…“ rozhodila rukama a šla slitkávu do baculatého hrnku s Mařenkou a Jeníkem a s nápisem Věrné naše milování. Okaté děvčátko scůpkem do půli zad se jí drželo jako klíště.

„Já vás tu jenom zdržuju,“ řekl docela upřímně inspektor Vosmík, jemuž v té chvíli nebylo docela volno.

„Ale, dejte pokoj,“ uklidnila ho Drábková. „Beztak si málokdy s někým popovídám.“ A najednou udělala vkonverzaci přemet a pronesla moudrou sentenci: „Voni některý mužský jsou všecky stejný prevíti. Tenmůj je zedník. Od října do dubna o práci nezavadil. No a pak už se na tu bídu nemoh koukat, tak mizdrhnul. Od svatýho Jiří jsem o něm neslyšela. Bůhví, kde vandruje.“ A potom se zase vrátila k tématu,které Vosmíka zajímalo především. „A o tu Lidku mám strach. Včera přiběhla domů někdy až po půldvanáctý. A to už teď bylo pokolikátý. Aby ji ten její nepřived do maléru… Co taková holka ví o životě?Když já ho mám ráda, paní Drábková. Já bych za něj dejchala… Jo, dejchala, abys nakonec nebyla ráda,že dejcháš za sebe a za haranta. Máme to my ženský těžký, viď, Aničko,“ vzdychla, pohladila dcerku pohlavičce a přitiskla ji k sobě.

Kdybys tak tušila, do jakého maléru ji ten její možná přivedl, smutně si pomyslel Vosmík a hleděl dopítkávu. Potom vstal, zapnul si zimník a řekl: „Tak jsem to u vás viděl, paní Drábková, a myslím, že zasociální odbor doporučím jiné řešení. Aby se s tou asanací ještě pár let počkalo, až ta krize trochu povolí a

lidem se bude líp dýchat. Aby se tu zatím nic nebouralo,“ dodal, když viděl, že nebyl zcela pochopen. „Aděkuju vám za kávu.“ Pohladil děvčátko s vážnýma očima, podal paní Drábkové ruku a odešel.

Tak ona by za něj dejchala, pomyslel si zadumaný Vosmík, když se po zasněženém Karlově mostě vracelna policejní ředitelství. Tak vidíš, a ty si občas myslíš, že máš starosti, káral se, stále ještě v zajetí paníDrábkové, Aničky, culifindy a vodopádu na stěně. A vůbec nevnímal jiskřivou nádheru sněžných čepic nahlavách barokních světců, kterou na chvilku vykouzlilo studené prosincové slunce.

KAPITOLA SEDMÁ,

ve které ve vrchnímu inspektorovi Láskovi

zakráká havran

Když inspektor Panocha telefonicky ohlásil Láskovi, že přivedl tu Vavřínovou, vrchní inspektor zavolaltechnikům, aby k němu poslali daktyloskopa, a vysvětlil JUC. Morákovi, nač potřebují jeho otisky prstů. Asotva Morák se Žáčkem odešli, pozval k sobě druhými dveřmi nejprve Panochu.

„Celkem nic,“ odpověděl inspektor na Láskovu otázku. „Já s ní toho moc nenapovídal, ale zdá se, že nicneschovává, k tomu rande s mladým Morákem se přiznala bez mučení.“

„Tak mně ji sem pošlete, a až se vrátí Žáček s mladým Morákem, tak si ho vemte vedle.“

Když Lída Vavřínová vešla do Láskovy stroze zařízené kanceláře, vrchní inspektor měl pocit, že tamznenadání vtrhlo jaro. Zůstala před ním stát, plavovlasá a štíhlá, v bílém pracovním plášti, v jehož výstřihu

bylo vidět bledě modrý svetřík, a upřela na něho fialkově modré oči. Láska se stáhl do ulity, udělal vážnýobličej, představil se, usadil to okaté stvoření proti sobě a začal zjišťovat nacionále.

Lída Vavřínová ochotně odpovídala, že se narodila dvacátého února tisíc devět set dvanáct ve Slapech,rodiče už nemá, žije s tetou, zaměstnaná je v salónu Adam v Lucerně jako manikérka, a říkala si, že tenpřísný člověk skoro ani nevypadá na policajta a docela by ušel, kdyby nebyl tak starý jistě už je mu nejmíň osmatřicet. Ale to jméno mu nepasuje. Spíš by se měl jmenovat Mráz, nebo třeba Prkno.

Zopakovala mu, že ji včera odpoledne zavolal JUC. Vlastimil Morák a ujednal si s ní schůzku ve vinárně USoukupů v pasáži na Můstku. Pracovala do čtyř, pan Morák přišel do vinárny asi v půl páté, když už tamčtvrt hodinky seděla, potom spolu odešli do Konviktské ulice, kde se navečeřeli a strávili večer. Ne, číslodomu si nepamatuje, klíče od té garsonky nemá, ale je to takový nový barák mezi samými starými.Garsonka patří příteli pana Moráka, on ten pan Gabriel je teď někde v Persii, dohlíží tam na stavbu

cukrovaru.

Odešla večer po jedenácté hodině, mohlo být už čtvrt na dvanáct, má nemocnou tetu a nemůže ji nechat

do rána samotnou.

Ne, noviny dnes nečetla, málo čte noviny, místo nehledá a to ostatní v nich za moc nestojí, to radšiknížku, ale o vraždě starého pana Moráka se hned po ránu mluvilo v šití, teda v salónu Adam, přinesla to

paní šéfová. Semleli to tam ze všech stran, ale ona je moc neposlouchala, musela myslet na toho

chudáka Vlastíka, na pana Moráka, jak mu asi je, vždyť je to takovej sklínka, usmála se mateřsky, všecko

ho hned celýho rozezvoní.

A Lásku brali všichni čerti. Jestlipak ty vůbec víš, děvečko blonďatá, že ten tvůj sklínka rozezvoněnej ježenatý chlap? A vzpomněl si, že když před chvílí už počtvrté telefonovala na direkci mladá Moráková,konečně ji přepojili až k němu a on s potěšením podal sluchátko JUC. Morákovi. Ale ten se nijaknerozezvonil, jen úsečně říkal: „Ano, vím všecko, ano, ano, všecko ti vysvětlím, až přijdu domů.“ Ale

snubní prstýnek na ruce má, na pravé, asi je evangelík. Takže je to jen milostná avantýra, mladý pán z

bujnosti hází za voj, a my jsme s touhle verzí definitivně v troubě. A vrchní inspektor Láska vypadl z role.

Vytrysklo z něho rozhořčení nad tím, co všecko takovýhle mladý pán může a co v tomhle neurvalém světě

takováhle kačenka musí, když si chce pořídit hedvábné punčochy a boty, které nejsou od Bati, a on naslečnu Ludmilu Vavřínovou vyjel:

„Poslyšte, slečno, nic mi do toho není, ale musíte vy zrovna…“ a zarazil se.

Lída Vavřínová se na něho nechápavě podívala a zeptala se: „Co musím zrovna?“ Uviděla jeho rozpaky,dovtípila se, zrudla a velice pomalu a vážně řekla: „Já už vím. Chodit s ženatým mužským.“ A odmlčela se

a upřeně se zadívala z okna.

To jsem to vypral, vztekal se na sebe Láska, když viděl, jak se ty fialkové oči strnule a bez mrknutí upírají

kamsi do budoucnosti a pomalu se plní slzami. Hergot, jsem já to ale, vynadal si a honem couval do svých

úředních šraňků: „No, docela tak jsem to nemyslel, neberte si to tak. Já jenom…“

Ale Lída Vavřínová se už vzpamatovala. „Ale myslel, pane vrchní inspektore, myslel. Nekulaťte to. Já vámrozumím, třeba máte doma stejně starou holku, jako jsem já…“ řekla usouženě.

Láska se pohotově chopil narážky, usmál se a rychle řekl: „Ale kdepak, jen kluky, dva.“

Ale Lída Vavřínová se už nedala odvést. „Tohle všecko já už jsem si sama se sebou vyříkala. A ne jednou.Ale co mám dělat, když… když ho mám ráda. Když se mi zničehonic, tak docela zničehonic stal vším, covůbec na tomhle světě mám,“ řekla Láskovi vážným a tichým hlasem, ve kterém se chvěla radost itrápení, popotáhla nosem a utřela si slzy.

Láska chtěl využít té přestávky, ale Lída Vavřínová mu to nedovolila, šťastná, že se může někomu svěřit:„Mě najednou jako když zapálí blesk. A vůbec to tak nezačínalo,“ usmála se nepřítomně. „Víte, my jsme sis Alenou v salónu vyměnily stolky a já už od července sedím tak, že je na mě vidět z pasáže. No a Vlastík

tou pasáží chodí na tramvaj.

Jednou jedenkrát jsem se na něj podívala, když šel kolem, on na mě, a pak tam denně přecházel nejmíňpět minut. Ale já už se na něj okem nemrkla, kdyby tam byl chodil třeba dvě hodiny.

Týden mu trvalo, než se osmělil a přišel si ke mně dát udělat manikúru. Neříkal nic, ani mě nechytal zaruce, jako to dělají ti druzí pane, já bych vám mohla vyprávět ani snubní prstýnek si nesundal, jen mě

celou tu dobu tak smutně polykal očima.

A potom tam chodil každý týden. A nikdy si nic nedovolil.“ Lídina tvář při tom vyprávění zářila tak, žeLáska přestal mít chuť přerušit ji.

„To až počátkem listopadu, bylo to druhýho, ve středu, když už mi dokázal říct aspoň to, že je venkuhezky, jsem ho sama musela popostrčit a říct mu, že ráda tancuju, protože mi ho bylo líto, když už si iholky u nás z něj dělaly legraci.

No a pak se to stalo. Pozval mě do kavárny Ambassador. Chvíli jsme tam seděli a povídali si o ničem, apotom jsme si šli zatancovat. On mě obejmul, ale hrozně nesměle asi jako kdyby byl kominík nebo jakokdyby se bál, že se o mě umaže, koukal se mi do očí, chtěl mi něco říct, ale horní ret se mu tak třás, ženemoh, a já, já cítila tu jeho ruku v pase, víte, on má ruce jako porodník, a koukala se mu do očí, bylo tojako koukat se do nebe, víte, já si předtím nevšimla, že má takový nebesky modrý oči a najednou jsemměla pusu plnou sladkejch slin, ačkoliv jsme ještě vůbec nic nejedli ani nepili, a bylo mi tak krásně mdlo,že jsem se o něj musela opřít. Chvilku jsme se ještě motali po parketě a pak jsme si museli jít sednout…A bylo to.“ A Lída Vavřínová s andělským úsměvem na chvilku odcestovala do toho slavného večera vestředu druhého listopadu.

A vrchním inspektorem Láskou bleskem prolétla slastná vzpomínka na jiný večer, červnový, před třináctiléty, kdy doprovodil domů Magdu z první schůzky, vracel se z Nuslí na Staré Město, kde tenkrát bydlel, abyl tak prosvětlený radostí, že nevnímal čas a prostor, ba dokonce ahi průvodčího, který kolem něho v

poloprázdné tramvaji chodil.

Do skutečnosti ho tenkrát vrátil revizor, ale i ten se choval tak, jak se na takový svatý den patří. Vyslechlsi přiznání, že už jede asi čtyři stanice, drobné má připravené v hrsti, ale zamyslel se a zapomněl…Nejprve huhlal cosi o pokutě, přinutil Lásku vystoupit, ale venku na ostrůvku stanice mu mezi čtyřmaočima řekl, že mu věří, ale že v tramvaji se musel tvářit úředně, a ať si klidně jede další tramvají domů.Taky tenkrát asi vyzařoval to, co…

„A že má peníze, pane vrchní inspektore, na to já kašlu,“ vrátila ho tentokrát do skutečnosti slečna LídaVavřínová, už zase proměněná v energickou mladou ženu.

„Za sebe si platit nenechám, všecko pěkně napůl. Já si svoje peníze umím vydělat. To víte, že mělvšelijaký nápady, ale já si od něj nevzala ani tkaničku do bot, pane vrchní inspektore. Akorát mám od nějdoma prstýnek, pěknej, asi byl drahej, ale ještě jsem ho neměla na prstě. Vzít jsem si ho od něj musela,vždyť on by se mi byl snad rozbrečel uprostřed lidí, na Příkopech… Ale až to jednou skončí, tak mu hovrátím… jestli to dokážu. A že to jednou skončí, to vím, vím to moc dobře, ale je mi to fuk.“ Chtěla sezatvářit lehkomyslně, ale vyšel jí z toho jen umučený pohled na pana vrchního inspektora, kterémuzatrnulo u srdce, protože věděl, že jí to není fuk.

A ovzduší v té strohé kanceláři najednou zešedlo a zchladlo a Láska musel zavolat Panochu, aby slečnuvzal k sobě a sepsal s ní protokol.

Panocha se zatvářil překvapeně, namítl: „Ale když já tam…“ a byl ještě překvapenější, když uslyšel: „Já

vím, že u vás sedí pan Morák, ale to nevadí.“

A když vrchní inspektor Láska podal slečně Lídě Vavřínové ruku a podíval se jí do očí, na chvilku dočistazapomněl na zavražděného bankéře Moráka a docela zřetelně slyšel, jak v něm havran pana Poea krákáto svá: „Už víckrát ne!“ a znenadání jím proběhla chvějivá vlna skoro závistivé lítosti.

„Moment,“ vzpamatoval se rychle, zadržel Panochu ve dveřích a kývnutím hlavy ho zavolal zpátky.„Sepište to a potom je oba pošlete domů,“ řekl mu tiše.

Kolem jedenácté hodiny se z Malé Strany vrátil inspektor Vosmík a hned šel Láskovi podat raport.

„Samá voda,“ hlásil už úvodem. „V rejstříku nemá ta Vavřínová nic. Bydlí ve staré barabizně u tety, okterou se stará. Podle sousedů jsou tam ještě tři partaje je to moc hodná holka. Ta její tetička užnemůže tři čtvrti roku vstát z postele a ona ji ošetřuje. Rakovina. Všecko v pořádku akorát v poslednídobě se stýká s nějakým podezřelým individuem,“ uculil se. „S mladým Morákem.“

Láska jen vážně přikývl hlavou. „Tak to hoďte na papír a potom sem přijďte. I s Karasem a Panochou.“

„Tomu ale odlehlo, pane vrchní,“ řekl o mladém Morákovi Inspektor Panocha, když se o půl hodinypozději všichni sešli v Láskově kanceláři. „Když jsem tam tu princeznu přivedl, jako když ho rozsvítí. A ona

zrovna tak. A jakej se z něj rázem stal pan šéf. Za chvilku volal ten jejich disponent, jestli tam ještě mádržet lidi. Já mu na to povídám: Je sobota, čtvrt na dvanáct, pošlete je domů, a junior vyskočil a abychprej mu ho na chvilku půjčil. ,Tady Morák,’ ohlásil se tónem jenerála Laudóna a nařídil: ,Do pohřbu méhootce bude závod zavřený. Kdy to bude, to dám všem vědět. Vy, pane disponente, zamkněte a klíčevezměte k sobě.’“

„To jste tomu dal, pane Panocha, vždyť my ty lidi potřebujeme vyslechnout ještě jednou, všem jimmusíme položit jednu jedinou otázku: Koho si tam starý pan Morák mohl k sobě pustit? A teď se námrozběhli. No nic, stalo se.

Uděláme to takhle: Pan Vosmík pro pořádek zajde do lahůdkářství k Zoufalému a do vinárny U Soukupů a

ověří tam výpovědi Moráka juniora a slečny Vavřínové. Pan Panocha zajde za pokladníkem Koblihou aúčetním Hubáčkem, pan Karas navštíví písařku Muškovou a praktikanta Tlustého. Adresy si opište zeseznamu zaměstnanců. Já tu zatím zůstanu, napíšu hlášení nahoru a počkám, až se pan Vosmík vrátí.Potom si vezmu na starost starou paní Morákovou a tu uklízečku Víškovou. V každém případě semzavolejte v pět hodin, kdyby se ovšem něco nevyskytlo už dřív. Doufám, že na něco narazíme, čas už nászačíná tlačit. Nějaké otázky?“

Otázky nebyly, inspektoři se nevesele rozešli.

Když se Inspektor Vosmík vrátil, měl Láska hlášení vrchnosti už napsané. „Nic,“ hlásil Vosmík už vedveřích. „U Zoufalého mladého Moráka znají. Prodavačka potvrdila i čas. Dokonce si to pošoupla na čtvrtna pět. U Soukupů zrovna tak. Vrchní se na ně pamatuje. Seděli prý tam asi od půl páté do půl šesté.“

„Dobrá, pane Vosmík. Já si teď zajedu domů na oběd a odpoledne se podívám do Nuslí. Vy zatím hlídejte

telefon.“

Vrchní inspektor Láska jel tramvají domů, snažil se soustředit myšlenky na případ, který vyšetřuje, alepořád se mu do nich pletla modrooká Lída s tím sklínkou, co ho všecko hned rozezvoní, a na rtech se muobjevil nepřítomný úsměv. Průvodčí v těžkém tmavém kabátě se podíval na průkazku, potom na jejíhomajitele a nejistě se ohlédl za sebe. Neuměl si srovnat v hlavě, že by se ten pán s permanentkou takusmíval na něho, dědka opelichaného.

A když Láska přijel domů, objal Magdu a políbil ji tak vřele, jako by přijel ne ze Starého Města, alepřinejmenším ze Starého Smokovce. S úsměvem v koutcích očí se jí podíval do tváře, lehce ji bříšky prstůpohladil po zádech, až se mu slastně zavlnila v náručí a zrůžovělým hlasem, o čtvrt oktávy vyšším nežobvykle, který tak dobře znal, mu řekla: „Kdybys radši dal pokoj, teď v poledne, ty blázne starý…“vyvinula se mu a se zapálenýma očima se šla podívat, co se děje na plotně.

A vrchní inspektor Láska se přezouval a dumal nad otázkou: Jestlipak taky trpí tím optickým klamem apořád mne vidí takového, jaký jsem byl před třinácti roky? Ale asi ano, řekl si rozveseleně a vešel dokuchyně.

KAPITOLA OSMÁ,

ve které se sluha Alois Javůrek

převlékne do roucha kajícníka

„Co je s tebou, Lojzíku,“ zeptala se sametovým altem Anna Javůrková svého muže, když mu lžíce s hovězípolévkou zůstala trčet na polovině cesty a on se s nepřítomným výrazem zadíval kamsi skrz ni.

„Nechutná ti?“

„Ale chutná, chutná,“ donesl polévku do úst Lojzík a vrátil se duchem do kuchyně. „Ale když já jsem…Pane bože katolickej, jsem já to ale kus vola. Celej vůl! Sánskej! Copak by ten svatej ficlipucli dokázalněkoho zamordovat?“ vytryskly z něho myšlenky, které se mu honily v hlavě už celé dopoledne i cestoudo nuselského „jamrtálu“. „A já před tím vrchním inspektorem kecal jako poslanec před volbama! Co játoho nažvanil! Já bych se nejradši zakousl A to jsem si předtím říkal: Alois, buď vopatrnej! Hubu na řetěza rozum navrch! Dyť voni si teď musej myslet, že ten náš mladej je všech lotrovin táta a lumpárenmaminka! Dyť já jim ho strčil pod nůž jako Pilát Herodesovi mláďátka!“ zhustil biblickou dějepravu

usouzený Lojzík.

„Ale vždyť jsi včera říkal, jak krásně jste si s tím panem inspektorem popovídali, jakej je to příjemnejčlověk,“ přerušila Javůrkovu elegii jeho žena.

„Ale jó, to von třeba je. Ale když já jsem na toho našeho mladýho zrovna vokázal prstem! Bože, já jsemto vymňouk!“

„Tak holt to zase nějak odmňoukej,“ poradila mu jeho lepší, ale o hodně menší polovice a upřela na něhovážné tmavé oči. „Když jsi jim toho dokázal tolik nažvanit, tak jim to teď musíš nějak vysvětlit.“

„Vysvětlit, vysvětlit!“ zalkal Javůrek. „Co já jim můžu vysvětlit? Copak jim můžu říct: Páni detektývové, jási myslím, že náš mladej pan šéf by vůbec nebyl schopnej něco takovýho udělat když jsem si včera naněm tak napás hubu?“ a tentokrát po pravdě a dopodrobna vypověděl své ženě, co všecko těm pánůmdetektývům včera na mladého Moráka řekl.

„Já ho mám pořád před vočima, jak ho ten tajnej vodváděl. Von tam po ránu vpad, veselej a vypiglovanej

jako karafiát, a za pět minut šel vodtamtud jako nedoříznutej houser. Ty jeho voči!“ málem zavyl sluhaJavůrek.

„Ach jo,“ zamyšleně vzdychla Anna Javůrková, spolkla všecky rozhořčené moudrosti jako: To jsem simohla myslet… To jsi celej ty… Ty nejsi mužskej, ty jsi slepičí prdelka… Teď tě pro tu tvou hubu vyhodína dlažbu…, a jen věcně poznamenala: „Tak bys teď měl trochu popřemejšlet, jak to rozlitý mlíko nalejtzpátky, než bude pozdě… Když toho Moráka nezabil on, tak to musel bejt někdo jinej. A je to jasný, žetam musel vejít z chodby. Ale že ho tam ten pan opatrnej pouštěl?“ projevila detektivní vlohy paníJavůrková. „Třeba ho někdo viděl,“ dodala.

„Viděl, viděl…,“ opakoval po ní Javůrek, „copak já můžu tušit, jestli ho někdo viděl, a když už, tak kdo? Játam přece přišel až s křížkem po funuse. A copak si někdo všimne chlapa, když jde uprostřed městavodpoledne někam do baráku, nebo z něj leze ven?“ A pustil se do hovězího žebra s křenem.

Najednou se však zarazil, přestal jíst a vytřeštil oči: „I když… Hergot vidíš… Že mě to hned… To by mohlobejt…“ nakousl hned čtyři věty najednou, křepce vstal, hrnul se k věšáku pro kabát a klobouk a žebro

nechal žebrem.

„Třeba se zrovna koukal z vokna… víš, ten Esterházy nebo Ferencvároš nebo jak se jmenuje. Ten tlustejarchitekt, co bydlí naproti jak jsem ti vo něm vyprávěl,“ vzpomněl si Javůrek na zavalitý trup asipětatřicetiletého muže, kterého často vídal, jak se nehybně dívá z okna, a s jehož sestrou se občassetkával u uzenáře, kam chodil pro svačiny.

„Ten přece kouká z vokna celý dni. Já se ho pudu voptat,“ a už si motal kolem krku tlustou vlněnou šálu.

Byl tak netrpělivý, že nedokázal jít pěšky. U hotelu Union nastoupil do tramvaje, a i tu by byl ještěnejraději popoháněl bičem. Z Vodičkovy ulice do Jungmannovy proběhl skoro poklusem, a když zvonil udveří s větší bílou tabulkou Taneční studio Gerda a menší mosaznou Ing. arch. Dieter Harsanyi, byl dost

zadýchaný.

Otevřela mu, slečna Gerda Harsanyiová, osmdesátikilová Junona, kterou bylo těžko představit si jako děvče s čertem v těle, natož jako baletku, které se dokáže postavit na palce a nezláme si je. Usmála sena Javůrka celou kulatou tváří, a když ze sebe dostal, že by rád mluvil s panem bratrem, vybídla ho, aby

si svlékl zimník, a potom ho zavedla do pokoje s okny na ulici, k „tlustému panu architektovi“.

Ing. arch. Dieter Harsanyi byl vzdor svému maďarskému jménu Němec, ale jako pražský rodák mluvildokonale česky. Seděl v pohodlném pojízdném křesle s dvěma velkými koly na gumových obručích, jimiždovedl rázně otáčet a rychle se pohybovat z jedné místnosti do druhé.

V tom pojízdném křesle říkal mu „rakev na kolečkách“ strávil už dvacet tři roky. Když mu bylo třináct,napadla toho mrštného a bystrého chlapce zákeřná dětská obrna, umrtvila mu celou dolní polovinu těla asurově ho přivedla k poznání, že se až do konce života nepostaví na nohy.

Trvalo mu přes rok, než se smířil s ranou, jež ho připravila o větší část životních radostí, ale potom sesoustředil na ty, které mu ještě zbyly. S vyznamenáním vystudoval reálku a s vynikajícím prospěchem i

techniku, a nerozptylován rozkošemi, které by mu byly mohly poskytnout zdravé nohy, si osvojil

úctyhodné množství znalosti a vědomostí a stal se uznávaným odborníkem.

Až do roku 1930 se mu hmotně dařilo docela dobře, ale potom dolehla krize i na něho a rýsovací stůl s

těžkým závažím, stojící před druhým oknem, býval teď velmi často prázdný. O to více času mu zbývalo najedinou zábavu, kterou si dopřával, na korespondenční partie šachu, které hrál se soupeři snad ze všechkontinentů. Potom tu ještě byly dva bridžové večery v týdnu s Gerdou a spřáteleným manželským párem

– a pohled z okna na rušnou pražskou ulici, jejíž život měl prostudovaný právě tak dopodrobna jako svénekonečné partie na šachovnici.

Když Javůrek vstoupil, architektova svalnatá levá ruka pootočila křeslo, mohutný a těžký trup se pohodlně

opřel o čalounění a kulatá hlava s černými kudrnatými vlasy a zvídavýma hnědýma očima se obrátila knávštěvníkovi.

„Vítám vás ve své kryptě,“ řekl Javůrkovi na uvítanou. „Před chvilkou jsem vás viděl, jak míříte k nám dodomu. Posaďte se u nás!“

Javůrek brzy překonal rozpaky a souvisle architektovi vypověděl, co má na srdci. „Víte, mně jde vo to,jestli jste náhodou neviděl včera vodpoledne kolem půl pátý vcházet k nám do baráku někoho, kdo tamtřeba nepatří, a za chvíli zase vodtamtuď vycházet. Vy se přece často koukáte z vokna, pane architekte…“

Ukázalo se, že „tlustý pan architekt“ nejen už ví o smrti bankéře Moráka z „Prager Tagblattu“, ale ževčera dlouho pozoroval neobvyklé hemžení v protějším bankovním závodě a skoro uhádl, co se tam stalo.

„Víte, pane Javůrek, možná že jsem viděl něco, co snad s tím případem souvisí, ale právě tak dobře tomůže být bez významu. Z okna jsem se díval skoro celé odpoledne ono tam letos poprvé tak krásněsněžilo. Někdy ve čtyři hodiny jsem si vypil čaj a chvíli nato jsem viděl mladého pana Moráka saktovečkou pod paží, jak si vykračuje k Národní třídě. Pár minut nato uklouzla před vedlejším domemnějaká starší paní a upadla, lidi jí pomáhali na nohy, no a mohlo to být jak říkáte kolem půl páté, když

jsem viděl vejít do domu do domu, ne do toho vašeho bankovního závodu nějakého vysokéhomladšího člověka. Nesl si černý lakovaný kufřík se světlými koženými hranami, asi za deset minut zasevyšel, rozhlédl se na obě strany ulice a rychle odešel taky k Národní třídě. On předtím z toho směru přišel.

Potom se chvíli nedělo nic… počkat, přece jenom, chvilku předtím, než jste přišel vy, málem upadl podautomobil nějaký zřejmě opilý člověk, takový ubohý otrhánek bez kabátu a bez klobouku, nějací dva lidiho odvedli na chodník, šofér vzteky málem vypadl z auta… Potom jste z toho vašeho závodu vyběhl vy apo vás ten hubený mládenec, který se vrátil se strážníkem, a najednou tam bylo jako v úle. Přijelapátračka a po ní černá Máry s těma dvěma v bílých pláštích…“

„A jak vypadal ten člověk?“ vyletělo z Javůrka, který už se nemohl dočkat, až architekt Harsanyi skončí.

„Jak vypadal,“ zamyslel se architekt. „Víte, já jsem mu do obličeje moc neviděl. Měl na hlavě hnědýklobouk s klopenou střechou, a to víte, z prvního patra… Oblečený byl do takového toho módního světlehnědého kabátu s chlupy navrch, do plyšáku s páskem. A byl ještě dost mladý, řek bych tak kolemtřicítky…“

Javůrek myslel, že se radostí zalkne. Byl v pokušení zasvětit „tlustého pana architekta“ do hříchu své žvanivosti, ale protože měl naspěch, aby tu zvěst ještě za tepla donesl „pánům detektývům“, raději odzpovědi upustil a hleděl se rozloučit.

„Také mi to vrtalo hlavou,“ řekl mu architekt Harsanyi na cestu. „Když jsem si ráno přečetl noviny, měljsem chuť zatelefonovat na policii a říct jim, co jsem viděl z okna, ale potom jsem si řekl: Co když na tomnic není? Ještě ti nakonec vynadají. Však oni už si poradí i bez tebe.“

„Tak vám pěkně děkuju, pane architekte, já jim to honem letím říct na policejní direkci, víte, voni tamdržej našeho mladýho, totiž mladýho pana Moráka, a asi si myslej, že to udělal von. Voni sem asi za váma

přídou, tak kdybyste byl tak hodnej a zvopakoval jim, co ste řek mně. A eště jednou vám děkuju!“

A už upaloval do předsíně, kde měl pověšený kabát a klobouk. Měl takovou radost, že unavené klinkáníklavíru, zaznívající ze sousední místnosti, kde slečna Gerda zřejmě trápila nějakou adeptku baletu, mupřipadalo jako skočná. Vyletěl z domu a málem v tom rytmu ještě poskakoval po chodníku.

Než však došel do Bartolomějské ulice, radost z něho vyprchala. Co když si tam šel někdo třeba zavázattkaničku u boty? Nebo to třeba byl nějaký cesťák s knihama a v kufříku měl ten svůj akviziční plakát snalepenýma obálkama? Vždyť těch agentů dneska běhá na všecky sakry a v baráku bydlí čtyři partaje.Ale co, řekl si nakonec, co já si budu lámat cizí hlavu, já jim to povím, a co s tím provedou oni, to už nenímá věc. Třeba to přece jen bude k něčemu dobré. A s tím dobrým předsevzetím se ve vratech budovy

zeptal uniformovaného strážníka, kde by našel pana vrchního inspektora Lásku.

Inspektor Vosmík vzhlédl od mastného papíru, na kterém si kapesním nožem krájel patnáct deka

tlačenky, a s plnými ústy zamumlal: „Dále!“

Do kanceláře vstoupil s kloboukem v ruce sluha Javůrek, podíval se na tlačenku a popřál panuinspektorovi dobrou chuť.

„Děkuju za koukání, nezbude nic!“ odpověděl mu v dobré míře inspektor, potěšen myšlenkou, že předtouto návštěvou nebude muset svůj opulentní oběd schovat. „Svlíkněte se u nás a račte vzít posaz, paneJavůrek!“ vyzval sluhu a sladkokyselou okurkou v levé ruce ukázal na prázdnou židli. „Copak vás přivádído doupěte drsných strážců zákona?“ zeptal se se zájmem a kousl do okurky.

„To máte tak, pane inspektor, já jsem šel po včerejšku do sebe,“ kajícně vyrazilo z Javůrka, už když si

svlékal zimník.

„Do sebe?“ potměšile se na něho podíval Vosmík. „A kam jste až došel?“

„Víte, já jsem včera před vaším panem vrchním inspektorem voblík našeho mladýho šéfa do takovýhokostýmku, že v něm musí vidět úplnýho Babinskýho. A vono to tak nejni.“

„Vy jste o něm neřekl pravdu?“

„Pravdu… pravdu…“ rozhořčil se Javůrek. „Co je to pravda? Já jsem si nic nevymyslel. Všecko, co jsemřek, je pravda. Jenomže vono je to s tou pravdou vo trošku složitější. Von mě ten váš pan vrchníinspektor tak pěkně vodil po tý svý pěšince, že jsem mu na mladýho Moráka posvítil jen z jedný strany.Dyť von by přece nikdá…“

„Tak to jste ho pomlouval ze zlosti?“ Inspektor Vosmík se začínal bavit.

„Pomlouval… ze zlosti… pendrek!“ neudržel se Javůrek. „Že bych ho snad miloval, to tvrdit nemůžu, paneinspektor, ale ze zlosti…?“ zamyslel se najednou Javůrek sám nad sebou. „Samozřejmě má člověk vobčasvztek, a bodejť by ho taky neměl! Když s někým vosum hodin denně žijete a von vás považuje ne začlověka, ale za sluhu, jako kdybyste byl dřevěnej i když vás třeba vo všecko poprosí, za všeckopoděkuje a před vánoci vám eště povinšuje veselý svátky tak vás to vobčas rafne. To už je jednomuskoro milejší, když se na něj řve, protože to aspoň de vod srdce. Ale na tohle všecko si člověk časemzvykne. Svět už je jednou takhle udělanej. Ale tohle vy přece musíte znát taky, pane inspektor, i kdyžna tom žebříku stojíte vo špryclík vejš. Jenomže chudej člověk si nemůže dovolit dělit svět na lidi a nabankéře a jinou… společnost. I když by to asi dělat měl,“ dodal po chvilce zamyšleně.

Zvážnělý Vosmík se na něho se zájmem díval.

„Ale vo tomhle já nechtěl…“ dostal se konečně k svému tématu Javůrek. „Víte, vono mi svědomí nedalo, a

tak jsem přemejšlel, až jsem na něco káp, co by vás třeba mohlo zajímat,“ zapřel iniciátorskou roli svéženy. „Já jsem si řek, že zevnitř to nikdo bejt nemoh, že ten vrah musel přijít z chodby, a tak jsem sivzpomněl, že naproti našemu kšeftu bydlí v prvním poschodí jeden tlustej vochrnutej architekt s takovýmlegračním jménem… Hars… Hers… heršoft, já vám to neřeknu… No a tak jsem se ho teď v poledne běželvoptat, když tak pořád kouká z vokna, jestli náhodou nepozoroval včera odpoledne, jak k nám do barákukolem půl pátý někdo de…“

„No a?“ přestal žvýkat inspektor Vosmík a byl najednou velice napjatý.

„No, von někoho viděl. Prej kolem půl pátý vešel k nám do domu a asi tak za čtvrt hodinky zase vypad.“

„Jak vypadal?“ zapomněl v té chvíli úplně na jídlo Vosmík.

„Vysokej, štíhlej, asi třicet roků, v ruce nes kufřík.“

„Co měl na sobě? Jak vypadal ten kufřík?“ netrpělivě vypálil inspektor.

„Na sobě měl takovej ten světle hnědej plyšovej kabát s páskem, jak se teď nosej… a ten kufřík bylčernej, lakovanej, se světlejma koženejma hranama…“

Vosmík se okamžitě uklidnil. „Tak tohle je moc důležitá informace, pane Javůrek,“ vážně ujistil sluhu. „Kdeže přesně bydlí ten váš architekt?“ utíral si ruce do kapesníku a očima už hledal tužku a papír.

„Přímo proti našemu závodu, pane inspektor, v prvním poschodí vpravo. A taky tam mají tabulku Tanečnístudio Gerda, to je jeho sestra. Von má nějaký takový maďarský jméno. Já bych si vo něj asi překous

jazyk…“

„To je dobře, že jste nám to přišel říct, pane Javůrek. Možná že nám to hodně pomůže. A s tím vašímmladým panem šéfem si nedělejte starosti, i když jste ho včera trochu vypral a vymáchal. My tu takovéřeči nebereme tak vážně, a samozřejmě si na každého posvítíme ze všech stran, ne jenom z jedné… Mocvám děkuju, opravdu,“ a vstal a podal Javůrkovi ruku.

„Vy myslíte…?“ chtěl to ještě jednou slyšet Javůrek, ale inspektor Vosmík už netrpělivě prahl po činnosti ahleděl mít toho nositele dobrých zpráv za dveřmi. „Na mou duši!“ ujistil Javůrka a málem ho vlekl ke

stojanu se zimníkem.

„Tak co?“ přivítala doma Lojzíka jeho žena Anna. A Lojzík, který do bytu vpadl se širokým úsměvem, senajednou nutil do důležité vážnosti.

„Holka zlatá,“ oslovil svou Annu, „to byl vode mě nápad nejmíň za milión zlatejch. Představ si, von tentlustej architekt vopravdu někoho viděl, jak k nám v tu určitou dobu de do baráku, a docela pěkně hopopsal. Škoda že na policejní direkci nebyl ten vrchní inspektor, ale von i ten jeho podřízenej povídal, ženebejt mě, tak by eště teď tápali ve tmě…“

Javůrková Anna se usmála a řekla: „To je dobře. Hlavně, že se ti podařilo nalejt to rozlitý mlíko zasezpátky.“ A ani ji nenapadlo připomenout Lojzíkovi, že na ten miliónovej nápad ho vlastně přivedla ona.

KAPITOLA DEVÁTÁ,

v níž se čtenář dozví,

jak záliba v pánské módě uvedla v pokušení

a v důsledku toho i do maléru

slečnu Josefu Voctářovou, řečenou Lilian

nebo také Zrzka (ale na to nerada slyší)

Sotva se Inspektor Vosmík zbavil Aloise Javůrka, řekl si: Hele, vono se nám to hlo, usadil se za stůl avytočil číslo svého šéfa. Zaradoval se, když uslyšel jeho hlas, a hbitě vypověděl, co se od kajícného sluhydověděl.

„Cože, mužský kolem třicítky, dost vysoký, v plyšovém kabátě a s černým lakovaným kufříkem?“ opakoval

po Vosmíkovi Láska, když spolkl poslední sousto štrůdlu. „Jak že se ten architekt jmenuje? No to nevadí,já už ho najdu. Hned tam jedu, právě jsem doobědval. Potom přijdu na direkci. To je všecko?“

Otevřel dveře do kuchyně, které maminka Lásková před chvilkou zavřela, aby kluci neposlouchali tysychravé náležitosti tátova řemesla a neroznášeli je po okolí, podíval se na svou ženu a ohlásil: „Tak jázas pádím, Majduško! Ještě se ti ohlásím.“ A zase zavřel dveře.

Magda Lásková z té Majdušky pochopila, že manželovi se cosi daří, a poručila si nemyslet na to, protožese už dávno odnaučila ptát se Jiřího, kam jde, a nakazovat mu, aby na sebe byl opatrný, a řekla si, žeráno udělala dobře, když u Linka koupila fašírku, ten ji mívá dobrou, může si ji sníst třeba studenou schlebem, stejně mi zase přijde až bůhvíkdy.

Jen si Vosmík ukrojil kousek tlačenky, nabodl jej na špičku kapesního nože a pomyslel si, kolik mladýchmužů letos běhá po Praze v hnědých plyšových kabátech to si každý myslí, kdovíjaký je originál, a zatím

jsou jak opice, choděj v tom jak v uniformě, kdo si tu módu pořád vymejšlí a ještě ani nestačilzakousnout chleba, když se rozdrnčel telefon.

Volalo mravnostní oddělení, u telefonu je inspektor Hadraba, a že tam mají něco, co by Lásku mohlo

zajímat.

„Copak tam máš, Františku,“ zeptal se Vosmík, který se s inspektorem Hadrabou znal ještě z dob, kdy

spolu jako c. k. policajti chodili na patroly.

„No, jednak dvě holky, který potřebujou vyzpovídat, a potom takovej velkej placatej zlaťák s

Francjosefem…“

Z Vosmíka ta zpráva na chvilku vyrazila dech. „Ale jo, slyším tě docela dobře, už tam běžím,“ vychrlil ze

sebe a položil sluchátko.

On to docela dobře může být planý poplach, uklidňoval se cestou do vedlejší budovy. Takovýchčtyřdukátů se po světě motá vždyť se to razilo od roku zlatejch dvacet, ale co kdyby… a poháněnzvědavostí skoro neslužební vpadl do kanceláře inspektora Hadraby.

Pozdravil se s ním a nejprve se pokochal pohledem na velkou zlatou minci, hodně plochou a tak krásnělesklou, jako kdyby právě vyšla z mincovny, třebaže na ní byl vyražený letopočet 1892. Teprve potomvěnoval pozornost dvěma mladým dámám, jež seděly na židlích u stěny a nevraživými pohledy sledovalyvývoj událostí. Jejich zplihlé a pomačkané hadříky i rozmazané líčidlo na tvářích a na rtech jednoznačněsvědčily o společenském zařazení i o tom, že v nepohodlí Bartolomějské ulice už strávily vícero hodin.

Vosmík se tázavě podíval na inspektora Hadrabu. Ten přenesl pohled na starší z obou nočňátek,odbarvenou blondýnu s tmavší pěšinkou, jež na něho upírala tmavými stíny zarámované hnědé oči, avyzval ji: „Tak vyprávěj, Tončo!“

Oslovená Tonča, jinak Antonie Tachecí z Košíř, působící pod pseudonymem Rita, zavrtěla baculatým zadečkem na tvrdé židli a prohlásila:

„Já nic neukradla! Já si jenom vzala, co mi patří! Kdyby mi ta coura nepřipravila vo hadry, když jsem si jipřed třema tejdny pustila do kvartýru, tak sem tu nemusela bejt. Vona napřed: Hele, jenom na hodinku,von je prachovej a na hotel jít nemůže, a nakonec vzala pali v mejch nejlepších hadrech…“

„Tak tohle mě nezajímá, já chci slyšet, jak jsi přišla k tomu dukátu!“

„Ukradla mi ho, sůva jedna, ten byl můj!“ vyrazila do útoku slečna Josefa Voctářová, známá poduměleckým jménem Lilian, štíhlé, světle ryšavé stvoření s hnědozelenýma očima, mléčnou pletí aspoustou bledých pih i teď v prosinci, a pohladila si škrábanec na levé tváři.

„A jak ty jsi k němu přišla, Pepko?“

„No jak… já…“

„Čórla ho! Já na ni koukala!“ vpadla jí do řeči slečna Rita. „To tam někdy kolem půl druhý vpadla partatakovejch fórovejch frajerů i se svejma frcinkama, co nás někdy choděj vočumovat, hlavně ty důry, no atadyhle Pepka si vyhlídla takovýho ulízanýho bruneta, na kerym bylo vidět, že by moh bejt z Prachatic, arovnou si mu dřepla na klín. Držel jak beran, von se bál, aby ss mu ty vostatní nechechtali, no a Tonča siho prošácla, dala mu pusu na čelo, aby si měl chvilku co utírat, a zmizela na hajzl…“

„Abys věděl,“ řekl inspektor Hadraba kolegovi z oddělení vražd, „dámy se na tom záchodě popraly, potom

v té produkci pokračovaly i v lokále a způsobily podniku U staré paní škodu na inventáři ve výši,“Hadraba se podíval na lístek na stole, „čtyři sta osmdesát tři koruny. Skončily za katrem a teprve teď naně přišla řada. Ráno jsem četl to vaše upozornění, tak jsem…“

Soustředěný Vosmík jen přikývl a zeptal se Pepky řečené Lilian: „Co to bylo za partu? Odkud byli?“

„Copak já vim? Já se jich neptala! Stejně vypadli, eště než přišel policajt,“ ušklíbla se slečna Voctářová.

„Jak vypadal ten mladík? Jak byl starý?“

„Nó, jak byl starej… tak dvaadvacet, třiadvacet, ulízanej, hubenej, voháknutej byl hezky, měl na soběpepita sako s ramenama z kůže, šitý jako do sedla, proto sem si mu sedla na klín, já si na to chtělašáhnout. Říkala sem mu, že je to moc hezký, to že si můj Venca taky musí… Já ho napřed nechtěla vo nic

jako to…“

„Nežvaň, Pepko, známe tě, seš tu každej jarmark, a dycky se…“ přerušil tirádu slečny Voctářové inspektorHadraba, ale kolega Vosmík mu skočil do řeči: „Jaký měl obličej? Jaké oči?“

„Já si ho kór moc neprohlížela, pane inspektor, ale hodně mu vodstávaly uši, měl takový malý, a špičatoubradu. Voči… voči… voči měl možná modrý…“

„Jaký měl kabát? Zimník?“

„Já ho v kabátu neviděla, jenom v tom pěkným saku.“

Inspektor Vosmík vstal, zamyšleně se zavěsil do kolegy Hadraby a vlekl ho za dveře. Ten se starostlivěohlédl po svých dvou klientkách, ne aby je napadlo… a zavřel za sebou.

„Až to napíšeš, Františku, hoď mi kopii na stůl,“ požádal Vosmík. „V kolik u tý Starý paní otvírají? Mámetam někoho?“

„Otvírají v sedum. A občas nám píchne vrchní Kalous. Takovej hubenej pinďous. Ale moc velkej spoleh naněj není, to víš, číšník v takovým pajzlu, to není profese, to je charakter. Von sám…“ mávl rukou

Hadraba.

„Tak ti děkuju, Františku, měj se,“ rozloučil se inspektor Vosmík a pospíchal do své kanceláře, teplýčtyřdukát v hrsti. Abych nezapomněl, musím mu potom potvrdit převzetí věci doličné, říkal si cestou.

Sotva si Vosmík v kanceláři poznamenal nové poznatky a zadumal se nad problémem, jestli snad tenarchitekt v Jungmance může z prvního poschodí poznat, jak je někdo vysoký koneckonců ten huňatýkabát taky asi dělá svoje, vešel k němu vrchní inspektor Láska.

„Něco nového?“ zeptal se hned ve dveřích a z výrazu obličeje bylo vidět, že on sám pochodil dobře.

„Jo,“ zazubil se inspektor Vosmík, „něco novýho tu mám.“ A ukázal na čtyřdukát, ležící na stole. Podrobně

seznámil Lásku s legendou té mince a nakonec se zeptal: „Nechcete se na ty dvě kouknout sám? Určitějsou ještě u Hadraby. Jak ho znám, bude ten protokol ťukat ještě nejmíň dvě hodiny.“

Láska se nad tím zamyslel. Po chvilce řekl: „To nebude zapotřebí. Víc bych toho z nich asi stejně užnedostal. Ale… co kdyby nám Hadraba tu jednu na večer půjčil? Tu, co štípla ten čtyřdukát. Třeba si tamten mládenec pro něj přijde. Já mu zavolám.“

Inspektor Hadraba neměl námitky, a že ji tedy panu vrchnímu inspektorovi v půl sedmé přivede… aha,moment… ona se bude muset převléknout, tak radši v půl šesté, ona bydlí až ve Vysočanech. Vrchníinspektor Láska poděkoval, položil sluchátko, podíval se na hodinky, zjistil, že je teprve čtvrt na čtyři, ařekl:

„Tak ten architekt se jmenuje Dieter Harsanyi,“ přečetl z notesu, „bydlí v Jungmance třicet pět a potvrdilvšecko, co vám tu Javůrek pověděl. Navíc si ještě vzpomněl, že ten dotyčný musel být levák, protože mělklobouk posazený k levému uchu, i když ten kufřík nesl v pravé ruce. To je návyk lidí, kteří jsou zvyklí

zdravit a smekat klobouk.

Ten kufřík prý musel být dost těžký; když šel, vůbec jím nekomíhal. A je to kuřák. Sotva ušel vJungmance pár kroků, postavil si ten kufřík do domovního vchodu a zapálil si cigaretu, kterou vytáhl zkovového, možná stříbrného pouzdra.“

„A co výška? Nemohl se zmýlit? Ten mladík z toho pajzlu prý je menší postavy.“

Vrchní inspektor Láska zamyšleně vrtěl hlavou. „Neřekl bych. Ten architekt má vysoce vyvinutýpozorovací talent. To je docela přirozené. Víte, on když má někdo jednu nohu kratší, mívá tu druhou

delší.“

Když pan vrchní Kalous viděl, jak se do lokálu U staré paní ladně hrne převlečená a přepudrovaná slečnaLilian a nonšalantně si přitom pohupuje kabelkou, zbledl zlostí.

„Hele, ty zrzavý neštěstí, koukej, ať vymajzneš, než tě vocuď vynesu!“ výhružně oslovil tu mladou dámu,ale když zaregistroval její doprovod, upustil od svého požadavku. Páni se ani nemuseli představovat. Přisvých dlouholetých zkušenostech poznal příslušníky kriminálky na první pohled.

„Pánové si přejou stoleček?“ zahlaholil žoviálně a na Láskovo přání usadil své tři hosty tak, aby vidělivšechny návštěvníky, kteří vejdou. Zvědavost jím cloumala, ale praxe mu velela opanovat se a počkat, sčím začnou detektivové.

Ale ano, na toho hosta se pamatuje, hlavně podle toho nápadného saka, ne, nemá tušení, co to bylo zalidi, nikdy je tu předtím neviděl, nezdrželi se ani čtvrt hodiny, ani piva nedopili, jak začala ta mela tadyhlese Zrzkou, usmál se, jako když přemáhá zánět okostice, tak koukali vypadnout.

Kabát, no jistě nějakej zimák mít musel, ale jakej, jó to já vám neřeknu, to spíš Drobeček, ten je muselvidět vycházet, já vám ho zavolám.

Vrátný a vyhazovač Šlégr, přezdívaný Drobeček pro sto třicet pět kilogramů své podivuhodně živé váhy, siLásku a Panochu změřil pohledem prasečích oček v úplňkovém obličeji, jako by odhadoval, kolik by muasi dali práce, a potom neochotně potvrdil, že jó, pamatuje se, bylo jich akorát tucet, pět frajlí a sedumtakovejch lepších dorostenců, moc se tu nevohřáli, ale esli měl některej pepita sako s kůží, já skrz zimák

nevidím a šatna je dole.

Kdepak, plyšovej zimník neměl z těch pánů ani jeden, to já bych věděl, já mám dobrýho pamatováka.

To víš, budu ti něco troubit, tůdle, dodal v duchu pro sebe, pamětliv svých dvanácti trestů, z nichžposlední byl osmnáct měsíců za zabití. Ale co měli ty frajeři na sobě, to mně teda prolítlo myslivnou jakoděravým pytlem, pomyslel si, když se vracel nahoru ke stolku se vstupenkami.

Slečna Lilian večeřela vídeňskou roštěnku, Láska s Panochou upíjeli pivo a pozorovali, jak se v lokálupomalu schází výkvět pražské spodiny, promíchaný sotva zletilými světáky, kteří si vyrazili za sobotnímgalantním dobrodružstvím v ceně nanejvýš padesát korun, ale raději jenom třicet, aby vyšlo i na útratu,odtud se draka vzít nedá, a venkovany, na nichž bylo vidět, že ani pořádně nevědí, kam to vlastnězapadli. Chvílemi museli likvidovat pokusy slečny Lilian zdravit se s přáteli, k čemuž projevovala bouřlivýsklon, a pomalu se loučili s představou, že se tu seznámí s mladým mužem v pepita saku s koženýmirameny, který nosí po kapsách čtyřdukáty s císařem Francjosefem. „Když už to přes den nikde nehlásil,tak jsem čekal, že tu bude, hned jak otevřou,“ poznamenal ve tři čtvrti na osm vrchní inspektor Láska.„Vždyť ten zlaťák má bratru cenu pěti stovek, já jsem se na to ptal. Ale on ten pán asi v, proč se rozhodlradši těch pět stovek oželet,“ dodal pesimisticky.

„No, třeba ještě přijde, vždyť není tak pozdě,“ snažil se o útěchu inspektor Panocha a přidržel na židlislečnu Lilian, která v tom okamžiku hodlala vyskočit, a když nemohla, tak aspoň zaječela: „Hele, Venco,pocem!“ na vyzáblého mladého muže pochybné elegance, který prošel kolem nich, a když Zrzku viděl vespolečnosti těch dvou zachmuřených pánů, raději se k ní ani nehlásil. Byl poněkud překvapený. O jejímnočním maléru už věděl a domníval se, že mu osud a okresní soud na Ovocném trhu zabrání těšit se z její

společnosti aspoň šest týdnů.

„Helejte se, vy surovče, nechte si to, jo!“ obořila se slečna Lilian na Panochu. „Přece se aspoň můžu

pozdravit se svým milým, né? Tolika sem toho zase neprovedla, že jo?“ a vztekle se dívala za svým

Vencou, jinak Václavem Švejcarem alias Kytkou vulgo Mrtvolkářem, kterážto přízviska nasbíral přivykonávání své živnosti v létě kradl na hřbitovech a v parcích květiny a po půlnoci je prodával ponočních lokálech milencům, a když se macešská příroda v zimních měsících odmítla o něho starat, věnoval

se okrádání opilců, takřečených mrtvolek.

Hubeňour Kytka upoutal na chvilku i pohled obou kriminalistů. Se zájmem sledovali, jak si sedá ke stolujednoho ze svých zřejmých cechovních bratrů, a vůbec si nevšimli, že u sousedního stolu se usadil ulízaný

mládenec v pěkném tmavém obleku a vrhá obdivné pohledy na jejich temperamentní ryšavou společnici.

„Jé, hele, dyk to je von!“ vyletělo ze slečny Voctářové, když se nový host dostal do jejího zorného pole.

Její vyjeknutí elektrizovalo nejen oba kriminalisty, ale i mladého muže u sousedního stolu.

Láska s Panochou vstali, jako kdyby to měli nacvičené, ale u stolu dal inspektor přece jen přednost svému

nadřízenému. Ten ukázal průkaz, zamumlal k tomu kouzelnou formulku o vyšetřování včerejší krádeže apožádal mladého muže, aby si na chvilku přesedl k jejich stolu.

Krátký výstup vzbudil v lokále pozornost. Všecky oči se upřely na ty tři muže a mladou ženu, a pan vrchní

Kalous byl v mžiku u nich, aby mu neušlo jediné slovo. Byl však zklamán. Láska zaplatil útratu a dal si

orazítkovat konzumační lístky, bez kterých vrátný Šlégr nikoho ven nepropouštěl, a zrovna kdyžharmonikář spustil ryčnou polku, na jejíž melodii se ve slušnější verzi zpíval podivný finančnickomatematický text, zřejmě slovesné dílo nějakého průvodčího tramvaje:

Korunu korunu korunu dvacet

korunu korunu korunu dvacet

korunu korunu korunu dvacet

dvě koruny štyrycet…

vyšla společnost z proslulého nočního lokálu U staré paní.

Zběhlo se to tak rychle, že mladý muž, z něhož se vyklubal studující Vysoké školy zemědělské v sedmémsemestru Antonín Vyčichlo, se octl mezi oběma kriminalisty na ulici, ani nevěděl jak.

Vypadal rozpačitý a zmatený, zřejmě nevěděl, jak si má situaci vysvětlit. „Ale pánové, to bude nějakýomyl,“ spustil konečně, když se trochu vzpamatoval, „já v tom lokále sice včera byl, ale nic jsem nikomu

neukrad… Já…“

„To si všecko vysvětlíme někde jinde. A buďte klidný, z krádeže vás nikdo neviní,“ odpověděl mu Láska auž pobízel oba mladé lidi, aby nastoupili do čekající pragovky.

Ve vychladlé a neutěšené kanceláři si vrchní inspektor posadil slečnu Lilian a Antonína Vyčichla před svůjpsací stůl, otevřel zásuvku, sáhl do ní a ukázal na dlani velkou zlatou minci.

„Tak tenhle starý rakouský čtyřdukát ukradla dnes v půl druhé zde přítomná slečna Voctářová v lokále Ustaré paní vám, pane Vyčichlo, a mne by zajímalo, jak jste k té minci přišel vy,“ obrátil se na studujícíhoVysoké školy zemědělské.

„Já…“ zalapal po dechu student, „já ji dostal od bráchy.“

„Kdy a kde?“ vystřelil Láska.

„No, v kavárně, vlastně v herně Reprezenťáku, a mohlo to bejt tak asi v půl dvanáctý v noci.“

„Jak se jmenuje váš bratr a kde je teď?“

„Bratr se jmenuje Rudolf a asi zase sedí v Repre, on je tam skoro denně, jestli ovšem nesedí vzadu vImperiálu, anebo neoslavuje… To by mohl být U pavouka nebo v Chapeau Rouge, nebo taky někde

jinde…“

Láska nacvičeným pohledem poslal Panochu, aby se podíval, jestli tam na pana Rudolfa Vyčichla něconemají, a vzápětí se dozvěděl, že student Antonín Vyčichlo do té chvíle nevěděl, že o čtyřdukát sportrétem stařičkého mocnáře přišel.

„Já jsem na něj dočista zapomněl,“ vyprávěl ochotně a Láska ho nepřerušoval. „Domů jsem přišel ažněkdy ve tři ráno, no a v makovici jsem měl hodně mlhavo, my toho včera přece jen dost vypili.

Začalo to tím, že jsem slavil narozeniny a pozval dva kamarády do Malvazu. Trochu jsme to roztočili,nabalilo se na nás několik kolegů a kolegyň, a když jsme se asi v deset vypravili do vinárny U Havla, taknás bylo čtrnáct. Dováděli jsme tam tak do čtvrt na dvanáct, když jsme zjistili, že už jsme všichni na

suchu. Tak jsem se vypravil za bráchou do Repre, já už ho tam zastih mockrát.

Napřed na mě vylít: ,Co sem lezeš, študente, radši koukej sedět nad knížkama!’ ale když jsem se na nějzazubil a uved svou žádost obligátním: ,Ty, Rudlo, buď brácha, puč mi stovku, já ti ji možná vrátím,’ aeště jsem to podtrh těma narozeninama, tak změknul a dal mi dokonce tři stovky on se včera muselpořádně napakovat, hráli tam poker a když mě vyprovázel k šatně, tak ještě sáh do kapsy a přidal miten zlaťák jako ,štístko’, on je totiž brácha hrozně pověrčivej. Kartibůh mu musel jít včera pořádně naruku, měl těch zlaťáků aspoň patnáct. To se nějakej voslíček pořádně votřás…

No a pak jsem se vrátil k Havlovi a bendili jsme dál, až nás napadlo, že změníme lokál. Někdo navrhStarou paní a holky byly hned pro, že by se do takovýho lokálu rády koukly; Věrka Stodůlková říkala, žeslyšela, že prej se tam perou spirochety s gonokokama, víte, vona študuje třetím rokem medicínu, a tak

jsme šli. Cestou se nám ztratili Franta Lukáš s Marikou Votrubovou, tak nás tam dorazil rovný tucet, to sipamatuju, protože jsem u toho hrocha namalovanýho od Lady kupoval vstupenky.

Sotva jsme se usadili a vrchní nám přines pivo, koukám, jak k nám jde tadyhleta slečna, cestou se pořádohlíží a docela nevzrušeně někomu říká: ,Hele, ty mě vynech, ty bejku neplodnej,’ a najednou si mi sedlana klín. Já nevěděl, co mám dělat. Ostatní se culili, tak jsem to holt chvilku vydržel. Já myslel, že ji

opravdu zajímá to sako, ne mý kapsy.

Nakonec se zdvihla a odešla, ale netrvalo to snad ani tři minuty a začal binec. Tady ta zrzavá slečnavyběhla z toalety s nějakou blondýnou, škubaly se za vlasy a ječely jako paviáni. Začalo tam bejt náramně

dusno, a když naše holky viděly, že jedinou pastvou pro oči je v tom pajzlu rvačka dvou ubohejch holek,chtěly pryč.

Venku se to všecko rozprchlo, já ještě zašel s Milanem Červem na kafe ke Špírkům a šel jsem spát.

Vlastně ani pořádně nevím, co mě tam dneska táhlo nanovo. Ale asi to byla tahle nenechavá veverka. Ato jste se tam obtěžovali jenom proto, abyste mi mohli ten zlaťák vrátit?“ zeptal se naivně studentAntonín Vyčichlo na konci svého vyprávění.

Inspektor Panocha, který se zatím vrátil a čekal, až mladý muž dokončí svůj příběh, položil vrchnímuinspektorovi na stůl lístek, na kterém bylo napsáno:

Rudolf Vyčichlo, nar. 29. 8. 1900, bydliště Praha 2, Školská 28, bez pevného zaměstnání, valchař,

4 tresty pro hazardní hry, naposled v r. 1931.

Láska si ten text přečetl dvakrát, potom se podíval na studenta a zeptal se ho:

„Poslyšte, jak vysoký je váš bratr?“

„Brácha? O fous menší než já, ale zato je ho v pase dvakrát tolik. Proč se ptáte?“

„Jaký nosí zimník?“

„Co já vím, tak modrý crombie. Dal si ho ušít loni.“

„Nemá nový plyšák? Hnědý?“

„Prosím vás! Vždyť by v tom vypadal jako Míša kulička. Určitě nemá,“ tvrdil student a vůbec neumělpochopit, proč tyhle věci toho policajta zajímají.

Slečna Lilian zazívala tak, že Láskovi odhalila i díru po šestce vpravo nahoře a připomněla mu, že jejípohostinská role skončila. Požádal proto Panochu, aby ji odvedl na ženské oddělení, což se neobešlo bezbouřlivých protestů té mladé dámy, jejíž cit pro spravedlnost byl hluboce otřesen.

„Jak to? Já myslela, že pudu na frajnohu. To mě celej večír taháte vokolo a potom mě zase strčíte dolochu? Ten pitomej zlaťák tu máte, škodu u Báby zacvaknu, jinač bysem tam víckrát nesměla, tak vo cokráčí? Vy ste pěkný hajzlíci…“ dopustila se urážky úředních osob, když ji Panocha vlekl z kanceláře. Je jívšak nutno přičíst k dobru, že se příliš nevzpírala.

Když vrchní inspektor Láska se studentem osaměl, řekl mu: „Ten čtyřdukát si tu zatím necháme, paneVyčichlo. Pro nás je to předmět doličný, který musíme předat soudu a ten ho po přelíčení vrátí vám. A teď

si to všecko pěkně sepíšeme. Tak ještě jednou…“

Protokol dokončil inspektor Panocha, a když jej potom přinesl podepsaný Láskovi, pohoršeně spustil: „Jen si to představte, pane vrchní, já tomu čápkovi dal dobrou radu do života, a víte, co mi na to řek?“

„Jakou radu?“ chtěl vědět vrchní inspektor.

„No, aby se nemíchal mezi plevy, nebo ho prasata sežerou. A von mi na to povídá: ,Víte, pane inspektor,

člověk má někdy mravní potřebu vyválet se v bahně, ona je to taková bahenní koupel, takovej ten věčnejsvár duše s tělem, jestli mi rozumíte.’ Abych mu nerozuměl! Trouba! To má pro potřebu duše někdenějakou káču, který chodí zírat do kukadel a tisknout ručku, a pro potřeby těla shání laciný holky poputykách. To je dneska mládež! Ono by to chtělo spíš svár těla s pořádným řemenem! A to si říká

inteligent!“

Láska se usmál mravnímu rozhořčení třicetiletého inspektora nad tou dnešní mládeží, vzpomněl si, že nežse ten Kato před dvěma roky oženil, vyprávěly se o jeho milostných historiích dost divoké zkazky, a řekl:„Tak se mi zdá, že jsme líčili na tygra a chytil se nám zatím jen tchoř. Co s tím budeme dělat? Honit tohovalchaře teď v noci by bylo dost málo lukrativní zaměstnání. Rozumnější bude vybrat ptáčka z hnízdahned po ránu, řekněme v osm. Jsem zvědav, co nám zazpívá. Jděte tam raději dva, já Karasovi hnedzavolám. Nezapomeňte, že je to ve Školské dvacet osm. Tak dobrou, a pozdravujte paní!“

KAPITOLA DESÁTÁ,

jež přináší poučení o tom,

že ne každé požehnání je boží

Vrchní inspektor Láska už byl na odchodu, ale ještě se od dveří kanceláře vrátil, pověsil klobouk zpátky nastojan a vytáhl ze zásuvky telefonní seznam. Vyhledal v něm restauraci U dělokříže, vytočil číslo, a když

se ozvalo basové: „Haló!“ zeptal se: „Prosím vás, je u vás pan Hnátek?“

Pivní bas se nezdržoval biblickým ano, ano ne, ne, a rovnou houkl: „Moment, hned vám ho zavolám.“

Netrvalo ani minutu a z mušle se ozvalo rezolutní: „Hnátek, kdo volá?“

„To jsem já, Emile, Láska. Nezlob se, že tě vytrhuju z krmení žaludské báby, ale potřeboval bych se stebou ještě teď večer o něčem poradit.“

„Tak přijeď, budu tu ještě nejmíň hodinu.“

„Fajn, už jsem na cestě, a odpusť mi to vyrušení…“

„To nic, já stejně zrovna pauzíroval,“ ujistil Lásku kolega Emil Hnátek, vedoucí oddělení pro stíháníhazardních her, který sobotní večery pravidelně trávil v tiché karlínské hospodě při desetníkovém mariáši.

Láska dorazil k Dělokříži po půl jedenácté. Chvíli poslouchal průpovídky jako „Holit, stříhat, ondulovat!“ a„Flek není zlý, flek je jen kus života těžkého,“ než se Hnátek zdvihl, řekl: „Chvilku beze mne,“ a šel si sLáskou sednout ke stolku v koutě.

Hostinský jim donesl pivo, a když si přiťukli, svěřil se Láska kolegovi se čtyřdukátovou historií studentaVyčichla a jeho bratra Rudolfa, a požádal ho, aby ho trochu zasvětil do tajů karbanické neřesti sezvláštním zřetelem na Reprezentační dům hlavního města Prahy.

„Já se totiž bojím, že až si zítra vezmu toho valchaře Vyčichla na paškál, řekne mi: ,No a co má bejt?Přece smím svýmu vřele milovanýmu mladšímu bráškovi podstrčit vyblejskanej kovovej vobrázek starýhoProcházky, co jsem měl schovanej v šifonéru po babičce, vona byla rozená fon, fon Veverská Bitýška. Žejsem jich měl plnou kapsu? Nenechte se vysmát, pane policejní řediteli! To bráškovi asi zvonilo v levýmuchu, von byl kapánek v jiným stavu.’ A tak bych rád věděl, jak to mezi těmi karbaníky chodí, abych ho mohl trochu skřípnout.“

„Skřípnout, skřípnout. To já bych taky rád. Jak to tam chodí, víme, to už jsme vykoumali. Ale dostat sejim na kobylku není lehký. Tak mě chvilku poslouchej:

V Repre se hraje všecko možný, a dost je toho košer, ale parta kolem Rudly Vyčichla hraje poker. Víš, co

je to?“

„Ale jo. Anglicky pohrabáč, jinak hazard, co hrajou falešní hráči v kovbojkách.“

„A teď si představ, že ten poker hrajou desetníkovej. Na stole se objevujou jen desetníky, šestáky,padesátníky, koruny a občas pár pětikorun. A to ještě jsou opatrný. Když se po nich kouká někdo cizí,změněj tu ušlechtilou hru s pohrabáčem na křížovej mariáš. Prostě vidíš jen šestáky, a zatím se tamtočej desetitisíce. Je to skupina dvanácti až patnácti lidí, ono se to dost střídá fabrikanti, obchodníci,vysoký ouřadové, no a dva valchaři, Rudla Vyčichlo a Franta Kolínek.

Vtip je v tom, že ty jejich šestáky jsou vlastně hrací žetony. Oni tam totiž mají svýho bankéře. Dělá jim hojeden penzionovanej oficiál od dráhy, nějakej Belžík, kterej karty nikdy nehrál a do Repre kdysi začal

chodit hrát šachy o peníze.

Tenhle pan Belžík má jednu hlavní povinnost přinýst každý odpoledne ruličky novejch mincí oddesetníku až po pětikorunu. Směnárnu má na záchodě, samozřejmě s vědomím číšnickýho personálu tyz toho taky něco mají a občas si rádi přihodějí. Vyměňuje se to jedna ke stu, to znamená, že koruna jestovka, pětikoruna pětistovka. A aby mu tam na konci hry někdo nepodstrčil vlastní pětikačku, dědek sidoma takovou ruličku upne do svěráku a u určitýho písmene si na všech mincích pilníkem uděláznamínko. To znamínko se každej den mění. A tak si tam hoši hrajou o desetníky, a přitom je v jednýlabetě taky deset tisíc. Nakonec jim pan bankéř ty žetony zase vymění za bankovky a je to. On vyhrajevždycky. Určitě mu za to pilování a námahu s provozem směnárny dávají nějakej paušál, hádám asi takjedno procento. Denně mu to musí hodit několik stovek, jen si to při dnešní mizérii představí“ zadíval seHnátek ro zhořčeně na Lásku a zhluboka se napil.

„Tohle my už všecko víme, ale zarazit to dost dobře nemůžeme. Dědek Belžík tam dřepí jako sfinga, kouří

si viržinka, v naditý prkenici má třeba třicet tisíc, ale kdybys mu něco řek, tak ti odsekne: ,No a? To jsoumý celoživotní úspory. Špárkase nevěřím, do punčochy ani do strožoku to strkat nechci, tak holt to nosímpo kapsách. Je na to nějakej paragraf?’ A kvůli těm opilovanejm mincím na něj taky nemůžeme. Nazáměrný poškozování platidel jsou ty škrábance moc mrňavý.

Dědek nehraje, nepije a má jejich absolutní důvěru. Na tý je to všecko založený. Občas se tam někdoumouní tak, že mu zbudou jen oči pro pláč a peněz akorát tak na provaz, ale myslíš, že by některej z těch

bláznů něco řek nám? Kdepak, to je věc cti! Chápeš to? Věc cti! jako kdyby takovej kořen měl protiřemeslnejm valchařům nějakou šanci!“ rozohnil se Hnátek.

„My se můžeme chytit jen jednoho. Když se v Repre a v jinejch kavárnách a hernách zavírá, tak tyhravý koťata toho obyčejně nechtějí nechat, mají tak rozbrnkaný nervy, že se ještě nechají zatáhnoutněkam do privátu, kde se potom hraje gotes neboli boží požehnání a jiný raubířský potvornosti, přikterejch mají valchaři ještě větší šanci obrat kavky dohola. A my si akorát můžeme vyčíhat, kde se zrovna

slezli, a překvapit je. Ale ani to není jednoduchý. Všecky naše kluky ti valchaři znají jako svý perka, dotěch kvartýrů si jezdějí oklikou taxíkama a každou chvíli je střídají.

A Rudla Vyčichlo ten je i při svým bříšku mrštnej jak užovka. Zmáčkli jsme ho šice už několikrát, alepokaždý nám to dalo pořádnou fušku. I když na přímou souvislost s tím tvým Morákem se mi nechcevěřit. Vždyť on to nemá zapotřebí.“

„Můžeš mít pravdu. Ale zatím je to naše jediná možnost, jak se dostat dál. Jenom se bojím, že toho z něj

moc nedostanu. Lekavej on asi moc nebude,“

„To taky není. Poslyš, Jiří, je na tom čtyřdukátu něco zvláštního?“

Láska zavrtil hlavou, „Nic. Akorát že byl vyraženej v roce osmnáct set devadesát dva zrovna jako těch

devatenáct ostatních,“

„Hmm. Třeba by se s tím dalo něco dělat. Tak tomu Francjosefovi trochu ubližte a tvrďte, že těchdevatenáct ostatních je tak cinknutejch taky. Postavte se na to, že víte s určitostí, že je to majetekzavražděného Moráka.“

„Prosím tě! A v čem bychom se potom lišili od gaunerů?“

„Ježíšmarjá! Etika povolání! Jdi do háje! A páni gauneři smějí krást, podvádět, mordovat? Víš co, tak si na

toho dobráka Rudlu Vyčichla vymysli něco chytřejšího sám!“ zatvářil se dotčeně vrchní inspektor Hnáteka zašilhal po stolu mariášníků.

„Budu muset,“ tiše potvrdil Láska, zamáčkl oharek cigarety a vstal, „I tak ti děkuju za ten karbanickýrychlokurs, jen si jdi klidně sednout, ať ještě něco uhraješ,“ poplácal kolegu po zádech a šel zaplatit tadvě piva k výčepu.

Když Panocha s Karasem zazvonili v osm hodin ráno ve druhém patře domu číslo dvacet osm ve školskéulici na zvonek pod štítkem Albína Semerádová a připínáčkem připíchnutou vizitkou Rudolf Vyčichlo,nedělo se aspoň dvě minuty nic, Teprve po třetím důrazném zazvonění se uvnitř bytu otevřely jakésidveře, ozvaly se kroky a nevrlý ženský hlas zaječel: „No tak moment, přece si musím vzít něco na sebe!“Karasovi s Panochou nezbylo než čekat.

Trvalo ještě dalších čtyři nebo pět minut, než se znovu ozvaly kroky, dveře zajištěné řetízkem se na škvíruotevřely a ve štěrbině se objevil obličej asi třicetileté tmavovlasé ženy.

„Co je? Co chcete?“ zeptala se tónem, jako kdyby právě vstala z postele, ale v očích s hlubokými stíny

nebylo po ospalosti ani stopy.

„Otevřete! Kriminální policie!“ důrazně řekl inspektor Panocha.

„Páni! Kriminální policie hned po ránu! To sou mi hosti!“ zaječela paní Albína Semerádová a hodnou chvílinemotorně škubala řetízkem, než se jí podařilo vyvěsit jej. Vpustila Karase s Panochou na krok dopředsíně, zůstala před nimi stát a s rukama založenýma na prsou se zeptala: „Mohli by se mi pánilegitimovat? A čemu vděčím za tu vzácnou návštěvu?“

Karas s Panochou jí vstrčili průkazky pod nos, paní v modrém květovaném županu až na paty si je pomalupřeslabikovala a Karas se zeptal: „Je doma pan Vyčichlo?“

Albína Semerádová pokračovala ve zdržovací taktice. „Jó, tak vy byste rádi mluvili s panem Vyčichlem? Aproč by neměl bejt doma? Ten je doma už od večíra. Jenom jestli bude schopnej přijímat návštěvy,“zahihňala se cukerínově, „on tam má hosty ještě od včera. Počkejte, já na něj zaťukám,“ a chystala se jítzaklepat na jedny ze tří bíle lakovaných dveří, vedoucích z předsíně.

Panocha ji však třemi rychlými kroky předstihl, zaklepal sám a rovnou dveře otevřel dokořán. Naskytl semu překvapující pohled.

Kolem obdélníkového stolu s těžkým brokátovým ubrusem s třásněmi seděli tři muži a mladá, asipětadvacetiletá žena, čtvrtý muž si hověl v pohodlném křesle. Páni seděli jen tak v bílých košilích svyhrnutými rukávy a povolenými kravatami, saka měli odložená na ustlané posteli v protějším koutěmístnosti. Na stolku pod oknem, vedoucím do dvora, bylo sedm šálků od černé kávy, pod ním stála celábaterie prázdných lahví od plzeňského piva, na pohovce, pod nástěnným koberečkem s dvěmasymetrickými lovci na koních, troubícími halali na dva neméně symetrické jeleny, pasoucí se podhonosnou stavbou, jež by se dala nazvat hradozámkem, ležel hnědý tác z papíroviny a na něm množstvítalířů se zbytky jídel a použitými příbory.

Uprostřed stolu stála skoro plná láhev vizovického koňaku Denis Mounier, všichni přítomní měli předsebou nalité sklenky, pán v křesle otáčel tou svou v prstech.

Jako na povel otočili všichni hlavy ke dveřím a snažili se vypadat překvapeně, ale příliš se jim to nedařilo.Na nevyspalých, napjatých obličejích bylo vidět únavu a nervové vyčerpání. Dva popelníky plnécigaretových oharků vysvětlovaly, proč ani dokořán otevřené okno nedokázalo za tu krátkou chvíli vysát

hutnou, nikotinem prosycenou atmosféru.

„Který z vás je pan Vyčichlo?“ zeptal se Panocha a přeběhl pohledem po přítomných pánech. Inspektor

Karas za sebou vpustil paní Semerádovou, potom o krok ustoupil a postavil se tak, aby mohl koutkem okapozorovat i ji.

„To jsem já,“ přihlásil se menší obtloustlý muž a prohrábl si černé vlnité vlasy. Překvapení, které se muobjevilo ve tváři při pohledu na zcela neznámé kriminalisty, bylo skutečné, ale brzy je překonal. Pomaluvstal a zeptal se: „Návštěva hned po ránu? A copak, copak…?“

„Prosím pány, aby se legitimovali,“ požádal inspektor Karas. „Kriminální policie,“ dodal zbytečně a mávlotevřeným průkazem. „Dámu ovšem taky.“

Z pánů měl u sebe průkaz jen jediný. Legitimace vystavená sokolskou jednotou na KrálovskýchVinohradech ho představovala jako borce Otto Landische, narozeného 26. května roku 1890, bytem vMánesově ulici 76. Průkaz byl vystavený v roce 1926 a v podmračeném pánovi s počínající pleší apichlavýma, červené orámovanýma očima bylo těžko poznat vyobrazeného junáka v Samaře,garibaldiovské košili a odvážně nasazené čapce s perem, ale její majitel se přesto nabídl, že se zaručí zatotožnost ostatních přítomných.

„Ale dejte pokoj, pane Landisch,“ ležérně ho pokáral černovlasý hostitel, „já přece doma žádný průkaznepotřebuju. A potom pánové nám ještě ani slovíčkem nenaznačili, co je sem tak brzy po půlnocipřivádí. Nechte je to přece aspoň vysvětlit!“

Inspektor Karas se nedal zmýlit nedbalým tónem sebejistého, dobře živeného hráče pokeru a klidně sizapisoval jména, adresy a zaměstnáni všech přítomných. Zjistil, že pan Otto Landisch má v Mánesově ulici

na Vinohradech koloniál, podsaditý pan Josef Novák kromě čistírny a prádelny na Smíchově i smysl prohumor ,já za to nemůžu, já se tak vopravdu jmenuju’ slečna Eva Kondrátová je zaměstnankyníšvarného sokola Landische, a pán sedící s nedbale nataženýma nohama v křesle se představil jako Eduard

Čapek, vedoucí prodejny oděvů firmy Rolný na Žižkově.

Inspektor Panocha zatím přecházel po pokoji, snažil se objevit něco, co přítomná společnost zapomnělauklidit, ale neobjevil nic. Ještě než inspektor Karas dopsal, zeptal se Panocha Rudolfa Vyčichla:

„Tak kampak jste schovali plakát? Nebo jste snad místo gotesa obtěžovali moji tetu tvoji tetu?“, i kdyžsi uvědomoval bláhovost takového počínání.

„Ale pane inspektor,“ znechuceně stáhl koutky úst hostitel, „jak vás něco takovýho vůbec mohlonapadnout? My jsme tu oslavovali svátek paní Albíny. Měla ho sice už včera, vlastně předevčírem, ale myjsme tu slávu přeložili na sobotu, abysme se mohli v neděli pěkně prospat. No a ono se nám to trošičkuprotáhlo,“ odpověděl klidně a podíval se na hodinky, „Bože, vždyť ono už je skoro půl devátý,“ dodal ještě

a šel zavřít okno, protože už mu začalo být zima jako všem ostatním.

„Tak copak můžu pro vás udělat, pánové?“ ironicky se po chvilce znovu zeptal Rudolf Vyčichlo, „Víte, vonouž se kapánek připozdilo a my bysme to tu rádi rozpustili.“

Byl dokonale klidný, věděl, že v bytě paní Albíny by se nenašla jediná sada karet, protože hned po prvním

zazvonění začal fungovat promyšlený a efektivní poplašný systém karty i peníze putovaly do předempřipravených plátěných sáčků, ty potom do většího režného pytlíku, a pytlík na šňůře světlíkem o patroníž k paní Vápeníkové, upozorněné trojím rychlým zaťukáním na podlahu kuchyně.

„Nejdřív pošlete ty tři pány a dámu pryč, potom si spolu pohovoříme,“ odpověděl mu Inspektor Karas,

I hele, pomyslel si černovlasý Vyčichlo, tak ono jim vůbec nejde o karty, podíval se, jak si jeho hostéchvatně utahují kravaty a oblékají saka, a protože jinak měl zcela klidné svědomí, zašpásoval:

„A nemohli bysme to nechat třeba na pondělí? Já už se teď ráno nějak necejtím…“

Panocha s Karasem ponechali ten projev bez komentáře a šli se do předsíně podívat na jeho hosty, kteříse oblékali do kabátů, jako kdyby v bytě hořelo. Ani se nenamáhali s křesťanským pozdravením a hledělibýt ze dveří. Plášť z plyše neměl na sobě žádný z nich.

Sotva se odporoučel poslední host, vrátil se Karas s Panochou do pokoje a poslali zvědavou paní Albínupodívat se, jestli snad není v kuchyni. A sotva za sebou zavřela, Karas se ostře podíval na RudolfaVyčichla a řekl; „A vy se oblíkněte taky. Půjdete s náma.“ Chvilku se popásl na jeho překvapení a potomdodal: „Ledaže byste se cejtil a pověděl nám rovnou, co nás zajímá.“

„A copak vás tedy zajímá?“ sondoval Vyčichlo.

„Zajímá nás to, jak jste přišel ke starému rakouskému čtyřdukátu, který jste včera údajně daroval svému

bratrovi.“

„Jo ták, tak o ten vám jde…,“ zamyslel se Rudolf Vyčichlo. „Když vás nezajímá nic jinýho, tak to já vámrád povím. Koupil jsem ho asi před půl druhým rokem v restauraci na Wilsoňáku od jednoho cikána zadvě stovky. Jestli se dobře pamatuju, tak se ten cikán jmenoval Růžička a…“

„Tak si jděte oblíct kabát, on nás zrovna ten cikán Růžička zajímá. Budete nám ha muset popsatpodrobněji, pane Vyčichlo, už proto, že ten zlaťák patřil ještě předevčírem odpoledne někomu docelajinýmu a my dva jsme z oddělení vražd. Jasné?“ vyjel na řemeslného karbaníka inspektor Panocha.

Rudolf Vyčichlo nedojatě pokrčil rameny, za asistence inspektora Karase si vzal ze skříně sako a šel si dopředsíně obléci zimník. Byl modrý a z materiálu zvaného crombie, jak Karas konstatoval. Proto se projistotu ještě zeptal: „Jiný zimník nemáte?“

Vyčichlo se na něho udiveně podíval a odpověděl otázkou: „Proč? Chcete nějakej koupit? Nebo se vám

tenhle nezdá dost dobrej?“

„Tak dost! Zbytek si povíme na direkci!“ ukončil žertování inspektor Panocha otevřel dveře bytu.

„Tak se u nás posaďte, pane Vyčichlo,“ přivítal svého ranního návštěvníka v kanceláři vrchní inspektorLáska, kterého už Panocha informoval o stavu věcí v bytě paní Semerádové i o cikánu Růžičkovi naWilsonově nádraží.

Rudolf Vyčichlo si pomalu svlékl zimník a pověsil jej i s šedým měkkým kloboukem na věšák. Potom seklidně uvelebil na židli před Láskovým stolem a čekal, co mu pan vrchní inspektor poví.

Noc strávená u karet na něm nezanechala nijak zvlášť patrné stopy. Vzhledem ke svým častým nočnímsměnám byl zvyklý vyspávat až do pozdního odpoledne a holit se až kolem čtvrté. Alkoholu neholdoval,ten se s jeho řemeslem nesnášel, a tak byl ráno ve čvrt na deset trochu unavený, ale přesto bdělý a

pozorný.

Strach o sebe neměl. Ten vrchní inspektor nemá nic, z čeho by ho mohl obvinit. Zajímá ho jen tenzatracený čtyřdukát. Do čeho se jenom mohl ten náš kluk namočit? A proč mu o tom nepřišel povědět?Nejprve musím zjistit, co je s Tondou a jak se k tomu zlaťáku dostali poldové, pomyslel si. Říct jimnemůžu nic, to bych zboural ten náš krásně vymyšlený systém v Repre. Jen ať si páni poldové čmuchají,jak umějí.

„Tak jak jste doopravdy přišel k tomu čtyřdukátu, pane Vyčichlo?“ zahájil partii věcným tónem vrchníinspektor Láska. „Wilsoňáku a cikánům Růžičkům dejte pokoj, my totiž víme, že ta zlatá mince patřilaještě v pátek ve čtyři odpoledne majiteli bankovního závodu Morák a syn, kterého kolem půl páté někdo

zavraždil. Mimochodem, kde jste byl v tu dobu vy?“

„Kde jsem byl v tu dobu?“ přejel si prsty levé ruky po čele Rudolf Vyčichlo a tvářil se, jako by namáhalpaměť. „V pátek ve čtyři odpoledne? Ve čtyři jsem ještě byl doma,“ odpověděl a horečnatě přemýšlel,jakou cestu mohl ten čtyřdukát urazit do desíti večer, kdy mu jej s dalšími devatenácti vyměnil zakorunové mince pan Belžík. Defilovalo mu před očima pět hráčů, kteří se od půl šesté u stolku vystřídali az nichž dva odešli před desátou hodinou. Bleskem mu proběhlo hlavou, že jen jeden z nich tam mohl tyčtyřdukáty nechat, protože ten druhý neprohrál. Tak proto vyměnil Belžík ty zlaťáky tak lacino, po čtyřech

stovkách! Ovšem, vždyť ten blázen hrál jako v horečce, honil štěstí karabáčem a blafoval tak mizerně, že

v tom za dvě hodiny nechal asi deset tisíc! To snad není možné! Ale jak se do té pitomé historie dostal

Tonda?

„Dosvědčit vám to ovšem nemůže nikdo, že?“ laskavě se ho zeptal Láska. „Ale jo. Náhodou jo. Svědků je kopec. Má bytná slavila svátek a pozvala odpoledne na kafe a griotku čtyřisousedky z baráku, které vám odpřisáhnou, že mě ještě v pět viděly doma. To si klidně račte ověřit. Ale…

můžu se já optat na něco vás, pane vrchní inspektore?“

„Copak?“ povytáhl obočí Láska.

„Jak se dostal ten čtyřdukát k vám? A co s tím má společnýho můj bratr?“

„To vám můžu říci. Vašemu bratrovi ukradla tu minci z kapsy jedna lehká slečna v pajzlu U staré paní,“

odpověděl Láska, otevřel zásuvku a položil minci s císařem Františkem Josefem na stůl.

Na Rudolfu Vyčichlovi nebylo vidět, jak se mu ulevilo. Řemeslný návyk hazardního hráče mu umožňoval

skrývat myšlenky tak, že se mu na tváři neobjevil ani stín nějakého hnutí mysli. Tak tuhle partičku máme

vyhranou, řekl si.

„Tak teď je řada na vás, pane Vyčichlo! Odkud je ten čtyřdukát?“

„No, s tím Wilsoňákem je to samozřejmě hloupost, pane vrchní inspektore. Pravda je, že starých

rakouských čtyřdukátů mám doma ještě jedenáct. Koupil jsem je asi před půl rokem od jednoho člověka,

který zrovna nemohl loktem do kapsy, a nechal si je…“

„Nežvaňte hlouposti, pane Vyčichlo. Váš bratr uvedl do protokolu, že jste ty čtyřdukáty vyhrálpředevčírem v kartách,“ ostře mu skočil do řeči vrchní inspektor Láska a vytáhl ze stolu protokol.

„,To se nějakej voslíček pořádně otřás’, řekl doslova. Tak nedělejte hlouposti a vyklopte, co víte!“

„To že řek Tonda?“ neochvějně hrál svůj poker Rudolf Vyčichlo. „Ten kluk si toho ale navymejšlí. Místoaby byl rád, že ho brácha občas trochu podepře, tak von ještě… No ne! Takový nesmysl!“

„Tak dobře, pane Vyčichlo. Jak chcete. Nechte si ty svoje moudrosti pro sebe a já vás pošlu za mříže zaúmyslné zatajení informací, kterým maříte vyšetřování vraždy. My už si pravdu zjistíme i bez vás! Třeba

nám ji poví pan Belžík,“ vypustil zkušební balónek Láska.

„Pan Belžík? Ten věčnej kibic s viržinkem v hubě? Jak ten by k tomu přišel?“ zatvářil se udiveně RudolfVyčichlo a v duchu se loučil s tím krásně vymyšleným systémem. Tak oni už vědí i o Belžíkovi, řekl si. Tosebou tedy mrskli. Jen ať se ho kliďánko zeptají, z toho starého kozla toho málo nadojejí.

„Chtěl jste ještě něco, pane vrchní inspektore?“ zeptal se vyzývavě. „Já že bych si jinak šel domů

dáchnout. Vono se mi u vás nelíbí.“

„S kým jste hrál v pátek večer karty v herně Reprezentačního domu?“

„S kým? Jó, pane vrchní inspektore, to kdybych já si pamatoval… Ale snad by vám to moh říct ten vášpan Belžík, von nám tam celej večír číhal do laufu…“

„Tak si klidně jděte domů dáchnout, pane Vyčichlo,“ pomalu a s důrazem řekl vrchní inspektor Láska azpod obočí sledoval, jak se Rudolf Vyčichlo zdvíhá a jde si obléci zimník. A když vzal ten řemeslnýkarbaník za kliku, Láska mu přívětivě popřál: „Na brzkou shledanou, pane Vyčichlo!“

Když vrchní inspektor Láska osaměl, pozval si k sobě inspektory Panochu a Karase a seznámil je seskutečností, že z valchaře Vyčichla nic nového nevydoloval.

„Je velmi pravděpodobné,“ pokračoval, „že ty Vyčichlovy čtyřdukáty pocházejí z Morákovy kazety. A možné je i to, že Vyčichlo ví, od koho jsou, a po dnešním výslechu podezírá toho svého spoluhráče z

vraždy.“

Když viděl udivené tváře svých inspektorů, seznámil je s druhou možností že o původu čtyřdukátůVyčichlo neví, protože prošly směnárnou páně Belžíkovou a ten mu nemusel povědět, od koho ty mincejsou. Vysvětlil jim, jak funguje hazardní kasino v Reprezentačním domě, a potom pokračoval: „JestližeVyčichlo zná předchozího majitele dukátů, je možné, že ho bude chtít vydírat, anebo třeba jen varovat.Proto jsem mu, hned jak vyšel od nás z budovy, pověsil na paty pana Vosmíka, kterého ještě nezná.Čekat se teď ovšem dá i to, že Vyčichlo od nás půjde rovnou domů, protože se potřebuje vyspat.

Teď k tomu Belžíkovi. V ústřední evidenci jsem si už zjistil, že se jmenuje Eduard, je mu čtyřiašedesát let,

rejstřík má čistý a bydlí na Malé Straně ve Vlašské ulici devatenáct. Pan Karas se tam vypraví a přivedeho sem. Cestou mu nic nevykládejte. Řekněte mu, že od něho jen potřebujeme nějakou informaci, víc žesám nevíte.

Já s panem Panochou teď zajdeme do Repre a vyzpovídáme číšníky a šatnářky.

Jo a ještě k těm čtyřdukátům. Jestli ten Vyčichlo seděl v herně Reprezenťáku už někdy od půl šesté,musely ty zlaťáky projít Belžíkovýma rukama. Ten ovšem s určitosti ví, od koho jsou. Bohužel nemůžemečekat, že nám to ochotně vyklopí. Musel by nám prozradit ten svůj směnárenský systém a tak by sám nasebe prozrazoval trestný čin. Navíc by přišel o mastné příjmy, jestli z něj tady nic nevymáčkneme,necháme ho běžet. Dá se čekat, že pánové z toho karbanického spolku se po tomhle poplachu budounavzájem varovat, a pokud se vůbec sejdou, tak budou hrát Černého Petra nebo Vole lehni! Ale to užpředbíhám. Tak, pánové, jdema na věc!“

V kanceláři nájemce Reprezentačního domu zastihli Láska s Panochou šéfa provozu. Pan Doubek jimochotně pověděl, že v pátek odpoledne byla v šatně kavárny je to zároveň šatna herny a čajovny paní

Vyskočilová.

„Dnes má dopolední, takže ji tam zastihnete. Sem ji volat nemůžu, nemám koho tam za ni dát. V herně vpátek obsluhoval pan Sádlo, Ladislav Sádlo. Ten přijde až před druhou hodinou, má tam kromě pondělkaslužbu denně. A co vlastně pány zajímá, jestli to zrovna není nějaké služební tajemství?“

„Zajímá nás, kdo tam v pátek večer hazardně hrál poker,“ klidným hlasem prozradil vrchní inspektorLáska a pozorně se na pana Doubka zadíval.

Šéf provozu Reprezentačního domu chvilku vrtěl hlavou. Potom s jistotou prohlásil; „Hazardně? Poker? Ale

to mají pánové mylné informace. Poker se tam občas hraje, to je pravda, ale jen o šestáčky přísně vrámci zákona na ochranu mravopočestnosti. To si ti pánové jen tak dráždi nervy,“ usmál se kulatou tváří.„My bychom u nás hazard ani netrpěli.“

Láska se nezdržoval vysvětlováním tajností kasina v Repre, požádal o adresu bytu číšníka Sádla a odešel s

Panochou do šatny kavárny.

Paní Vyskočilová vstala od stolku, na kterém měla šálek s kávou, a chtěla pánům pověsit kabáty, ale tidva noví hosté si jí vůbec nevšímali a věnovali všecku pozornost kabátům na řadách věšáků. Teprve kdyžzjistili, že ani jeden z dopoledních návštěvníků nepřišel v plyšovém plášti, obrátili se k ní, ale k svlékání seneměli.

„Jó, to máte těžký, pánové. Hnědejch nebo béžovejch plyšáků mně denně projde rukama třeba tucet –ale komu patřej a jestli si ten host sedne do kavárny, do herny nebo si jde zatancovat do čajovny, to jávocuď nevidím. V pátek odpoledne a večír tu těch plyšáků viselo několik, to vím určitě, ale kdy jsem jekomu vydávala, to vám neřeknu. Jen snad to, že to byli samí mladší lidi, který si potrpějí na módu.

Říkáte vysokej, štíhlej, fešák? Víte, já koukám víc po kabátech než po mužskejch. Vždyť já už jsemtrojnásobná babička…,“ zklamala očekávání kriminalistů šatnářka.

Lepším zdrojem informací se ukázal číšník Ladislav Sádlo. Museli ho ovšem nejprve vytáhnout z postele.

„To víte,“ řekla jim malá a baculatá paní Sádlová. „Co dělá číšník, když mu v sobotu v jednu v noci skončíšichta? Pro změnu jde do hospody. Přišel mi až ve tři čtvrti na čtyři ráno a teď vyspává.“

Ladislav Sádlo měl z návštěvy pramalou radost. Nejprve chvíli mžoural na oba kriminalisty, potom si šelopláchnout od spánku opuchlou tvář a požádal ženu o šálek kávy. „Černou a nalej mi tam trochu rumu,“poručil si.

„To jste, pánové, na falešný větvi,“ poučil Lásku, když se ho vrchní inspektor zeptal, kdo všechno chodído herny hrát s Vyčichlem vysoký poker. „Poker se u mě sice hraje, ale v labetě se motaj jen samýšesťáci na brouci. Ti páni to hrajou jenom pro potěšení, ne pro peníze.“

„To je přece směšné tvrzení, pane Sádlo,“ řekl mu na to vrchní inspektor Láska. „Přece mi nebudete chtítnabulíkovat, že řemeslný valchař Vyčichlo k vám chodí hrát poker o sirky!“

„No, vydělávat von si asi chodí někam jinam,“ uhnul slovy i pohledem bledý a hubený číšník.

„Kdo tam všechno chodí hrát ten poker? Kdo tam byl v pátek večer?“ důrazně se zeptal Láska.

„V pátek večer?“ zívl číšník Sádlo. „V pátek,“ opakoval s pohledem upřeným nad Láskovu hlavu. „Jo tak to

tam seděl jak jste říkal pan Vyčichlo, potom tam byl pan továrník, jméno vám neřeknu, oni muvšichni říkají ,pane továrníku’, a taky tam byl pan Obermüller a pan Hořínek. Jo a ještě dva páni, kterýpřišli s panem Hořínkem. A samozřejmě pan Belžík. Ale ten nehraje, ten jen u týhle party vysedává, cucáviržinko a přičumuje. Dřív u nás hrával šachy, ale toho už taky nechal.“

„Kdy tam ti pánové přišli?“

„Počkejte… Aha, už to mám. Tak jako první tam přišli pan Vyčichlo s panem Belžíkem, hned po nich panObermüller. To bylo někdy mezi půl šestou a šestou, než jsem si zašel do kuchyně na večeři. Byl jsemzpátky asi za půl hodiny, když se tam objevil pan továrník a pan Hořínek s dvěma dalšími hosty.“

„Řekněte mi o těch svých hostech něco bližšího, pane Sádlo! Jak se jmenují křestními jmény, kde bydlí,jaké mají zaměstnání?“

Číšník Sádlo vrtěl hlavou. „To vám neřeknu, oni se nám hosti zatím nelegitimujou. Jak se jmenujoukřestníma jménama a co dělají, to nevíme ani u našich štamgastů.“

„Můžete mi říct, kdy kdo z těch pánů odešel?“

„Tak moment. Do konce, to znamená do půlnoci, tam vydrželi pan Vyčichlo, pan Hořínek a ti dva, co přišli

s ním. A samozřejmě pan Belžík. Já se tomu dědkovi divím… Jako první odešel pan Obermüller, ten platiluž někdy v půl devátý, ale utrhnout se dokázal až asi ve čtvrt na deset. Asi mu šla karta. Jo a pantovárník odešel druhej. Pro toho si přišla žena. Ale on už stejně nehrál. Nechal toho chvíli předtím. Ona se

jen mihla ve dveřích, a když viděla, že si jí vším, tak zase zmizela. Umělá blondýna, ale nádherná ženská.

Vysoká, štíhlá, elegantní,“ uznale zkrabatil rty pan Sádlo.

„Ten pan továrník je váš štamgast?“

„Víte, vono jak se to veme. Někdy se neukáže třeba měsíc, jindy zase přijde třeba čtyři dny po sobě.Znám ho už asi tři roky. To bejval kavalír ještě tak před rokem. Teď se mi zdá, že taky už nějak nemůže

pro široký k drobnejm. V pátek mi platil čtyři koňaky, samozřejmě francouzský, jiný von nepije a dýškomi dělalo třicet halířů. Prej nemá drobný, a že mi to příště vynahradí,“ ušklíbl se pan Sádlo.

„Jak vypadají ti vaši hosté a jak jsou staří?“

„Jak vypadají?“ zamyslel se pan Sádlo. „Tak pan Obermüller je menší a trochu při těle, může mu bejt takosumadvacet, třicet, pan Hořínek je o něco málo mladší, vysokej, hubenej, má takovej habsburskej pyska ráčkuje, pana Vyčichla zřejmě znáte, pan továrník je blonďák, pěknej, výstavní mužskej asi takdvaatřicet, čtyřiatřicet. A ty další dva?“ pokrčil rameny číšník Sádlo. „Jeden menší, druhej větší, obatmavovlasý… Já si je moc nepřehlížel. Oblečený byli slušně…“

„Viděl jste některého z těch pánů v zimníku?“

„Neviděl,“ pomalu zavrtěl hlavou Sádlo. „To bych za nima musel běžet do přízemí do šatny,“ dodal a bylona něm vidět, jak mu vrtá hlavou, proč je měl vidět v pláštích.

„Vy máte dnes odpoledne službu?“

„Mám. Od dvou,“ přikývl číšník,

„Kdyby se vám tam objevil kterýkoli z těch pátečních hráčů, okamžitě zavoláte na tohle číslo,“ přikázalvrchní inspektor Láska, vzal z náprsní tašky vizitku, načmáral na ni telefonní číslo oddělení vražd a podal ji

Číšníkovi.

„Tak tohle nemám v ouvazku, pánové,“ postavil se na zadní číšník Sádlo. „Host je pro mě host…“ ale

Láska ho nenechal domluvit.

„Nám nejde o karban a karbaníky, pane Sádlo,“ řekl mu klidně. „My hledáme vraha, rozumíte, vraha!Proto vám teď dám dvě rady, a bude dobře, když si je vezmete k srdci. Za prvé: Necháte si pro sebevšecko, o čem jsme tu dneska spolu hovořili, a za druhé: Okamžitě nám zavoláte, jakmile se tam někdo zté party objeví. Kterýkoli z nich, rozumíte? I ten kibicující bankéř Belžík!“

„Rozumím,“ tiše hlesl číšník Sádlo, zcela vyvedený z míry zmínkou o bankéři Belžíkovi a pomyšlením na to,že by jeden z jeho prominentních hostů mohl být vrah.

„Ale on k nám v neděli stejně ani jeden z těch pánů nechodí,“ dodal.

Na policejní ředitelství se Láska s Panochou vrátili ve čtvrt na dvanáct. Inspektor Karas už na ně čekal.

„Dědka jsem nezastih,“ hlásil rozmrzele. „Jeho sousedka mi řekla, že vypadl z baráku už v půl deváté. Prýšel na Smíchovské nádraží. Má někde u Berouna provdanou dceru a jezdí za ní každých čtrnáct dní. Vrátí

se prý až zítra kolem poledního.“

„To je mrzuté,“ pomalu odpověděl Láska. „Ten děda nám dnes mohl pomoct o pěkný kousek dopředu. No

nic, tak se tam zítra vypravíte znovu. Raději hned po jedenácté hodině.“ A seznámil Karase s výsledkynávštěvy v Reprezentačním domě i v bytě pana Sádla v Žitné ulici.

„Jak karta ukazuje,“ shrnul své poznatky nakonec, „tak ty čtyřdukáty prošly rukama dědy Belžíka anejpravděpodobnější je, že je tam přinesl ten pan továrník, určitě aspoň dva z té party vědí, kdo to je.Teď jen dostat některého do ruky. Pan Vosmík se ještě neozval?“ zeptal se Karase.

„Zatím ne,“ odpověděl Inspektor Karas, „já už tu jsem od půl jedenácté.“

Inspektor Vosmík se ozval za několik minut. „On mě ten holomek vyšplouch,“ přiznal se do telefonu. „Šelpřede mnou jako beránek, ani jednou se neohlíd. Zaved mě do pasáže Ambassadoru, vlez do denníhobaru, a než jsem se za ním domotal k šatně, tak mně hlavním vchodem ufouk na Václavák,“ hlásilzkroušeně.

„Tak jsem šel vartovat do Školský ulice, a pán před chvilkou dorazil. Přišel z Vodičkový, držel si bílejkapesník na levým oku, jako kdyby šel od doktora, a koukal jako Belzebub. Ani se po mně nepodíval.

Mám ho hlídat dál?“

„To nebude zapotřebí, pane Vosmík,“ odvolal hó vrchní inspektor Láska. „Ten teď vleze do kanafasu. Pro

dnešek to odtroubíme a sejdeme se zítra ráno v osm.“

„To platí i pro Vás, páni inspektoři,“ s jistým uspokojením v hlase oznámil Láska Karasovi a Panochovi. „Aťsi z té zlaté neděle taky kousek ukrojíte.“

KAPITOLA JEDENÁCTÁ,

ve které se vykřikuje,

že ten kriminálník, ten vrahoun

patří do polepšovny

Když v pondělí devatenáctého prosince vrchní inspektor Láska přišel na policejní ředitelství, nejprvenavštívil kolegu Hnátka. Pověděl mu, jak dopadl s Vyčichlem a s číšníkem z herny, a zeptal se ho:

„Poslyš, Emile, znáš ty toho karbanícího pana továrníka? Nikdo mu prý v tom spolku neříká jménem,všichni ho titulují jen ,pane továrníku’. Podle toho, co nám o příchodech a odchodech jednotlivých hráčůprozradil číšník Sádlo, musely ty dukáty pocházet z jeho kapsy, potom prošly rukama starého Belžíka askončily u valchaře Vyčichla. Časově to vypadá takhle: Někdy ve tři čtvrti na pět zmizela z Morákovynedobytná kazeta se čtyřdukáty a před sedmou už ty mince cinkaly v kapse pana továrníka v herně vRepre nebo dokonce už byly svěřeny věrné ruce směnárníka Belžíka.“

„Jirko, já bych nerad houkal jako sejček ale víš ty docela určitě, že to byly právě ty Morákovyčtyřdukáty? On je přece taky získal teprve v posledních dnech, a v tom hnízdě, odkud ti žluťásci vyletěli,se jich mohlo povalovat víc nehledě na to, že mohli mít docela jinýho tatínka, o kterým zatím nevíšvůbec nic.“

„Tahle myšlenka mi strašila v hlavě celý včerejší odpoledne a večer. Dokonce se mi o těch zlaťákách něco

zdálo. Ale je tu několik věcí, který mě utvrzujou v tom, že jdu správným směrem. Jednak je to letopočetvyražení, a potom a to je o hodně závažnější sázím na prostředí, ve kterém se objevily. Nebyla by toprvní vražda spáchaná pod vlivem hráčské vášně. Hazard je přece stejně nebezpečný návyk jako drogy.Ale vraťme se k tomu panu továrníkovi. Víš, kdo to je?“

„Copak o to, já ty lidi znám a tak vím, o koho jde. Továrník je sice v tom případě trochu silný sloveso on

má v Železný ulici jen takovou větší dílnu na výrobu zlatých a stříbrných šperků, zaměstnává tam asidvacet lidi. Je to stará firma zakládal ji už jeho dědeček nebo dokonce pradědeček. A to mě na tomprávě mejlí.

I když jsou ty zlaťáky třeba od něj ukaž mi někoho, u koho by bylo přirozenější nosit po kapsáchzlaťáky než právě u něj, je pravda, že o ten svůj podnik se asi moc nestará pořád se nám plete pod

rukama a v hazardu je doma, jenomže on se ten pán pohybuje v karbanickejch kroužcích, na který z

vyššího příkazu nesmíme šahat. Slyšel jsi přece o tý partě kolem jednoho stříbrnýho politika, kterej když

si zrovna nevymejšlí, jak okrást stát na uhlí nebo něčem jiným tráví skoro všechen svůj čas u karet, apři hazardu hodně vysokým.

Šlápnout některýmu z těchhle velkomožnejch pánů na kuří voko by pro člověka, jako jsem já, znamenalotěžkej pracovní úraz. Ani mě nenapadne, abych strkal pracku do řezačky, a tak dělám, jako kdyby nějakej

politik a nějakej pan továrník ani neexistovali, a když už je vidím hrát karty, tak se sám utvrzuju vpřesvědčení, že hrajou dudáka o buráky.“

„Jak se jmenuje ten člověk?“ nedal se zviklat vrchní inspektor Láska.

Vrchní inspektor Hnátek upřel na Lásku vážné oči, jako by ho litoval a varoval zároveň. „Jmenuje se

Sláma, ale jak dál, to nevím, a kde bydlí, taky ne. Ale není nic snazšího než zjistit si to. Je to taková

patricijská rodina jeho dědek prej byl dokonce náměstkem primátora.“

„Sláma… Sláma…,“ zamyšleně opakoval vrchní inspektor Láska. „Tak ti, Emile, moc děkuju. Teď už bychjen potřeboval vymáčknout z dědka Belžíka, že ty zlaťáky se od Slámy přestěhovaly k Vyčichlovi.“

„No, jestli máš jenom tohle, tak to pořád ještě zdaleka nemáš vyhráno. Dědek Belžík ti zapře nos mezi

vočima. Můžeš na toho Slámu zahrát i levou a říct mu, že Belžík se přiznal ale i když ti to vyjde, na konětě to ještě pořád neposadí. On ti ten Sláma klidně může tvrdit, že takovejch žlutejch kanárků má domaplnou pětikilovou pikslu vod Vitáčkovy oveky anebo je třeba zrovna dobral a bude muset načít novou.“

Vrchní inspektor Láska pomalu zavrtěl hlavou a pověděl kolegovi Hnátkovi o svědectví paní Štědré aarchitekta Harsanyie. „To víš,“ povzdechl si, „nějak moc se na ně taky spoléhat nemůžu. Protože jde ovraždu, tak by se mi ti dva svědci mohli rozsypat už před vyšetřujícím soudcem. Svědčit proti někomu,kdo je obžalovaný z vraždy, je pro většinu lidí moc nepříjemná věc, a tak si každý rozmýšlí říct něcodefinitivního, zvlášť když na to má přísahat. Musíme toho vyhrabat o trochu víc. Ale ať je to jak chce jási myslím, že jdu po správné stopě, Emile.

Tak mě napadá poslyš, co kdybych já tomu Belžíkovi dal teď v poledne pokoj, a zítra večer zmáčkl stvou pomocí kvůli hazardu v Repre celej ten pokerovej klub najednou? Vždyť je potom zase můžemepustit, a třeba se jim ještě omluvit. Já se potřebuju dovědět něco bližšího o tom Slámovi. Potřebuju tohoco nejvíc, protože to nejdůležitější mě teprve čeká dokázat Slámovi úzké styky s Morákem. Jestli mámpravdu a já jsem přesvědčený, že pravdu mám tak existovat musely, jinak by si ho ten starý lišáknepustil k tělu.“

„No, že bych měl chuť skákat nad tím tvým nápadem do luftu samou radostí, to tvrdit nemůžu ale moje

vlastní plány jsi mi vlastně už stejně skoro zhatil. Mně šlo hlavně o to dostat za katr ty dva valchaře –Rudlu Vyčichla a Frantu Kolínka protože my vlastně neděláme nic jinýho, než že chráníme ty hloupýhravý slepice před lasičkama, jako jsou ti dva. Ale na druhý straně zchladit si žáhu na pánovi, kterej sicelej život libuje v představě, že před zákonem jsou si všichni občani rovni, ale některý vo hodně rovnější

– to by mi taky nebylo proti srsti.

Víš co, zajdeme spolu k starýmu, snad nám na to kejvne. Zatím mi to nechtěl dovolit. Bál se, že jenedokážu usvědčit a bude z toho jen vostuda v novinách další přehmat policie a tak. Ale když jde o

mord, tak snad s ním hneme.

Nebylo to snadné. Láska musel zeširoka vysvětlovat své důvody, ale nakonec se jim podařilo „se starým

hnout“.

„Já si ale stejně myslím,“ skepticky pokýval hlavou jejich vysoký představený, „že po tom včerejšímpoplachu se tam ti pánové pár dní neukáží, a vy, vrchní inspektore,“ řekl Láskovi, „nemáte čas čekat třeba

týden, až se kruhy rozplynou a ti pánové budou pokračovat ve své bohu nelibé činnosti. Uděláme totakhle: Posbírejte si zítra večer všecko, co se tam sejde. Ale jestli vám to nevyjde, tak se soustřeďte natoho Belžíka a Vyčichla anebo na to jděte z jiné strany.

Už to, co se dělo včera, pro ty karbaníky určitě znamená, že si musí vymyslet nějaký nový systém, takžeškody tím už moc nenatropíte. Ale ne abyste je drželi déle než několik hodin. Já o žádné intervence shora

nestojím.“ A v milosti oba vrchní inspektory propustil.

Když Láska přišel před devátou mezi své detektivy, byl už netrpělivě očekáván. Vysvětlil nově vzniklousituaci, pozměnil dispozice v tom smyslu, že všichni tři inspektoři se pokusí sehnat maximum informací otovárníku Slámovi nějak si to, pánové, rozdělte požádal o vůz a rozjel se do Nuslí ke staré paní

Morákové.

Když však dojel do nuselské Svážné ulice, čekal tam na něho před Morákovou vilou mladý uniformovanýstrážník. Předpisově zasalutoval a vyřídil Láskovi, že se má nejprve obtěžovat na nuselské komisařství, žetam mají něco, co se asi vztahuje k případu Morák.

„Co je to?“ chtěl vědět Láska.

„Našel se nějakej pendrek. Já toho víc nevím, ale prej je to důležitý,“ informoval ho strážník.

„Tak si nasedněte, zajedeme tam,“ rozhodl Láska a dal příkaz řidiči.

Na nuselském komisařství vpadl Láska do vzrušené atmosféry. Obtloustlý plešatý pán s obličejem katatatarské Zlaté hordy, z něhož se vyklubal řezník pan Maleš, k sobě tiskl uslzeného asi jedenáctiletého,dobře živeného kluka a hulákal z plných plic: „Já to tak nenechám, ten kriminálník, ten vrahoun patří dopolepšovny. Veřejnost už se vo to postará, aby takovej raubíř neběhal volně po ulicích, to bych se na tokouk…!“ A než nabral dech, vpadla do jeho recitálu hubená, asi čtyřicetiletá žena, prostovlasá a jen tak vhnědých šatech a modré zástěře, jak odběhla z domova: „Kdo je u tebe kriminálník, ty bubřino! Kdo je utebe vrahoun?“ A s pohledem na drobného, bledého chlapce, který si oběma pěstmi utíral slzy zutrápeného obličeje: „jen počkej, až budeme doma, co já tě jich nandám, ty svévolo svévolnej!“ A dotoho energický hlas inspektora Slezáka, kterého vstup vrchního inspektora Lásky donutil, ab y ráznězakročil: „Tak hergot, už dost! Tady bude ticho!“

Podal Láskovi ruku, otevřel dveře sousední místnosti a houkl: „Holas! Pojďte sem a dohlídněte, aby tu bylpořádek! A ty pojď na chvilku vedle!“ natáhl ruku k hubenému uplakánkovi.

Vešli do Holasovy kanceláře, inspektor Slezák za sebou zavřel dveře a tiše Láskovi řekl: „To je kluk paníPolákové z Palacký, Vilda,“ představil mladistvého delikventa, který nepřestával vzlykat. „Protokol mám

napsaný, ale snad bude líp, když si ho vyslechnete sám…“

Láska přikývl s pohledem upřeným na chlapce. „Jistě,“ souhlasil, podal té hromádce neštěstí vlastníkapesník, vzal ji kolem ramen a dovedl k Židli. „Tak už přestaň, vždyť už jsi skoro chlap!“ řekl konejšivě.„Sedni si tu a docela klidně nám pověz, jak to všecko bylo!“

Vilda si utřel slzy, vysmrkal se, plovoucíma očima se podíval na toho pána v civilu, dvakrát ještě popotáhl

a potom nesměle prohlásil: „To má za to, že já vždycky musím bejt zloděj a von vždycky musí bejt četník.

Vždycky, když mě zatýká, tak mě zvalchuje, no a tak jsem ho dneska majznul. Proč já nikdy nemůžu bejt

četník?“ zeptal se Lásky, jako by povyšování do četnického stavu bylo v jeho kompetenci.

„Řekni mi to všecko pěkně od začátku, Vildo! Jak jsi přišel k tomu obušku?“

„Za to může máma,“ vyhrkl chlapec. „Vona chová králíky, eště máme dva. A já pro ně musím shánětkrmení. Tvrdej chleba a tak. U nás v ulici jsou popelnice na dvorkách, tak se do nich může, ale tam se

skoro nikdy žádnej tvrdej chleba nenajde. My máme dneska školu až vod jedný, a tak když máma ráno

viděla, že kolem jede popelářskej sentinel a zahejbá do vil, tak mi strčila do ruky pytlík a poslala mě za

nima.

Ve vilách jsou popelnice za vrátkama, tam se do nich nemůže, jenom když přijedou popeláři a domovnícity popelnice vystrkají na chodník. Tak jsem holt ty popeláře předběh a prošťourával popelnice klackem –tam toho tvrdýho chleba bejvá víc a před Morákovic vilou jsem vyšťoural ten pendrek. Šoup jsem ho do

pytlíku, von je takovej pěknej, s poutkem…“

„A víš určitě, že to bylo před Morákovic vilou?“

„Aby ne! Viděl jsem, jak paní Víšková ty dvě popelnice vystrkuje, a tak jsem si vyčíh, až zase zaleze. Vonato nerada vidí. Vona je vůbec…“

„Dobře, Vilíku, to snad stačí,“ zamyšleně ho přerušil Láska a obrátil se na inspektora Slezáka: „Máte to

tam všecko?“

„Mám. Se všemi podrobnostmi,“ přikývl inspektor Slezák. „Mám to přinést?“

„Přineste,“ přikývl Láska a znovu se obrátil k Vildovi: „A potom jste si hráli na četníky a zloděje?“

„No,“ potvrdil Vilda. „V našem bloku. Copak je to spravedlivý? Proč musí ten nařvanej Mirek Malešů bejtpokaždý náčelníkem četníků a já furt jenom zloděj? Von se hrozně rád vytahuje na ty, co sou slabší…“

„A kam jsi ho uhodil?“

„Majznul jsem ho přes hlavu.“

„Ježíšmarjá,“ vyletělo z Lásky. „Ty kluku jeden… vždyť ty jsi ho mohl…“

„Nemoh,“ s určitostí zavrtěl hlavou Vilda Polák, „já ho majznul s citem.“

A s gustem, doplnil si vrchní inspektor Láska a podíval se na inspektora Slezáka, který ve dvou prstech

pravé ruky štítivě přinášel v kapesníku doličný zabiják, v levé ruce sepsaný protokol.

„Dejte mi to, pane inspektore,“ vyzval Láska Slezáka. „Otisky na tom žádné nebudou, leda tady Vilovy.

Zajímavá je jen ta hlavička. Jestli vůbec…“

Vzal zabiják do ruky, prohlédl si kožené poutko, švihl tou věcičkou vzduchem, až to hvízdlo, apoznamenal: „No pozdrav pámbu!“ a pečlivě si prohlédl konstrukci: ocelové pero s kulatou olověnou čiocelovou hlavičkou na konci, to všecko zašité do kůže, délka asi dvaadvacet centimetrů, průměr hlavičkyasi dva a půl.

„To není naše,“ poznamenal. „To je import. Z Německa.“

„Že se něco takového nezakáže?“ podivoval se Inspektor Slezák.

„Ono je to deklarované jako vysloveně obranná pomůcka pro automobilisty. Asi se s tím bude muset něcoudělat,“ vysvětlil Láska a obrátil se na Vildu: „Tak pojď, Vilíku, půjdeme to srovnat!“

Vstal, znovu vzal chlapce kolem ramen a odvedl ho zpátky do jámy lvové, kde mu na jedné straně hrozil

výprask, na druhé polepšovna.

„Tak tady máte toho náčelníka loupežníků, paní Poláková,“ předal provinilce pod ochranná křídla jehomatičky a dodal: „My už jsme mu domluvili. A tím, co našel, nám hodně pomohl.“ Potom se podíval navelitele četnictva, prohlédl si bouli už tradičně zvící holubího vejce a řekl jeho otci:_

„No, bouli má pěknou, ale to se nám strážcům zákona stává, to patří k řemeslu. Ono se to zasekompenzuje modřinama a boulema raubířů, který stíháme, že je to tak, hrdino? Nejlíp je nechat ty četníky

a raubíře, aby si to srovnali mezi sebou. Oni totiž mají vyhraněnější cit pro spravedlnost než my dospělí,pane Maleš.“

„Pane inspektore,“ obrátil se potom na Slezáka a dal tak najevo, že vyšetřování vzniku boule náčelníkačetnictva Maleše mladšího je skončeno, „pošlete s tou věcí někoho k nám, ať se na to podívají vlaboratoři, a kopii protokolu mu taky dejte s sebou.“

Otec Maleš hudral, že on to tak nenechá, že to požene vejš, ale jeho řeznický hněv už slábl, a když byl

inspektorem Slezákem dotázán, zda už zaplatil to barevné okno v kostelíku svatého Václava, zmlkl a

raději se poroučel. Podmračená a ne zcela usmířená matka Poláková ho s Vildou následovala.

Také Inspektor Láska se rozloučil a znovu se rozjel do Svážné ulice.

KAPITOLA DVANÁCTÁ,

pozoruhodná tím,

že se v ní Láskovi poprvé mihne před očima medvídek

Než zazvonil před patrovou vilou Morákovy rodiny, podíval se Láska na dvě prázdné plechové popelnice,stojící ve výklenku za vysokými dveřmi, jež byly plné jen asi do výše prsou a výš už je tvořily jenzarámované čtverhranné latě s dosti velkými mezerami. Zkusil prostrčit ruku a po chvilce námahy dosáhlaž na víko bližší popelnice, jen shrnutý rukáv zimníku mu trochu vadil. Vytáhl ruku a stiskl tlačítko zvonkupod rámečkem s nápisem DOMOVNÍK.

Nahoře nad schody, kam od vchodu nebylo vidět, se po chvilce otevřely dveře vily a ozval se zastřenýženský hlas: „Hned to bude! Už jdu!“ a za okamžik už opatrně sestupovala po schodech starší žena vmodré zástěře a šedivé sukni, sahající skoro až ke kotníkům, na hlavě bílý šátek s cípy omotanými kolemkrku a uvázaný tak, že jí kryl čelo až po obočí a polovinu vrásčité tváře.

„Co byste rád?“ zeptala se s klíčem v ruce, když konečně sestoupila až ke dveřím a upřela na návštěvníkavybledlé oči, orámované zarudlými vlčky.

„Vy jste paní Víšková, že?“ zeptal se Láska, a když přisvědčila, pokračoval: „Já jsem vrchní inspektorLáska od policie a potřebuju se vás na něco zeptat.“ A když odemkla a otevřela dveře, dodal: „A taky

bych rád mluvil s paní Morákovou. Je doma?“

„Copak o to, milostpaní doma je, ale já k ní nemám nikoho pouštět. Jenom kdyby přišel mladej pán, tak

toho smím. Ale vás snad…“

„Nedělejte si starosti. Já už to paní Morákové vysvětlím,“ uklidňoval Láska babku Viškovou, kdyžvystupoval po schodech. „Ale napřed bych na pár minut zašel k vám.“

Vešli do vily a zase po několika schodech sestoupili, než se ocitli před dveřmi kuchyně suterénníhodomovnického bytu. Babka v šátku vešla první, šla ke stolu pod širokým zamřížovaným oknem, vedoucímz poloviny do cihlami vyzděné šachty, a zástěrou otřela jednu ze tří židlí.

„Posaďte se, pane inspektor,“ vybídla Lásku. „Já jenom řeknu tomu mýmu, že ste tady.“ Otočila se a šlake dveřím do ložnice. „Víte, von je chabrus na prsa a zase už mi leží, vono ho to neštěstí moc sebralo…“

Otevřela dveře a z ložnice se ozval přiškrcený dutý hlas: „Já vás slyším. Copak jste nám přines, pane

inspektor?“

Láska se podíval otevřenými dveřmi a uviděl v modrobíle pruhovaných peřinách ramena a hlavudrobného, hubeného staříka s vyzáblým obličejem, na kterém bíle svítilo strnisko aspoň tři dnyneholených vousů. Domovník Víšek se s hekáním vzepřel na lokty, podíval se na Lásku a potom zasepomalu položil hlavu na polštář.

„To víte,“ odpověděl mu vrchní inspektor. „Co já asi tak nosím. Spíš bych si radši něco odnes. Dneska tu uvás byli popeláři, že, paní Víšková?“

„Byli,“ přikývla babka a na bambulovitém, jakoby opuchlém nose jí bylo vidět, jak by ráda věděla, proč tipopeláři toho pana inspektora zajímají.

„Než přijeli se sentinelem, hrabal se v těch vašich popelnicích kluk z Palacké a z jedné vytáhl moc divnouvěc. Takový zabiják v kůži. Nevíte, jak se to tam mohlo dostat?“

Obličej babky Víškové se uzavřel, jako když stáhne roletu. Se sevřenými ústy a odmítavě staženýmikoutky rtů jen němě vrtěla hlavou.

„Kdy tu u vás naposled byli popeláři?“ chtěl vědět Láska.

„No, přece minulý týden v pondělí,“ prozradila neochotně.

„Kdo tu vlastně všecko ve vile bydlí?“

„No, milostpaní a my dva, jinač nikdo, když je teď milostpán…“

„Kdo všecko tu byl od pátku na návštěvě? U vás i u paní Morákové.“

„U nás žádnej. Vlastně jo, byl tu ten váš pán, já nevím, jak se jmenuje. Potom byl taky u milostpaní. Jo av sobotu tu byl mladej pán, přišel někdy vodpoledne, a taky sem na chvilku zaskočil pan Javůrek. Jinačmilostpaní nechce nikoho vidět a sama taky od pátku nevytáhla paty…“

„Tak u vás nebyl vůbec nikdo? Já nemyslím na návštěvě, ale třeba jen tak na skok, na chvilku…“

„Jo, když to myslíte takhle,“ ozval se z ložnice slabým hlasem Víšek, „tak to tu v sobotu dopoledne byla

Půlpánová, domovnice vodvedle. Přišla si pučit trochu cukru ale spíš tu chtěla nakoupit nějaký drby,baba jedna měchatá. Já jsem potom starý zakázal, aby sem někoho pouštěla. Jo, a taky jsi, Máňo,zapomněla na pana disponenta, na pana Hornycha. Ten tu byl v sobotu vodpoledne asi půl hodinky, jinačdo baráku nevkročila noha. Celou neděli tu nikdo nebyl, teda, když nepočítám Majerovic Marcelku, ta byla

včera vodpoledne chvilku u milostpaní. To je dceruška pánů ze sousední vily.“

„A neviděla jste, paní Víšková, že by se tu kolem vily procházel vysoký mladší člověk, tak kolem třicítky,ve světle hnědém plyšovém kabátě?“

„V plyšovým kabátě?“ s ostražitým pohledem odpověděla otázkou Víšková. „Co v něm vypadá jakomedvídek?“ položila další otázku a ve vrchním inspektoru Láskovi se zatetelila naděje,

„Ano. Třeba jako medvídek,“ připustil a čekal, co domovnice Víšková řekne. Ale ta už zase na něho upíralabezvýrazný pohled vybledlých očí a jen němě vrtěla hlavou.

Vrchní inspektor ještě chvilku čekal, ale když se babka neměla k řeči, zeptal se: „Paní Víšková, znáteněkoho, kdo takový kabát nosí? Světle hnědý plyšový kabát s páskem, co se jen tak váže na uzel?“

Ale odpovědí mu bylo jen další pomalé zavrtění hlavou, a také Víšek vedle v ložnici jen upřeně civěl dostropu a neříkal nic.

Láska se chvilku díval z jednoho na druhého a potom řekl: „No, to nevadí. Ale kdybyste si vzpomněli, žesnad znáte někoho, kdo v takovém kabátě chodí, tak mi to zatelefonujte na policejní ředitelství,“ a podalbabce Víškové svou vizitku s napsaným telefonním číslem.

„Tak já už půjdu nahoru k paní Morákové,“ řekl a zdvihl se. Podal paní Víškové ruku, kývnutím hlavy serozloučil i s domovníkem a vyšel na schodiště.

„Co chcete, Víšková?“ ozval se za dveřmi hluboký energický kontraalt, když vrchní inspektor Láskazazvonil o patro výš. Než mohl cokoliv odpovědět, dveře se otevřely a objevila se v nich vysoká paní včerných upjatých šatech a překvapeně se na Lásku podívala.

„Já jsem přece…,“ spustila rozhořčeně, ale Láska ji nenechal domluvit.

„Já jsem vrchní inspektor Láska od kriminální policie, paní Moráková. Vyšetřuju případ vraždy vašehomanžela,“ představil se.

„No tak pojďte dál,“ zamručela ta přísná paní, odstoupila od dveří a dodala: „A odložte si!“ a podívala sepřitom na Láskovy boty.

Nevzal ten pohled na vědomí, pověsil klobouk na věšák a pod něj i zimník. Otočil se, vydržel zasmušilýpohled paní Morákové a přijal opakované pozvání: „Pojďte dál!“

Posadil se do nabídnuté lenošky a omluvně spustil: „Nerad vás vyrušuji, paní Moráková…,“ ale bylpřerušen strohým: „Mám vám uvařit trochu kávy?“

„Nerad bych vás obtěžoval,“ prohlásil, udivený tou nečekanou mírou pohostinnosti, avšak nevrlá paní jenpolohlasem zamručela: „Ale dejte pokoj,“ otočila se a odešla do kuchyně.

Rozhlížel se z hloubi ušáku kolem sebe, popásl se očima na rozlehlém Úprkově oleji s celým stádečkemvesele barevných slováckých děvčic a šohajů, promenujících kolem kapličky na jakémsi horňáckémkopečku, přeběhl očima po kamenném portrétu dívčí hlavy, seznámil se s Němejcovým spokojenýmstařečkem s vrásčitou tváří, vyšívaným selským ovčím kožichem až na paty a zahnutou faječkou v ústech,poněkud se dal vyděsit dvěma slavnostními temnými údery vysokých stojacích hodin v koutě haly, a nežsi rozmyslel, jak se té odměřené staré paní přiblížit, vracela se s šálkem kávy, cukřenkou a konvičkou s

mlékem.

„Já kávu nepiju,“ omlouvala se, „doktor mi to už dávno zakázal.“

Vrchní inspektor Láska poděkoval, dal se obsloužit a podíval se do tváře své hostitelky, která se posadilaproti němu a s klidným pohledem trpělivě čekala, až ten pan vrchní inspektor zahájí konverzaci.

Vrátil se pohledem k šálku, pomalu míchal kávu a zeptal se: „Paní Moráková, měl váš manžel nějaké

obchodní styky s továrníkem Slámou?“

„Se Slámou?“ zeptala se důrazně paní Moráková a trochu naklonila hlavu na stranu, jako kdyby špatněslyšela. Její údiv byl veliký a naprosto nelíčený. „Myslíte tím našeho souseda Slámu? Ale ten přece vúnoru zemřel!“

Překvapení se teď přeneslo na tvář vrchního inspektora. „Pan Sláma byl váš soused? A v únoru zemřel?Řekněte mi neměl on syna?“

„Syn tu je,“ přikývla vysoká paní v černém. „Ale s tím by můj muž nikdy žádné obchody neuzavíral,“dodala s přesvědčením tak nezvratným, že vylučovalo každou pochybnost. „Víte my jsme se s tourodinou nestýkali. Už celé roky jsme s nimi nevyměnili jediné slovo.“

„Došlo snad k nějakému nedorozumění?“ pokoušel se poodhalit vzájemné vztahy vrchní inspektor.

„Och, kdysi dávno, brzy nato, co jsme se sem nastěhovali, došlo k takové hloupé mrzutosti. A od té dobypřestaly všecky styky mezi námi,“ jen nerada vysvětlila paní Moráková, uhladila levou rukou ubrus azadívala se na stůl a kamsi do minulosti za tou malou, hloupou mrzutostí.

„Mohla byste mi o tom říci něco bližšího, paní Moráková? Třeba je to důležité.“

„Nechápu, co by na tom mohlo být důležitého,“ zaprotestovala nepřístupná paní, „ale když myslíte…

Když jsme se sem v roce tisíc devět set dvacet sedm na jaře přistěhovali, Slámovi už tu asi tři měsícebydleli. Navzájem jsme se navštívili, představili se a všecko bylo v pořádku. Až se po nějaké době stalo,že můj muž přetáhl holí jejich kočku, když se k nám zatoulala do zahrady, a trochu ji pochroumal. Soused

to viděl a strašně se rozčilil. Vynadal mému muži do surovců, a když mu manžel odpověděl víte, můjnebožtík muž byl prchlivý člověk tak na něho vykřikl, že je…,“ paní Morákové nechtěla ta slova z úst.„Že je… keťas, zbohatlík a… a křivonohý pekařský ratlík,“ dořekla tiše. „A od té doby všecky styky mezinámi ustaly. Já jsem se tenkrát divila, kde se to v tom panu Slámovi vzalo byl to jinak takový slušný alaskavý člověk,“ dodala zamyšleně.

„A potom už se nestalo nic?“ tušil pokračování Láska.

„Stalo,“ neochotně přikývla stará paní. „Za pár dní nato dal soused namísto drátěného plotu postavitdvoumetrovou zeď. Můj muž se vztekal a soudil se s nimi pro rušení držby, že ta zeď vrhá stín do našízahrady, ale spor prohrál. Odvolal se a prohrál znovu. Nastrkal spoustu peněz advokátům, ale nedokázalnic. Já jsem si tenkrát říkala zaplaťpánbu za tu zeď, on by se snad s tím Slámou dokázal poprat.

A potom léta jako kdyby ti Slámovi ani neexistovali. Loni sice koupil manžel z jejich majetku vilu v

Černošicích ale to bylo přes advokáta, s nikým od Slámů můj muž už celé roky neztratil slovo.“

„Který advokát zařizoval tu koupi, paní Moráková?“

„Právní náležitosti všech převodů nemovitostí zařizoval za mého muže doktor Ungar ze Skořepky.“

„Víte o té koupi vily něco bližšího, paní Moráková?“

„Nevím, Vím jen to, že Slámovi to prodat museli krize jim zle pocuchala obchody, a taky prý mladýSláma…“

„Co víte o mladém Slámovi?“

„Moc toho není. Jen to, co jsem se dozvěděla od ostatních sousedů ale to mohou být jen pomluvy,“pokrčila paní Moráková“ rameny. „Prý se jim nevyvedl. Říká se, že… ale to mohou být jen babské klepy.

Raději se na to zeptejte někoho jiného.“

„Jen to dopovězte, paní Moráková,“ trpělivě naléhal Láska.

„Ne, ne,“ energicky zavrtěla hlavou stará paní v černém. „Nebudu vám vykládat, co mám z třetí ruky,nebo spíš z třetí nebo čtvrté papuly. Nikdy jsem nebyla drbna a na stará kolena s tím začínat nebudu.“

„Takže váš manžel dostal tu Slámovu černošickou vilu lacino, že?“ navazoval vrchní inspektor přetrženou

nit.

„Ale to snad ani ne,“ zamyslela se pani Moráková. „Nějak zvlášť lacino to snad ani nebylo, ale měl z tékoupi radost, jako kdyby tu vilu dostal zadarmo. Bylo to na něm vidět, i když to přímo neřekl. On se mnou

v posledních letech nemluvil o ničem, co se týkalo Slámů. Věděl, že nesouhlasím s lecčím, co dělá. Sesvými sousedy má člověk žít v míru a pokoji, ne dělat si naschvály,“ dodala, jako kdyby domlouvalanebožtíku manželovi.

„Žije mladší pan Sláma v té sousední vile?“

„Ano. Bydlí tam se ženou a matkou. Je to ta vila pod námi, číslo deset,“ ukázala pani Moráková do okna

vedoucího k severu.

„Jak vypadá?“

„Kdo? Mladý Sláma? Dobře. Elegantní člověk. Ze všech stran. Ale proč…? Vy ho podezříváte? Z vraždymého muže?“ vysvětlila si smysl Leskových otázek pani Moráková a zděsila se. „To snad přece…“

„Tak daleko zatím ještě nejsme,“ uhnul vrchní inspektor. „Máme jen velmi silné podezření, že těch dvacetstarých rakouských čtyřdukátů, které vrah v pátek odpoledne uloupil v kanceláři vašeho muže, prošloještě v pátek večer jeho rukama.“

„Proboha…,“ zašeptala ta stará a přísná paní a zadívala se do jakési propasti mimo čas a prostor. Vrchníinspektor Láska se na ni jen díval a neříkal nic. Dopřával jí čas, aby se vzpamatovala.

Po nekonečně dlouhé minutě se paní Moráková vrátila do haly své vily a uvědomila si Láskovu přítomnost.

„To je… To je jako trest,“ vypravila ze sebe slabým, chraptivým hlasem. „A já s tím nechci nic mít.

Chápete?“ dodala hlasitěji a podívala se Láskovi do očí. „Vůbec nic. Nechci!“

Láska pochopil nejen to. Uvědomil si, že audience u staré dámy skončila a všecky další otázky už by bylyzbytečné.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ,

ve které se čtenáři už známý

soukromý bankéř chová jako Korsikán

štvaný krevní mstou

Než odešel z Morákovy vily, vrchní inspektor Láska nejprve zatelefonoval advokátu Ungarovi a smluvil si s

ním schůzku v jeho kanceláři za dvacet minut. Potom zavolal na policejní ředitelství, kde zastihl dva zesvých inspektorů, Panochu a Vosmíka. Panocha by byl rád vychrlil informace, které ti dva už získali o panu

továrníku Slámovi, ale vrchní inspektor mu řekl, že to počká, až se za hodinku vrátí na direkci, a rozloučilse s paní Morákovou, v jejímž obličeji se spíš než smutek nad ztrátou manžela zračilo zoufalství nadsvětem, ve kterém musíme žít.

Sešel do suterénu, zaklepal na babku Víškovou, ta ho doprovodila k venkovním dveřím a drmolila přitom:„Jenom prosím vás děte vopatrně, vono to schodiště je nebezpečný, i když není tak kluzko jako dneska,

pozor na tenhle schod, von je vyšší než ty druhý, tady je to pro cizího skoro vo život,“ jen aby se snad

nedostal ke slovu ten pan inspektor, protože co je domovnici do malérů pánů, míchat se do nich vždyckyznamená dostat se mezi mlýnské kameny, jen ať si to páni vyřídějí sami mezi sebou, pro chudýho člověka

je nejlepší, když nic neví a nic neviděl. Odemkla Láskovi dveře, zamumlala ,sbohem’, ani nečekala, až jípodá ruku, rychle za ním zamkla a chvatně se vracela nahoru do tepla.

Ve Skořepce Láska snadno našel kancelář advokáta Alfréda Ungara. Na zazvonění mu otevřela postaršíbrýlatá slečna a hned ve dveřích mu hlásila: „Jen pojďte dál, pane vrchní inspektore, pan doktor už navás čeká!“

Za psacím stolem v pohodlně zařízené kanceláři se zdvihl štíhlý a elegantní pán s prošedivělými spánky,kterému mohlo být právě tak dobře čtyřicet pět jako padesát pět let, pokývl hlavou, hladce učesanou napěšinku, a napřáhl ruku: „Já jsem Ungar, pane vrchní inspektore. Odložte si a posaďte se u nás!“

Sekretářka odebrala Láskovi zimník a klobouk a zavřela za sebou dveře. Doktor Ungar usadil Lásku dokřesla u konferenčního stolku, otevřel registrační skříň, vybral z ní láhev koňaku a dvě sklenky a zeptal se:

„Mohu vám nalít? Malý aperitiv před obědem neuškodí.“

Láska neprotestoval, požádal jen, aby toho bylo jen tak symbolicky hrbaté dno, protože ho ještě čekáspousta práce, a přehodil si nohu přes nohu.

„Dobře, že jste přišel, pane vrchní inspektore,“ zahájil rozhovor advokát, když nalil do sklenek a také sisedl. „Pořád o té věci přemýšlím, a nebýt vaši návštěvy, asi bych se byl už dnes odpoledne vypravil za

vámi sám.“

„A copak je to za věc, pane doktore, že vás tak zaměstnává,“ zeptal se Láska a pozorně se na advokáta

zadíval.

„Už v sobotu jsem se dočetl v novinách, že někdo zavraždil majitele bankovního závodu Moráka. PanMorák byl můj klient. Nejsem si jist, že tu je nějaká přímá souvislost, ale… víte, pan Morák se na mneobracel ve věcech, o kterých nikdo jiný ze závodu ani z rodiny nevěděl.“

„Ták? Co to bylo? Pani Moráková mi před chvíli řekla, že jste pro Morákův bankovní závod vyřizovalnáležitosti související s převodem nemovitostí.“

„Ovšem, to je pravda. Ale byly tu ještě jiné záležitosti, a o těch jsem na přání pana Moráka nesměl snikým ze závodu ani z rodiny hovořit.“

„Jaké záležitosti?“

„Dotýkalo se to zlatnického závodu pana Slámy a hlavně mladého pana Slámy.“

Vrchním inspektorem ta zpráva škubla. Byl teď vtělená pozornost, ale nenaléhal na advokáta a trpělivěčekal, co mu poví.

„Začalo to přibližně před dvěma roky. Panu Morákovi se tenkrát dostala do rukou směnka na patnáct tisíckorun, podepsaná mladým Slámou. Přinesl mi ji, abych ji deponoval u sebe, v případě nutnostiprolongoval a hlavně abych se pokusil zjistit, jestli snad takových směnek neni v oběhu víc. Navíc měpožádal, abych podrobně vyšetřil, jak vypadá finanční situace Slámova zlatnického závodu, a pokud tujsou nějaké peněžní závazky, abych se pokusil soustředit je u sebe.

Abyste rozuměl, pane vrchní inspektore,“ trochu omluvně odbočil advokát, „takové rešerše nejsou vobchodním životě nic neobvyklého. V dnešní nejisté době se každý podnikatel snaží být informován ofinanční situaci svých partnerů, aby snad jejich eventuální úpadek nestrhl do propasti i jeho. Jistě víte, žeza dnešní špatné hospodářské situace jsou konkursy na denním pořádku a často postihují i staré a kdysi

velmi solidní firmy.

Zjistil jsem, že Slámův závod se jen tak tak drží nad vodou sklad nabitý zbožím, o které nikdo nestojí,likvidní kapitál žádný, u Anglobanky dluh přes sto osmdesát tisíc. Pravda, byly tu ještě dvě vily, jedna vNuslích v hodnotě asi čtyři sta padesát tisíc, druhá za čtvrt miliónu v Černošicích, ale na obou už zpředešlého roku hypotéky, že se těm vilám prohýbaly střechy. Pak tu byl ještě padesátihektarový statekve Staré Vsi na Kolínsku, ale ten je majetkem paní Slámové, je to její věno. Prostě situace velmineutěšená, jako dneska u mnoha jiných podniků.

– Jo a teď se musím vrátit k těm směnkám.

Podařilo se mi shromáždit jich celkem jedenáct na celkovou sumu sto třicet osm tisíc korun. On je tenmladý Sláma strašně lehkomyslný člověk,“ zavrtěl nad ním hlavou advokát.

„Nebyl to problém,“ vrátil se doktor Ungar vzápětí ke směnkám. „Lidi, kteří je měli v rukách, se jich rádizbavovali, protože nepočítali, že je dostanou vyplaceny celé. On je ten mladý Sláma dával snad za

polovinu nominální hodnoty! Já jsem dal nominále jen za tu první potom už jsem je skupoval jen za

sedmdesát až pětasedmdesát procent.

Takhle vypadala situace těch Slámů loni koncem léta. A pak se stalo, že Anglobanka znenadánívypověděla starému Slámovi úvěr. Byla to pro něho rána z čistého nebe a já mám podezření, že za tímvězel pan Morák. Víte, on byl těmi Slámovými přímo posedlý. Dělám advokacii už přes dvacet let, hodněuž jsem toho viděl a zažil, znám všelijaké praktiky, jak zmáčknout oběť, samozřejmě přísně v rámciplatných zákonů ale tohle bylo i na mě příliš divoké. Vždyť on se pan Morák nechoval jako člověk,

kterému jde o majetek spíš jako Korsikán, kterého žene krevní msta.

Když jsem se jednou odvážil pronést námitku, protože jsem nechápal, co z takového jednání má, zpražilmne pan Morák jako malého kluka. ,Já vám neplatím to vaše mastné palmáre za pitomé rady, ale za to,

abyste dělal, co po vás chci,’ zařval na mne.

No, a když ta Anglobanka pana Slámu tak zaskočila, snažil se získat úvěr jinde, ale protože výměnainformací o solventnosti zákazníků existuje i mezi peněžními ústavy, které si jinak konkurují, tak neuspěl.Rozhodl se tedy, že se z toho vyvlékne prodejem své černošické vily.

Vyskytli se celkem čtyři zájemci. Já jsem na příkaz pana Moráka nabídl nejvíc dvě stě třicet tisíc. PanSláma ovšem nevěděl, pro koho kupuju. Dozvěděl se to též při podpisování kupní smlouvy. To bylo prvnípřekvapení. Druhé na něho dopadlo vzápětí. Když došlo k placení, předal jsem zástupci Městské spořitelny

šek na Živnobanku na osmdesát tisíc to byla ta hypotéka, panu Slámovi jsem dal šek na dvanáct tisíc, a

zbytek, sto třicet osm tisíc, jsem vyrovnal směnkami s podpisem mladého Slámy, vesměs dvakrát nebotřikrát prolongovanými.“ Advokát Ungar se na chvíli odmlčel. Potom váhavě řekl: „Ani vám nemám chuťvyprávět, co to se starým panem Slámou provedlo.

,Ježíšmarjá,’ chytil se ten člověk za hlavu, ,vždyť je to sotva tři čtvrti roku, co jsem za toho lotra zaplatilskoro šedesát tisíc!’ vykřikl a zhroutil se mi tady. Za chvíli se přece jen trochu vzpamatoval a odjel domů.“

Advokát se znovu odmlčel a usrkl koňaku. „Co se potom dělo doma u Slámů, nevím,“ pokračoval pochvilce, „ale faktem je, že starý pan Sláma měl ještě ten den záchvat mozkové mrtvice, po kterém na půltěla ochrnul. A letos někdy v únoru zemřel.“

„A co mladý Sláma? Byl u vás někdy?“ zeptal se vrchní inspektor Láska.

„Byl,“ přikývl advokát. „Blázen! Nezodpovědný šílenec. Věčně pubertální, skoro dvoumetrový chlapeček,který rozhazuje peníze, jako kdyby to byly plevy! Když se dozvěděl, kde jeho směnky skončily, přišel zamnou. A že prý nač to má dávat někomu jinému, když já to sbírám, a přinesl mi další směnku napětadvacet tisíc. Za chvíli prý stejně bude dědit fabriku a tohle je i tak jenom foršus.“ Advokát Ungarznechuceně vrtěl hlavou. „Taková porce cynismu mnou otřásla. Táta mu ležel doma ochrnutý, a on…

Odkázal jsem ho na druhý den a zatelefonoval panu Morákovi. ,Vyplatit po srážce šestiprocentního úroku!’

přikázal mi pan bankéř. ,Berte to od něj do výšky sedmdesáti tisíc!’ Tak jsem to vyplatil. A on mi sem anine za čtrnáct dní přiběhl znovu.“ Advokát se skoro otřásl odporem.

„A chtěl patnáct tisíc, já tolik peněz zrovna v kase neměl, bankovní hodiny už skončily, a tak jsem muřekl, aby přišel druhý den, ale on, že nemůže čekat a abych zatelefonoval panu Morákovi, stejně prý vyplácím jeho peníze. Tak jsem to udělal a pan Morák mi řekl, abych si tedy přišel, ale zadem, že o tomnikdo nemusí vědět, a abych zazvonil jednou dlouze a třikrát krátce. A mladý Sláma, že půjde se mnou,nač prý má trčet ve Skořepce a čekat na mne. Pan Morák souhlasil, a tak jsme tam šli oba. Odbylo se todocela hladce. Pan Morák peníze beze slova vyplatil a šli jsme. Směnku si tenkrát pan Morák uložil do své

pokladny.

Horší to bylo letos v listopadu. Víte, on mladý Sláma dal chvíli pokoj a pro peníze přestal chodit, jakokdyby se umoudřil. Ale potom to zase šlo ráz na ráz, a najednou bylo sedmdesát tisíc vybraných. A kdyžSláma přišel pro další peníze, řekl jsem ne, už ani halíř! Tak ode mě telefonoval k panu Morákovi a ten mi

potom řekl, abychom k němu oba zašli.

Na ten cirkus v životě nezapomenu, pane vrchní inspektore. Zase jsme tam šli zadem jako dva svobodnízednáři. Pan Morák mladému Slámovi vysvětlil, že na fabrice už Slámům nepatří ani kladívko, protožeskoupil všecky pohledávky, a za vilu v Nuslích mu eventuálně vyplatí v hotových osmačtyřicet tisíc,protože do odhadu čtyř set tisíc jsou už také jen samé dluhy ale musí to podepsat maminka, když jeho,pana syna, starý Sláma tak slavně vydědil, a dokonce si dal do závěti pasus, že do dílen v Železné ulicinesmí za žádných okolností vkročit, a určil tři zaměstnance, kteří ho mají za odměnu vlastnoručněvyhodit, kdyby se toho přece jen odvážil. Mladý Sláma se choval jako šílenec, nadával a vyhrožoval, alepan Morák zůstal úplně klidný.

Mně potom vysvětlil, že pozůstalost po panu Slámovi ještě není vyřízená, že ještě počká, až paní Slámovázaplatí dědické poplatky, a potom ji seznámí se stavem věcí a předloží synovy směnky. Spoléhal na to, žepaní Slámová nedá syna zavřít a raději zaplatí vilou v Nuslích. No a potom bylo chvíli ticho po pěšině, až

do minulého pátku…“

„Co se stalo v pátek?“

„No, to přece víte…“

„Zatím to ještě tak docela přesně nevím, i když hodně věcí ukazuje, že se to brzy dozvím. Poslyšte, pane

doktore, jaký kabát nosí mladý Sláma?“

„Kabát?“ natočil hlavu advokát, jako by dobře nerozuměl. „On jich má víc. Modrý převlečník, naposled tubyl v takovém plášti z velbloudí srsti, já jeho šatník moc dobře neznám…“

„Mě zajímá jen jeden. Volný, světle hnědý kabát z plyše, převázaný páskem ze stejného materiálu.“

„Plyšový, kabát? Ne, něco takového jsem na něm nikdy neviděl,“ zavrtěl hlavou advokát.

„Tak vám děkuju, pane doktore. To, co jste mi pověděl, jen doplňuje obrázek. Dnes na to asi nebudečas,“ zamyslel se Láska, „ale byl bych rád, kdybyste k nám zítra přišel a nadiktoval celou tu historii doprotokolu. Ale napřed mi zatelefonujte, rád bych byl u toho.“ A vrchní inspektor dopil zbyteček koňaku,vstal a rozloučil se. Ve dveřích se však ještě otočil a zeptal se: „Poslyšte, pane doktore, a kde jsou tysměnky pana Slámy teď?“

„U mě v trezoru.“

„Tak ještě jednou díky.“

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ,

ve které do třetice přijde

se svou troškou do mlýna

sluha Alois Javůrek

a vrchní inspektor Láska zatroubí halali

Těsně před dvanáctou hodinou se vrchní inspektor Láska vrátil do své kanceláře. Jeho inspektoři už naněho netrpělivě čekali, dychtiví referovat o informacích, jež se jim o továrníku Slámovi podařilo

shromáždit.

Láska je zklamal. Projevil minimální nadšení nad objevem inspektora Karase, že mladý pan továrník bydlí

v přímém sousedství Morákových a jeho pověst je víc než špatná. Ani citáty kalibru: „Prý má na svědomísmrt svého táty!“ „Ten mámin mazánek dokázal za pár let rozházet všecko, co jeho táta, dědek apradědek nahrabali!“ „Já mít takovej vzorek ,zlatý mládeže’ doma, tak už jsem ho dávno přerazil, akaždá porota by mě musela osvobodit!“ jím nijak zvlášť nepohnuly.

Odměny nedošlo ani Vosmíkovo konstatování, že v podnikatelských a obchodních kruzích je pověst panatovárníka Slámy totálně vepsí a jeho kredit jakéhokoliv druhu se rovná nule.

A k Panochovu referátu o tom, že ten pan továrník je člověk propadlý hazardu, že spravedlivě rozdělujevšecky peníze, kterých se dokáže zmocnit, mezi bookmakery v sázkových kancelářích, kde snad denněsází na francouzské dostihy, a mezi řemeslné karbaníky v neútulných hernách kaváren i v soukromýchbytech, Láska jen souhlasně pokyvoval hlavou. „Občas ho sice taky nechají vyhrát, ale vzápětí ho stejněvždycky oškubou dohola. Prý už v karbanu utopil celé jmění,“ mírně otráveně končil svůj projev inspektor,

když ho Láska přerušil: „Prosím vás, pane Panocha, zavolejte do laboratoře, jestli už tam něco mají.Poslal jsem jim tam z nuselského komisařství takový kožený zabiják.“

Panocha jen zamrkal, vytočil číslo laboratoře a po krátkém rozhovoru hlásil: „Ještě si s tím hrajou. Prý se

ozvou za chvilku.“

Vrchní inspektor Láska v hrubých rysech pověděl, co se dělo na nuselském komisařství, jak pochodil uVíšků a u paní Morákové, a právě začal vyprávět o svém rozhovoru s advokátem Ungarem, když senajednou zarazil a řekl: „Hergot…, co kdyby…“ chvatně vyhrabal ze zásuvky v psacím stole telefonníseznam, vyhledal číslo advokáta JUDr. Alfréda Ungara a vytočil je. Ozval se mu ženský hlas, kterýoznámil, že pan doktor Ungar šel na oběd a vrátí se až před druhou hodinou.

„Tak mu, prosím vás, vyřiďte, aby mě okamžitě zavolal, jakmile přijde. Že je to velice důležité. A řeknětemu…, ale nic, raději ať mě okamžitě zavolá, tady je vrchní inspektor Láska z policejního ředitelství.“

Slečna slíbila, že Láskovo přání svědomitě splní, a Láska se pomalu vracel ke svému rozhovoru sadvokátem, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.

„Podívejte se, kdo to je!“ kývl vrchní inspektor bradou na Karase, který měl ke dveřím nejblíž.

Inspektor Karas vstal, pootevřel dveře a hlásil: „Je tu pan Javůrek. Mám ho pozvat dál?“

„Ovšem,“ trochu nevrle přikývl vrchní inspektor Láska, vstal a šel sluhovi z Morákova bankovního závodunaproti. Pozdravil se s ním, usadil ho a zeptal se: „Tak copak nám nesete tentokrát, pane Javůrek?“

Javůrek přeběhl rychlým pohledem po všech třech inspektorech, potom se vrátil očima k Láskovi a spustil:„Já bych vás nerad moc zdržoval, jistě máte co dělat, ale… já jsem sem musel přiběhnout!“

Nikdo ho nepovzbuzoval ani nepřerušoval, a tak Alois Javůrek pokračoval: „Já jsem dneska předjedenáctou zaskočil do vily k milostpaní Morákový, jestli snad něco nepotřebuje, když jako… no, a vona to

vůbec nebyla vona. Snad poprvé vod doby, co ji znám, z ní vytryskly slzy víte, vona s nima zrovna naulici nechodí, když jsem tam byl v sobotu, tak jí neukápla ani jediná no a dneska se v tý slaný vodě

skoro topí…“

„Pane Javůrek, prosím vás, stručně,“ trpělivě ho požádal vrchní inspektor Láska.

„No, vona mi pověděla, co jste jí říkal vo mladým Slámovi vodvedle, a já jsem si vzpomněl, že to nešťastný vodpoledne jsem ho viděl, když jsem na zahradě klepal ty tébichy. Zahlíd jsem ho, když zavíral

vokno v prvním poschodí.

Jo, a potom jsem se stavil u Víšků a bába Víšková mi řekla nesmíte se na ni zlobit, pane vrchníinspektor, vona je to ženská furt a v jednom kuse vyděšená a celej život taková přikrčená že takovejkabát, jak ste se na něj ptal světle hnědej plyšák viděla několikrát na mladým pánovi ze sousední vily,

na panu Slámovi. Von prej jí v něm připadal jako medvídek, taky prej tak vo tom kabátě mluvila, ale vomladým Slámovi prej radši neřekla nic, aby se do něčeho nenamočila. Vono prej kvůli těm Slámovejmbylo ve vile křiku a kraválů už i tak dost.“

„Děkuju vám, pane Javůrek, že jste nám to přišel povědět. Máte ještě něco na srdci?“

„No, asi bych vám to říct měl. I když tak docela a stoprocentně jistej si taky nejsem. Vono je to už dostdávno. Asi před rokem jsem seděl v tom svým kvelbu, když ze svý kanceláře vyšel pan šéf. Já se po němvohlíd, a eště než zavřel, tak jsem v jeho kanceláři uviděl stát našeho advokáta, pana Ungara, a ještěnějakýho pána, kterej byl ke mně otočenej zády. Já si tenkrát řek: I hele mladej Sláma u našehostarýho, a ani se neperou, a bylo mi divný, co tam dělá s doktorem Ungarem a proč tam museli přijít z

chodby, ale pak jsem tu historii pustil z hlavy. A taky jsem toho mladýho Slámu zahlíd jen zezadu, takjsem si nebyl ani kór tak moc jistej…

Teda… pane vrchní inspektor,“ vážně pokračoval Javůrek po kratší odmlce. „Já bych se vůbec ničemu

nedivil… Já nevím, co vo tom Slámovi všecko víte, ale… Von se sice nosí jako za krejcar diamant, ale

přitom se vo něm docela veřejně říká, že už se mu podařilo nadobro rozšmelcovat tatínka, kterej na tunemoc umřel, a že má dluhů jako špitálskejch modliteb…“

„Pane Javůrek, i tohle je pro nás důležitá zpráva, ale my máme v tomhle okamžiku moc naspěch. PaneKaras, sedněte si, prosím vás, s panem Javůrkem vedle a naklepte to. Ještě jednou vám děkuju, paneJavůrek,“ znovu projevil svou vděčnost vrchní inspektor, vstal a otevřel oběma pánům dveře.

„Jo, tak kde jsem to…,“ obrátil se potom na zbylé dva inspektory, když se ozvalo další zaklepání a do

kanceláře vpadl kriminalista v bílém pracovním plášti a přinesl z laboratoře zprávu o zabijáku v kůži i věcdoličnou.

Vrchní inspektor Láska převzal list papíru i zabiják a zeptal se: „Tak co?“

„Zdejší to není,“ zavrtěl hlavou muž v pracovním plášti. „Je to dovoz z Mnichova, dělá to tam nějaká firma

Langpaul. U nás se to prodává asi ve třech obchodech. Nejspíš by to mohla mít na skladě firma Les a lovna Národní třídě…“

„Je mi známo,“ mávl rukou Láska. „Našlo se na tom něco?“

„Jo. Krásný otisk celé dlaně…“

„Ježíšmarjá,“ zoufal si inspektor, „to je moje ruka.“

„No a ve švu tý hlavičky jsme našli zaschlou krev. Byla jí sice jen kapička, ale krevní skupinu se námpřece jen podařilo určit. Je to B, stejná skupina, jakou měl ten váš zavražděný Morák.“

„No konečně,“ ulevilo se Láskovi. „Přesně tohle jsme chtěli slyšet. To by mohl být ten poslední hřebík…Pane Panocha, popadněte ten krám a běžte na Národní třídu do toho Lesu a lovu, jestli je to od nich,komu to prodali a kdy. Poloha by ukazovala na ně,“ zauvažoval a podal inspektorovi pečlivě zabalený

zabiják.

„A vám, hoši, děkuju. Byla to rychlá a čistá práce,“ obrátil se na muže v bílém pracovním plášti; ten nadtou chválou zamžikal a s předstíranou skromností ocitoval větu, kterou s oblibou pronášel pan vrchníBoženka z kavárny Tlapák, když mu bylo uštědřeno podle jeho soudu příliš nízké zpropitné: „Ale vždyť jácoura si to snad ani nezasloužím, pane vrchní inspektore,“ udělal pukrle a rychle vypadl z kanceláře.

„Tak, a já si teď půjdu dát podepsat zatykač,“ řekl Láska Vosmíkovi, který tam jediný zbyl, vytáhl zezásuvky formulář a začal jej vyplňovat. „A až se vrátí pan Panocha, tak si pro toho pána zajdeme.“

Inspektor Panocha se vrátil za necelých dvacet minut. Hned jak se hrnul do dveří, bylo na něm vidět, že

pochodil.

„Byla to správná adresa,“ hlásil trochu zadýchaně. „V tom Lesu a lovu jich mají ještě osum. Zatím prodaliteprve dva kusy. První někdy v létě. Ono je to, potvora, dost drahý… A tohle by mohl být exemplář,“Panocha slavnostně zvýšil hlas, „který prodali v pátek odpoledne někdy mezi druhou a čtvrtou jednomufešnýmu mladýmu pánovi ve světle hnědým plyšovým kabátě. Prodavač prý by ho určitě poznal. Ten pánbyl u nich totiž dost dlouho. A z vděčnosti, že mu ten zabiják prodali, jim tam vyprávěl báji že prý tuvěcičku potřebuje do vozu, jak říkají nóbl lidi autu. Prý jel před dvěma dny z Olomouce, a když k večeruprojížděl nějakou vesnicí, tak mu tam zastoupilo cestu pět vesnických halamů kolem dvaceti let a chtěli ho

donutit, aby zastavil. Dostal prý se z té situace jen chladnokrevností, hrdina. Přibrzdil, jako kdyby chtělzastavit, ale potom sešlápl plyn až na chladič a donutil ty lapky uskočit stranou,“ vysypal ze sebe jednímdechem Panocha a položil zabiják vrchnímu inspektorovi na stůl.

Láska jej uložil do zásuvky a řekl: „Pane Karas, vůz! Vy dva pojedete se mnou,“ uložil Panochovi aKarasovi. „A vy,“ obrátil se na inspektora Vosmíka, „zůstanete tady a budete hlídat telefon. Až se ozve ten

advokát Ungar, tak mu řekněte, aby byl dneska na sebe asi desetkrát opatrnější než jindy. Aby tu svoukancelář pro dnešek zavřel a nikoho k sobě nepouštěl, dokud mu nezatelefonuju. Je to jasné?“

„Je. Aby tu svou kancelář pro dnešek radši zavřel a nikoho k sobě nepouštěl, dokud munezatelefonujete,“ poslušně zopakoval inspektor Vosmík.

Vrchní inspektor Láska vážně přikývl a vyšel z kanceláře. Na chodbě se ale najednou zastavil a řeklinspektoru Panochovi: „Prosím vás, pane Panocha, zajděte se ještě podívat, jestli jsme tomu pánovinedali povolení nosit zbraň. Na tu svou zlatnickou firmu by je lehko dostal. Počkáme na vás v autě.“

Cestou do Nuslí vrchní inspektor Láska dopověděl, co všecko už na pana továrníka mají, na chvilku sezamyslel a potom dodal: „Uděláme to takhle: Půjdu tam napřed sám, abychom nevyvolali příliš velkýpoplach. On by ten Sláma mohl zpanikařit a rovnou začít střílet. Když se do desíti minut neozvu, nebokdyby se dělo něco podezřelého, vpadnete tam i vy dva. A zbraně do ruky!“ nařídil. „Ona ta jehošestpětatřicítka sice není žádná Tlustá Berta, ale díry do kůže dokáže nadělat taky. Tak opatrně!“

Přikázal řidiči zastavit tak, aby auto nebylo ze Svážné ulice vidět, vytáhl služební pistoli z náprsní kapsy,odjistil ji, uložil do postranní kapsy zimníku a vystoupil. Oba inspektoři dostali příkaz vystoupit až minutupo něm a jít ke vchodu do vily až v okamžiku, kdy on vejde.

Zazvonil a za chvilku mu přišla otevřít mladá prostovlasá žena v narychlo přehozeném kabátě. Zřejmě jivyrušil od oběda, protože ještě měla plná ústa. Láska ji pozdravil, představil se, ukázal průkaz a poprosil,aby mu otevřela. Beze slova mu vyhověla a chtěla za ním zase zamknout, ale vrchní inspektor ji požádal,aby dveře nechala otevřené, dokud neodejde, že se zdrží jen několik málo minut.

Udiveně se na něho podívala, potom se podívala na dveře, ale nezeptala se na nic.

Když vystupovali po schodech k vile, Láska se povšechně zeptal: „Jsou páni doma?“ Mladá žena lhostejněpokrčila rameny: „Milostpaní určitě, tu jsem před chvilkou zahlídla, ale jestli i mladí, to vám nepovím.“

Dveře Slámova bytu otevřela Láskovi asi šedesátiletá paní s utěrkou na nádobí v ruce. Otřela si do nívlhké dlaně a zeptala se: „Co si přejete?“ Ze spodního tónu hlasu bylo slyšet varování: Od podomníchobchodníků nic nekupujeme!

Když jí Láska řekl, že by rád mluvil s panem Slámou, otočila se a křikla do zavřených, bíle lakovanýchdveří: „Milostpaní, návštěva!“ odhadla Lásku zkoumavým pohledem a šourala se zpátky do kuchyně.

Láska se usmál. Lár a zároveň tyránek. Služebná, kterou ta milostpaní asi dostala před čtyřiceti lety kvěnu… Než domyslel, vešla do předsíně drobná, přibližně stejně stará paní v černých vlněných šatech sbílým krajkovým límečkem, na očích brýle ve zlatých obroučkách, tázavě se na návštěvníka podívala a tiše

řekla: „Dobrý den.“ Jako by se bála zeptat, co si ten cizí, pobaveně se tvářící pán přeje.

Vrchní inspektor Láska zvážněl. Smekl, poděkoval za pozdravení, přehodil klobouk z pravé ruky do levé a

opakoval: „Rád bych mluvil s panem Slámou.“

„Syn není doma,“ rychle odpověděla stará paní Slámová a v očích za skly se zatřepetal neurčitý strach.

„A jeho paní?“

„Jeho paní je doma,“ o poznání klidněji odpověděla paní domu, šla ke dveřím s výplní z matného skla,otevřela je a řekla: „Dášo, prosím tě, pojď sem, je tu nějaký pán, který by rád mluvil s Čestmírem.“

Do předsíně vplula vysoká, pečlivě učesaná platinová blondýnka v elegantních domácích šatech, zvysokase na Lásku podívala podmalovanýma hnědýma očima pod čárkami vyholeného obočí a odměřeně řekla:„Manžel není doma. Můžu mu něco vyřídit?“

„Jsem vrchní inspektor Láska z policejního ředitelství, paní Slámová,“ pomalu a skoro obřadně sepředstavil Láska, „a musím neodkladně hovořit s panem Slámou. Můžete mi říct, kde ho najdu?“

Než mohla štíhlá platinová dáma odpovědět, ozvala se starší paní Slámová: „Syn odešel už včera poobědě a dosud se nevrátil.“ Z unaveného hlasu a očí s černými stíny se dalo soudit, že nestrávila klidnounoc. „Můžete mi povědět, proč s ním chcete mluvit?“ sebrala po chvilce odvahu k přímé otázce.

Vrchní inspektor Láska se podíval na hodinky a řekl: „Potřebujeme jeho výpovědi v jisté velmi naléhavé

záležitosti. Kde ho najdu?“

Tentokrát se mladá paní Slámová nedala předstihnout: „To vám neřekneme. Můj manžel dost častozůstává přes noc mimo dům. On… on nemá ve zvyku říkat nám, kam jde a kdy přijde,“ marně se snažilazachovat nadřazenou důstojnost.

Slámová paní, slámová paní, slaměnka bez vůně, proběhlo Láskovi hlavou při pohledu na platinové vlasymladé ženy. Podivil se, že ho ta asociace napadla zrovna v takovou chvíli, a spíš sám pro sebe se ještě

jednou zeptal: „Doma tedy není?“

Paní v černém jen udiveně a ustaraně zavrtěla hlavou, platinová dáma se na něho podívala, jako byříkala: Co si to dovolujete? a tak si řekl, že domovní prohlídka počká, pozdravil a odešel.

Seběhl po schodech, dole zazvonil na domovnici, aby za ním šla zamknout, a řekl čekajícímu Karasovi aPanochovi: „Od včerejšího poledne nebyl doma.“ A cestou k autu dodal: „Pane Karas, vy tu zatímzůstaňte, než vás dám vystřídat. Jak věci vypadají, tak si na toho medvídka budeme muset přibrat síly.

Kdyby se Sláma objevil, nic sám nepodnikejte, jen zavolejte z nejbližší telefonní budky. Prve jsem si všiml,

že jedna je tu hned za rohem, v ulici Na květnici.“ A nastoupil s Panochou do auta.

„Ten advokát Ungar volal před chvilkou,“ přivítal na ředitelství svého nadřízeného inspektor Vosmík, kdyžviděl, že s Panochou přicházejí s prázdnou. „Napřed se mu ta vaše rada nechtěla líbit, ale potomnajednou obrátil a jen mě prosil, abyste ho zavolal, hned jak se vrátíte.“

Vrchní inspektor se svlékl, usadil se za psací stůl, vytáhl ze zásuvky telefonní seznam, listoval v něm ajedním uchem poslouchal, jak Vosmík pokračuje: „Jo a pak je tu ještě zajímavé hlášení z komisařství vKrakovské. Včera v půl šesté odpoledne se ve Školské ulici střílelo. Vlastně někdo jednou vystřelil.“

„Cože…?“ tiše se zeptal Láska a sklapl telefonní seznam. „V kterých místech?“

„No, někde v prostředku. Moment, já se kouknu do toho hlášení… Jo, tady to je… před číslem třicet.Podle svědka Neuberta Václava, který bydlí v čísle třicet ve druhém poschodí, asi vystřelil mladý muž,kterého viděl utíkat nahoru směrem k Žitné ulici. Jinak byla ulice prázdná. Od výstřelu uplynuly asi dvěminuty, než svědek vstal od stolu a otevřel dvojité okno… Před vchodem do domu číslo třicet ve Školskéulici byla nalezena prázdná nábojnice ráže šest třicet pět.“

Vrchní inspektor Láska chvíli seděl a zachmuřeně se díval před sebe. Potom vstal, šel k věšáku, ale

rozmyslel si to, zase si sedl a vzal znovu do ruky telefonní seznam. „Es, eš, té, ú, ul, um, un…“ drmolil a

najednou se obrátil na inspektora Vosmíka: „Pane Vosmík, vemte si druhý vůz a jeďte do Vlašské ulice pro toho Belžíka. Už je asi doma. Když ho zastihnete, přivezte ho sem třeba násilím, rozumíte! Zatímmu nic nevykládejte, řekněte mu jen, že nutně potřebujeme jeho svědectví, a kdyby se škubal, klidně hošoupněte za katr. A běžte už! Má to spěch!“

Vytočil číslo doktora Ungara, a když dostal advokáta k telefonu, řekl mu: „Jistě jste už pochopil, panedoktore, oč jde. Moc vás prosím, seďte pěkně za petlicí a nehýbejte se, dokud vám neřeknu. Je to velmivážné! Já teď musím pryč, ale brzy se vám ozvu. Na shledanou!“ a položil sluchátko do vidlice.

„Jdeme!“ kývl na inspektora Panochu, který napjatě sledoval, co se děje, a teď úslužně podržel svému

šéfovi kabát.

KAPITOLA PATNÁCTÁ,

ve které pana Rudolfa Vyčichla

trkne na Václavském náměstí kráva

Tentokrát nemuseli Láska s Panochou dlouho čekat. Už po prvním něžném cinknutí zvonku se v předsíniozvaly rychlé kroky, zarachotil řetízek a ve škvíře pootevřených dveří se objevil obličej paní AlbínySemerádové. Na její tázavý pohled vrchní inspektor řekl: „Policie, paní Semerádová,“ a měl dojem, že se

té tmavovlasé paní ulevilo.

„Jen pojďte dál, pánové,“ přivítala oba kriminalisty, hbitě vyvěsila řetízek a rychle za Láskou a Panochouzavřela dveře, aby snad její rokování s policií nezaslechly nepovolané uši.

„Ale jestli hledáte pana Vyčichla, tak to jste se sem vobtěžovali úplně zbytečně,“ šla rovnou k věci. „Tenvodešel hned po ránu, už někdy v devět hodin.“

„A řekl vám, kam jde?“ zeptal se Láska.

„Néé,“ rezolutně zavrtěla hlavou paní Semerádová. „Koukejte se, pan Vyčichlo je můj podnájemník, je umě na kvartýr se snídaněma, a to je všecko. Proč by se mi měl svěřovat s nějakejma svejma záležitostma.

Já vo to ani nestojím. Platí včas, ženský si sem nevodí, čistotnej je a víc mě toho nezajímá,“ zahrála sina pořádnou a přísnou bytnou.

„Byl tu včera u něho lékař, paní Semerádová?“ stále stejně zdvořile chtěl vědět vrchní inspektor Láska.

Bytná Semerádová na něho vykulila oči v hraném údivu: „Na co tu měl bejt doktor? Vono mělo bejt panuVyčichlovi špatně?“

„Tak dost té komedie, paní Semerádová!“ Neudržel se už Láska. „Tahle historie nemá co dělat skarbanem! Ten nás vůbec nezajímá! Vyšetřujeme vraždu a pokus vraždy na panu Vyčichlovi! Jestli hovčera někdo postřelil, dneska by si to mohl s větším štěstím zopakovat!

Ne že by nám tolik záleželo na panu Vyčichlovi, on si ten malér sám vykoledoval a my si s ním o tomještě důkladně popovídáme ale vůbec nestojíme o to, aby došlo ještě ke druhé nebo dokonce třetívraždě! Hledáme vraha, a dokud ho nedostaneme za mříže, hrozí panu Vyčichlovi vážné nebezpečí. Kde

je?“

Láskův dlouhý projev se neminul účinkem. Paní bytné Semerádové bylo vidět na tváři, jak ji rychleopouští jarmareční vyřídilka, jak zvažuje, kam až sahá její tučnými „štístky“ vykupovaná loajalita… „Alevždyť pan Vyčichlo přece říkal…,“ nejistě nakousla větu, ale dopovědět jí se jí nechtělo.

„To je zimník pana Vyčichla?“ zeptal se znenadání inspektor Panocha a ukázal na modrý kabát, visící navěšáku.

„Jo,“ přikývla Albína Semerádová, „von si dneska vzal ten druhej, šedivej…“

Panocha už stál u věšáku a převracel plášť v rukách. Najednou se zarazil, tiše pronesl: „Podívejme…,“ aukázal vrchnímu inspektorovi dvě drobné dírky těsně pod pravým ramenem, vzdálené od sebe asi dvanáct

centimetrů. Ohrnul pod ramenem rukáv a v podšívce objevil dvě další dírky. „A krev žádná,“ dodalzamyšleně a zavrtěl hlavou.

„Co měl pan Vyčichlo včera na sobě?“ zeptal se Albíny Semerádové vrchní inspektor.

„No, co měl na sobě,“ uhnula bytná očima, ve kterých se mihl strach. „Ten tmavě modrej voblek s

tenisovým proužkem, co si…“

„Kde je ten oblek?“ ostře se zeptal Panocha.

„Kde by byl? V pokoji pana Vyčichla, ve skříni,“ řekla už krotce paní bytná, šla a otevřela dveře

podnájemníkova pokoje.

Panocha vešel do místnosti před ní, otevřel starobylou vyřezávanou almaru z leštěného ořechu a vytáhl zní první oblek, který tam visel. Byl modrý s uzounkým bílým proužkem. Brzy našel, co hledal dvě dírky

pod pravým ramenem, a když rukáv ohmatal, zjistil, že je celý ztvrdlý vsáklou zaschlou krví. Obrátil kus

rukávu naruby a viděl, že bílá seržová podšívka je pod ramenem rezavě hnědá.

Vrchní inspektor Láska si sedl ke stolu, podíval se na bytnou Albínu Semerádovou a řekl: „Jak to vypadá,tak vono bylo včera panu Vyčichlovi přece jen špatně, co, paní Semerádová? Byl tu lékař? Který?“

„Doktor tu žádnej nebyl, to už jsem vám řekla,“ trvala na svém paní Albína. „Já jsem mu to vošetřilasama. Vono je to jen takový větší škrábnutí ale krve z něj teklo, jako když píchne prase. Asi je hodně

krevnatej. Tak jsem mu to namazala jódem a vobvázala.“

„Co se tu vlastně stalo?“ zeptal se vrchní inspektor.

„Tady se nestalo vůbec nic,“ odpověděla už zase klidně paní Albína, posadila se ke stolu a zadívala se dookna. „To bylo tak: Včera někdy ve čtvrt na šest sem příběh pikolík z Akademický kavárny se vzkazempanu Vyčichlovi, že tam na něj čeká pan Forejt. Aby prej si s ním pan Vyčichlo přišel zahrát bulku. Tak seteda voblík a šel, ale v cuku letu byl zpátky. Vrátil se celej zelenej, šel nějak nakřivo a povídá mi: ,PaníAlbíno, mně se stal malér. Sotva jsem vylez na chodník, připlet jsem se mezi dva grázly, co se tam prali,jeden se vohnal nožem a takhle mě zrychtoval…’ No tak jsem ho vošetřila.“

„Výstřel jste neslyšela?“ zeptal se Panocha.

„Výstřel? Ne, výstřel jsem žádnej neslyšela,“ zcela věrohodně zavrtěla hlavou Albína Semerádová. „Asi

jsem zrovna byla v kuchyni a ta má vokno do dvora. Když mi dneska v poledne povídala paní Hrubá z

přízemka, že prej se včera k večeru v naší ulici střílelo, tak mi to začalo bejt divný, ale voptat jsem senemohla, von pan Vyčichlo vopravdu vodešel už ráno v devět.“

„Kam šel?“ tiše a vážně se zeptal Láska.

Paní Albína se na něho podívala, chvilku ještě váhala, ale potom řekla: „No, když je to takhle… Von panVyčichlo třebas ani neví, že by ho někdo moh… Von říkal, že jde do Řipský ulice na Vinohrady kekamarádovi, k nějakýmu Láďovi Otáhalovi, ale číslo baráku vám nepovím, to mně neřek. A kdyby prej dorána nepřišel, tak si nemám dělat starosti, třeba prej se tam zdrží.“

Po této informaci se oba kriminalisté u paní Albíny Semerádové už nezdržovali. Inspektor Panocha pověsil

zakrvácené sako zpátky do almary, hodil po paní bytné Semerádové nevrlé: „Na shledanou!“ a vyšel zavrchním inspektorem na chodbu.

„Abysme toho hajzla chránili i proti jeho vůli,“ rozhořčeně řekl Láskovi, když spolu sestupovali do přízemí.

„Ale pane Panocha,“ ironicky se na něho podíval vrchní inspektor. „O toho tchoře nám ani tolik nejde –teď už přece víme, že jdeme po medvídkovi, vlastně po medvědovi nakaženém vzteklinou…“

Tchoř zatím neměl ani tušení, že se nad ním stahují mračna. Klidně si hověl jen tak v kalhotách a košili usvého přítele bookmakera Otáhala, usilovně se zabýval, jak ani jinak být nemohlo hrou zvanou darda,karty držel v levé ruce a jen občas bolestivě sykl, když při vynášení udělal prudší pohyb. Trápilo ho jenjedno, že vzhledem ke své zchromlé pravé ruce nemůže míchat.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, ani neodložil karty. Nemohl vědět, že bytná Albína ho mrzce zradila ainspektor Panocha na komisařství snadno zjistil, že Otáhal Ladislav obývá byt o dvou místnostech v Řipské

ulici číslo dvanáct. Překvapeně se na oba kriminalisty podíval a prohlásil: „No ne, to jsou k nám hosti!Koukám, že páni inspektoři nemůžou vynechat jedinej den, aby se mě nepřišli zeptat, jak mi sloužízdravíčko.“

„Jsem rád, že vás zase vidím,“ zaradoval se z Vyčichlovy přítomnosti s vybraně studenou zdvořilostí vrchní

inspektor Láska. „A s tím zdravíčkem jste to uhádl. Copak se vám to stalo na pravém rameně?“ zeptal sea podíval se na rukáv Vyčichlovy bílé košile, který karbaník cudně natáčel za sebe. V místě, kde jejnadouval obvaz, byla značně veliká tmavě rudá skvrna.

„Jó, vy myslíte tohle?“ podíval se valchař Vyčichlo na prosáklou krev na rukávě. „To byla jen takovámladická nerozvážnost, pane policejní rado. Jen si to představte: Skočil jsem do peřin a byly tam vidle!“

„Jo, a k té modřině pod levým okem jste přišel tak, že když jste včera odpoledne přecházel Václavák, trkla

vás kráva, co? Tak dost té legrace! Vztyk a jdeme!“

„Co už zase?“ zatvářil se udiveně hazardní hráč. „Já nikam nepudu, mně je docela fajn tady,“ prohlásil apohodlně se opřel o opěradlo židle.

Inspektor Panocha, který do té chvíle stál u dveří vedle mírně vyděšeného bookmakera Otáhala, udělal třirychlé kroky k Vyčichlovi a výhružně řekl: „Tak dost! Koukejte se sbírat! Nechtějte, abych vám při tom

musel pomoct!“

Vyčichlo se neochotně zdvíhal a přitom protestoval: „Copak, copak, pánové? Máte snad na mě zatykač?“

„Co není, bude, pane Vyčichlo,“ nevzrušeně ho poučil vrchní inspektor Láska. „Zatím vás jen zadržíme,aby vás nedej pámbu zase někdo nepíchl, nebo dokonce nepostřelil.“

Vyčichlo pochopil, že všechen odpor by byl marný, a tak se jen omluvně podíval na svého přítele Otáhala,

který stále ještě stál u dveří jako přibitý, potom pokrčil rameny, dal si od něho pomoci do saka a dokabátu a odešel s oběma kriminalisty.

Cestou na policejní ředitelství Láska mlčel. Až když dojeli do Bartolomějské ulice, řekl Panochovi: „Vynevystupujte! Jeďte do Nuslí píchnout Karasovi, a kdyby se do šesti hodin večer nic nedělo, tak se podvou hodinách střídejte!“

Když Rudolf Vyčichlo zjistil, že je odváděn ne k výslechu, ale do policejní věznice, začal protestovat adovolávat se svých občanských práv. Vyneslo mu to jen štulec do žeber od uniformovaného strážníka,který ho přebíral pod svou ochranu, a výhrůžné: „No, no, moc mi tu nevyskakuj, nebo…“ a popostrčení za

mřížové dveře zvané katr.

Láska vyběhl do své kanceláře, a ještě než si svlékl zimník, vpadl k němu inspektor Vosmík. „Tak už hotam mám skoro půl hodiny, pane vrchní! Teda řečnej je jako třeboňskej kapr a tak klidnej, že by moh bejt

povoláním Angličan…“ spustil, ale Láska ho přerušil.

„To teď počká,“ řekl Vosmíkovi. „K Belžíkovi někoho dejte a nejdřív ze všeho zajděte na pasovku, jestlimá ten náš Sláma cestovní pas. Čestmír Sláma, rozumíte, narozený někdy kolem roku 1900. A jestli tammají fotografii, tak ji přineste!“ Sáhl po telefonním sluchátku, vytočil číslo vrchního inspektora Hnátka a

požádal ho:

„Prosím tě, Emile, pošli všecko, co tam máš, do heren a sázkových kanceláří, hledám toho Slámu. Alepozor, je ozbrojený a odhodlaný střílet!“

„Tak von to přece byl von?“ podivil se vrchní inspektor Hnátek. A po krátké přestávce dodal: „Spolehni se!

Hned posílám lidi do terénu a sám si obtelefonuju všecko, co se jen dá.“

„Díky, Emile, na revanš!“ projevil vděčnost Láska a zamyslel se. Problesklo mu hlavou, že by si měl zjistitve všech pražských bankovních domech, jestli si tam snad Sláma dnes nevypůjčil peníze na směnku činějak jinak, ale nakonec tu myšlenku zavrhl s tím, že kdyby byl měl Sláma v pátek ještě nějaký takovýzdroj otevřený, nebyl by se odhodlal k vraždě Moráka. Koneckonců ti páni asi vědí, že tohle je moucha,která se zapletla do Morákovy pavučiny, řekl si a čekal na návrat Vosmíka.

Když se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře, houkl: „Dále!“ a podivil se, když místo obstarožníhoinspektora vklouzla do jeho kanceláře se zapípaným: „Dobrý den,“ mladá dáma v hlubokém smutku.

Váhavě vstal, šel té ozávojované návštěvě naproti a účastně se zeptal, co pro ni může udělat.

„Já jsem Moráková,“ představila se „nervózním sopránkem dáma v černém, „Moráková z Vinohrad.“

Láska ji usadil proti sobě a čekal, co mu poví. Díval se jí do blízko sebe posazených zarudlých očí apokoušel se uhádnout, co ji k němu přivedlo.

Mladá paní Moráková si nejprve obřadně poťapkala obě nosní dírky titěrným bílým kapesníčkem s černým

okrajem, otřela si slzy, které přes usilovnou snahu nedokázala vymačkat z očí, a spustila: „Já jsem…pane Vrchní inspektore, já už jsem dvě noci nespala… Já jsem pořád přemýšlela, jestli k vám mám jít,nebo ne… já ještě ani teď nevím, jestli je to správné… když jde…,“ a odmlčela se.

Že jsi dvě noci nespala, to ti docela věřím, pomyslel si Láska, ale už bys měla vysypat, co máš na srdci, apomohl té mladé dámě: „Když jde o co?“

„Když jde o mého manžela…,“ vyhrkla mladá pani Moráková a vložila do rozhovoru další uměleckoupřestávku.

„A co je s vaším manželem,“ nechápavě se zeptal Láska a říkal si: Snad bys, holka, nechtěla, abysme tirovnali ten tvůj nahnutý manželský krb?

„Víte, pane vrchní inspektore… Já nevím, jak vám to mám říct, ale… já si myslím, že to je moje občanskápovinnost,“ vyletělo z mladé paní a znovu nastalo ticho.

Kristepane, mladou dámou cloumá záchvat občanské povinnosti, trochu pobaveně a trochu netrpělivě sipomyslel Láska, který v té chvíli měl plnou hlavu docela jiných starostí, a zeptal se: „A k čemu vás vede ta

občanská povinnost?“

„Víte… je to strašné, že to musím říct, ale… on můj manžel svému otci často vyhrožoval,“ dopovědělamladá žena konec věty už plynule a napjatě sledovala, jaký to bude mít na toho podmračenéhoinspektora účinek.

Láska na mladou ženu ve smutku chvilku ohromeně zíral, potom smutně zavrtěl hlavou a pomalu řekl:

„Víte, paní Moráková, zákony jsou všelijaké ale žádný z nich nevyžaduje, aby žena udala svého muže. Vtom jsou milosrdné. Ale abychom to nezaplétali my už víme, kdo zabil vašeho tchána. Váš muž to nebyl.

Proboha, co vás to napadlo?“

Teď se mladá žena rozeštkala doopravdy. „Když on tolikrát řekl, že už je nejvyšší čas, aby toho Nera vzalčert. A taky mockrát říkal: Já snad toho tyrana jednou zabiju, a takový věci…“

„A proto jste ho přišla obvinit z vraždy vlastního táty?“ pomalu a vyčítavě se zeptal Láska.

„Ale já přece…,“ schovala tvář do dlaní mladá paní Moráková a vyhnula se nutnosti odpovědět tím, že sehýkavě rozvzlykala, jako kdyby nikdy ani neměla přestat. Vědomí, že její ušlechtilá občanská povinnost tak prudce splaskla, způsobilo, že se před tím odporným policajtem cítila jako nahá, a to ji mělo k ještědivočejšímu nářku.

„On vám řekl, že se s vámi rozvede, že?“ tiše se zeptal do vodopádu slz a vzlyků vrchní inspektor.

Bědování ustalo, jako kdyby vyřkl kouzelnou zaklínací formuli. Mladá paní nechala klesnout ruce do klína,upřela na Lásku divoce planoucí uslzené oči a zaječela: „Já ho tý couře nenechám! Ta frizérská rajda homít nebude, to já radši…,“ nedopověděla a zhroutila se definitivně.

Láska se díval na chvějící se hlavu položenou na rukách v černých rukavicích, poslouchal vzteklý a zoufalý

pláč a s odporem si říkal: Já… já… já… vzali mi hračku, a když tu panenku nesmím mít já, tak ji radširozbiju. A tomu říkáš láska… A ulevilo se mu, když zároveň se zaklepáním vpadl do místnosti inspektorVosmík, vyvalil oči na obrázek, který se mu naskytl, a se zamumlaným: „Pardon!“ zase rychle vycouval.

„Mám hodně práce,“ unaveně řekl Láska své štkající návštěvnici, ale na tu to nemělo pražádný účinek.Vzpřímilo ji teprve po chvilce dodané: „A nijak pomoct vám nemůžu…“

Z obličeje zpustošeného pláčem a rozmazaným pudrem se na něho upřely malé zarudlé oči, ze kterýchstále ještě tekly slzy. „Tak co teda mám dělat?“ splynulo bezradně z úzkých bledých rtů.

„Já vám neporadím,“ řekl Láska už skoro úředně a vstal. „Mohu pro vás udělat jen jedno: Slibuju vám, žeto, co jste mi řekla, zůstane mezi námi.“

Mladá paní Moráková také vstala, poplašeně se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby hledala rukavičky, kteréměla na rukou, a najednou nevěděla, jak tu návštěvu ukončit.

Láska jí pomohl. Šel ke dveřím, položil ruku na kliku a druhou napřáhl k návštěvnici: „Na shledanou!“

Mladá paní Moráková se ještě pokusila posbírat poslední střípky své rozbité důstojnosti, se stisknutýmizuby ze sebe vypravila: „Na shledanou!“ a vyplula z Láskovy kanceláře.

Ta frizérská rajda, prolétlo Láskovi hlavou, když se vracel za svůj stůl. Propána, snad se jí ten naivnísklínka rozezvoněnej nesvěřil se vším, dokonce i s adresou té slečny svého srdce? Podobné by mu to

bylo. Ale potom tu myšlenku energicky zahnal a zazvonil na Vosmíka.

Inspektor u něho byl v okamžiku. Položil na stůl malou fotografii povýšeně se tvářícího, asi dvacetiletého

mladíka a hlásil: „Pas má, ale je mu na pendrek. Dal si ho vystavit v roce dvacet jedna a nemá ho

prodloužený. Platnost vypršela loni dvacátého šestého května. Podle té fotky by ho už taky asi poznali jennejbližší příbuzní.“

Vrchní inspektor Láska si prohlédl snímek a přikývl. „Máte pravdu. Tak mi sem přiveďte toho Belžíka.“

Vosmík odešel a za pár vteřin se vrátil s „bankéřem“ z herny Reprezentačního domu.

Láska si pozorně prohlédl suchého, středně vysokého staříka v šedivém obleku, jehož střih mohl být vmódě někdy v roce tisíc devět set dvacet stejně jako bílá košile s úzkým nafialovělým proužkem,celuloidový „límeček se zábradlím“ a starožitná kravata. Ukázal na židli před svým psacím stolem, dalVosmíkovi najevo, že chce s Belžíkem hovořit o samotě, a když inspektor za sebou zavřel dveře, řekltichým, věcným tónem:

„Pane Belžík, máme zjištěno, že v pátek šestnáctého prosince jste mezi šestou a desátou večer předal vherně Reprezentačního domu panu Rudolfu Vyčichlovi dvacet zlatých rakouských čtyřdukátů. Od koho jste

je měl vy?“

„Byly moje,“ klidně odpověděl oficiál ČSD v penzi Belžík a prohrábl si žilnatou rukou šedivého ježka.

Láska chvilku počkal, zda jeho protějšek něco nepřidá, ale když ten se k tomu neměl, spustil sám:

„Tak dobrá, pane Belžík, zkusíme to z druhé strany. Člověk, od kterého jste ty dukáty dostal či koupil, jevrah. V pátek šestnáctého prosince kolem půl páté odpoledne zavraždil majitele bankovního závoduMoráka a uloupil je z jeho pokladny. Navíc včera postřelil pana Vyčichla, protože měl strach, že by ho

mohl prozradit. Totéž si myslí o vás.“

„To je nesmysl,“ kategoricky odmítl uvažovat o takové možnosti penzionovaný oficiál.

„To není nesmysl!“ důrazně ho opravil Láska. „Tentokrát vám nehrozí paragraf pět set dvacet za přečinproti mravopočestnosti, ale kulka hazardéra, kterému jde o krk, pane Belžík. My sice nejsme zrovnainstituce, která by měla za úkol ochraňovat parazity, ale vědomě vás vystavit nebezpečí bohužel takynesmíme,“ vzkypěl. „Tak co? Kdo to byl?“

„Co si to dovolujte? Kdo je u vás parazit? A vůbec dejte mi pokoj!“ zavrčel pokoutní bankéř. „Na mě nicnemáte a o svou kůži se umím postarat sám. Nevím, proč bych se tu měl s váma bavit.“ A vstal.

„Zato my to víme. Za to, že zatajujete informace, které vedou k odhalení a dopadení vraha, není nejmenší

sazba sto korun pokuty, ale půl roku kriminálu,“ s uspokojením řekl Láska. „A protože tu je nebezpečíkoluze, půjdete za mříže rovnou. A varuju vás, abyste nekladl odpor. Bylo by to pro vás dražší!“ dodal azazvonil na Vosmíka.

Oficiál Belžík chvilku lapal po dechu, ale vzpamatovat se dokázal až ve chvíli, kdy vrchní inspektor Láska

řekl Vosmíkovi: „Odvést! Policejní vazba. Zatím.“

„Moment!“ vykřikl pokoutní bankéř z herny. „Když je to tedy takový, tak já…“

Vrchní inspektor Láska mu skočil do řeči: „Dal jsem vám možnost, a vy jste jí nevyužil. Povíte mi to zítra,dneska už pro vás nemám čas.“ A pokynul Vosmíkovi, aby zkoprnělého staříka odvedl.

Když se inspektor vrátil do Láskovy kanceláře, tázavě se na svého šéfa podíval a zeptal se: „Myslíte, že

vám to pan státní podepíše?“

Vrchní inspektor se neznatelně usmál a poučil svého podřízeného: „U toho Vyčichla ano. Tam jde totiž

taky o vydírání jestli to ovšem ten Sláma potvrdí. Belžíka pustíme v okamžiku, kdy dostaneme Slámu.

Kdyby mi to byl rovnou řekl, byl bych s ním musel sepsat protokol a potom ho pustit domů. Dobrovolněby mi tu nezůstal, a já nechci, aby ten blázen postřelil ještě taky jeho.“

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ,

v níž Morák junior projeví odhodlání

běžet nahatý proti větru,

ale stará paní Moráková mu to nedovolí

Inspektor Vosmík už byl na cestě z Láskovy kanceláře, když na stole vrchního inspektora zařinčel telefon.S rukou na klice se ještě otočil a poslouchal, co jeho o osmnáct let mladší „starý“ říká. Slyšel však jensamé: „Ano… Kde?… Ano… Dobrá… Budu na drátě,“ a nakonec povzdechnutí: „Děkuju ti, Emile.“ KdyžLáska položil sluchátko, podíval se na Vosmíka a vysvětlil: „Hnátek. Jeho lidi zjistili, že Sláma dneskaobědval ve francouzské restauraci hotelu Sroubek. Odešel těsně před jednou hodinou. Na sobě měl plyšák

a hnědý klobouk. To je zatím všecko.“

Vosmík přikývl a odešel. Láska ještě chvíli seděl s rukou na položeném sluchátku a zamyšleně hleděl doprázdna, potom vstal, několikrát přešel po kanceláři, postál u okna a díval se do zamračeného podvečera,ale nakonec si řekl, že pochodováním a planým čekáním nic neuspíší, a tak si zase sedl ke stolu a začalpřipravovat podklady pro státního návladního. Pracoval nesoustředěně a chvílemi se přistihoval, jak sedívá na telefon, jako by jej vybízel, aby už konečně zazvonil.

Karas s Panochou se zatím procházeli po vilové čtvrti nad nuselskou radnicí, střídali se tak, že jeden z nich

měl neustále pod kontrolou Svážnou ulici a druhý hlídal přístupy k ní chvíli Na květnici, chvílemi z ulicePod lázní a oba kleli, že není čím se krýt a že jsou tam nápadní jako dva nosorožci na Národní třídě.Snažili se jen o to, aby je nebylo vidět ze Slámovy vily, a byli rádi, když se konečně setmělo. Ulice bylatichá, jen málokdy do ní někdo vešel, či z ní odcházel. Trochu vzruchu jim přinesl ve čtvrt na pět příchodmalého, zavalitého muže ve tříčtvrtečním zimníku a s placatou čepicí na hlavě. Panocha, který hosledoval, se na Karase jen podíval a zavrtěl hlavou.

Těsně před šestou hodinou vyšla ze Slámovy vily zachumlaná ženská postava s hnědým kameninovýmdžbánem. Panocha v ní poznal domovnici a zařídil to tak, že se s ní na rohu Svážné ulice a ulice Nakvětnici málem srazil.

„Fuj, to jsem se lekla,“ ulevila si paní se džbánem, když poznala jednoho z kriminalistů, které po oběděviděla před vilou. „Zase jdete k nám?“

„To víte, služba je služba,“ zalhal Panocha. „Už je pan Sláma doma?“

„Kdepak,“ přesvědčivě odpověděla domovnice. „A jak se zdá, tak se mu domů ani moc nechce.“

„Vy jste s ním mluvila?“ vyzvídal Panocha.

„To ne, ale byla jsem se před chvílí nahoře zeptat, kolik mám přinýst piva k večeři víte, já jim chodímpro pivo s takovým drátěným košíčkem na čtyři půllitry a von zřejmě zrovna telefonoval.“

„A co říkal?“

„Jo, to já nevím, já jenom slyšela mladou paní, jak křičí: ,Já nikam nepudu, já nic nikam nosit nebudu, ajestli jsi spad do nějakýho maléru, tak se z něj koukej vyškrábat sám a mě do ničeho nezatahuji’ A

práskla telefonem.“

„A co se dělo dál?“

„Prosím vás, copak jsem na něco čekala? Stará paní tam stála a brečela, Fanynka, jejich služka, na měhoukla, že pivo nechtějí žádný, a zhlížela na mě jako deset čertů, tak jsem radši koukala honemvymáznout. Co vlastně prosek ten náš pan továrník?“

„No, mohlo by toho být dost,“ neurčitě odpověděl Panocha, a třebaže ze způsobu, jak byla otázkapoložena, mohl soudit, že domovnice nijak nepřekypuje sympatiemi k panstvu „nahoře“, neměl v té chvíličas vyzvídat od toho potenciálního spojence další podrobnosti ze života „továrníka“ Slámy a hleděl se

odpoutat.

„Odpusťte, ale ještě mám něco nahoře ve vilách,“ omluvil se a spěchal s novinkou za Karasem. Potom seoba vrátili do ulice Na květnici a Panocha zavolal z telefonní budky vrchního inspektora.

Láska si vyslechl Panochovo hlášení a přikázal, aby se oba vrátili na policejní ředitelství.

Sotva vrchní inspektor položil telefon, zavolal k sobě inspektora Vosmíka a seznámil ho s Panochovou

zprávou. Potom si chvilku hladil vysunutou bradu a požádal: „Pane Vosmík, napište výzvu k celostátnímustíhání. Data z pasovky máte?“

„Mám,“ přikývl Vosmík. „Čestmír Sláma, narozený 31. května 1901 v Praze, bytem Nusle, Svážná deset,vysoký metr osmdesát dva, obličej oválný, vlasy světle plavé, hladce sčesané dozadu, oči hnědé, zvláštníznamení žádné,“ odříkával zpaměti. „A pravděpodobně má na sobě světle hnědý plyšový kabát s páskema hnědý klopený klobouk. Pozor, je ozbrojen pistolí ráže 6,35 milimetrů.“

„Dobrá. Tak to naťukejte a doneste mi to nahoru k panu radovi, já mu zatím povím, co a jak, aby nám topodepsal,“ uspokojeně přikývl Láska, vstal, udělal dva kroky, ale potom se ještě vrátil ke stolu a vytočilčíslo nuselského komisařství. Inspektora Slezáka nezastihl, byl tam už jen jeho zástupce inspektor Holas.

Láska mu vysvětlil, že na Čestmíra Slámu ze Svážné ulice deset byl vydán zatykač pro podezření z vraždyBohumila Moráka, a požádal ho, aby okamžitě vyslal hlídku do vilové čtvrti nad radnicí.

„Stačí jeden muž. Ať obchází blok vil vymezený ulicemi Svážnou, moment…,“ Láska se podíval na velkýplán města, visící na stěně, „Pod lázní, Na Veselí a Na květnici. Kdyby se ten Sláma objevil, tak nezatýkat!

Jen okamžitě podat zprávu! Má zbraň, je nebezpečí, že bude střílet! Rozuměl jste mi?“

„Rozuměl,“ odpověděl Holas, zopakoval rozkaz a přidal, že mladého Slámu zná a může ho přesně popsat.Láska ještě doplnil, co má Sláma na sobě, a zavěsil.

Inspektor Stráže bezpečnosti Holas chvilku dumal, potom si řekl: Proč jenom jeden? Dvojitý líp drží!Budou tam patrolovat dva, a jestli se tam ten Sláma objeví, tak ho rovnou seberou ať trochu tý slávyspadne taky na nás! Zatelefonoval domů inspektorovi Slezákovi, seznámil ho se svým plánem a vysloužilsi bručivou pochvalu, Na nuselském komisařství byla vyhlášena pohotovost a čtyři otrávení strážníci seokamžitě museli vrátit do služby.

Pohotovost vyhlásil i Láska. Když se k němu dostavili všichni jeho inspektoři, řekl jim: „Dneska v nocibychom ho měli dostat, půjde po něm celý náš aparát. Všecko, co má nohy, bude za chvilku v terénu.Hotely byly informovány, na velkých nádražích jsou hlídky. Chtěl jsem obsadit i výpadovky, ale je pozdě a

nemáme na to dost sil. Do rána budou informované všechny četnické stanice a hraniční přechody.Myslím, že nás čeká perná robota. Uděláte nejlíp, když si teď pošlete pro večeři a potom se na chvilkunatáhnete, než ten tanec začne.“

Inspektorům se sice ještě podařilo v klidu povečeřet, ale druhou část Láskou vytyčeného programu užnenaplnili. Tanec začal, sotva dojedli. Každou chvíli volalo některé pražské komisařství a oni tam muselistřídavě zajíždět a osvobozovat zadržené mladé muže v plyšových kabátech a hnědých kloboucích. Do půl

dvanácté jich bylo celkem jedenáct. Sedm dalších bylo přivedeno do Bartolomějské ulice, odkud je somluvami posílal domů sám vrchní inspektor.

Večerní akce měla neočekávaný a nežádoucí výsledek tři žaloby pro urážku stráže, učiněnou skutkem,čtvrtý případ byl ještě trochu závažnější. Dvaadvacetiletý zaměstnanec slévárny ČKD František Hajšman,dosud policejně neevidovaný, se dopustil dokonce zločinu, když mladému a horlivému strážníkoviVeselému Stanislavu, který ho před kinem Sibiř v ulici Na poříčí vehementně trhal od jeho devatenáctiletémanželky Milušky, uštědřil poctivou kovářskou facku, vyrazil mu dva zuby a způsobil tak tělesné poškozeni

veřejného úředníka vykonávajícího své povolání podle § 152 trestního zákona.

Předvedený násilník Hajšman v té chvíli už značně zplihlý uváděl na svou obhajobu, že těsně předsvým proviněním zhlédl filmové drama z Divokého západu „Brzy zvečera“, na jehož konci hrdina Tom Mixnádherným direktem uspal svého soka v lásce k sličné plavovlasé Betsy, proradného zloducha O’Haru. „Já

holt byl eště v ráži,“ omlouval se zkroušeně.

Drama laděné spíš komorně se toho večera rozvíjelo v nuselské Svážné ulici dvanáct v obývacím pokojistaré paní Morákové. V osm hodin tam přišel na telefonicky ohlášenou návštěvu Morák junior a bezohlášení s sebou přivedl pana prokuristu Hornycha.

„Víš, mami, chci se s tebou poradit, jak dál,“ spustil JUC. Vlastimil Morák, sotva se usadili do měkkýchkřesel kolem oválného konferenčního stolku. Paní Moráková se na něho podívala trochu překvapeně,protože podle jejích představ mělo po středečním pohřbu všecko pokračovat ve vyjetých kolejích jen ohodně klidněji a pokud možno kultivovaněji. Mladý Morák však její představy rychle poopravil.

„Chci už konečně žít podle svého,“ prohlásil, „Zatím jsem pořád jenom dělal něco, co jsem musel a dočeho se mi vůbec nechtělo. Snad bych to ani neměl říkat, mami, ale… ale já jsem si teprve včera apředevčírem pořádně uvědomil, že jsem dodneška žil jako nevolník, který bez odmluvy vykonává každýpříkaz,“ dodal klidným a vážným tónem, a paní Moráková se té ostré kritice otcovského režimu ani přílišnepodivila jen jí připadala nevčasná, když nebožtík Morák ještě leží v márnici Olšanských hřbitovů.

„A co tedy chceš dělat?“ zeptala se a upřela na nevlastního syna zkoumavý pohled.

„Začnu studovat dějiny umění.“

„Dějiny umění?“ opakovala po něm stará paní v černém a z tónu jejího hlasu bylo slyšet nejen údiv, ale i

nesouhlas.

„Ano. Dějiny umění,“ s důrazem potvrdil Vlastimil Morák. „Víš dobře, že práva jsem musel začít studovatproti své vůli. Jen si vzpomeň, jaké byly doma skandály kvůli tomu, že jsem neměl chuť ani sílu jedokončit. Do tohohle studia chuť mám, finančně jsem zajištěný, tak proč bych…?“

„A co závod?“ přerušila ho stará paní Moráková.

„Právě o tom si dneska chci s tebou pohovořit,“ rozvážně odpověděl Vlastimil Morák a pokračoval: „Protojsem také s sebou přivedl pana prokuristu Hornycha.“

Paní Moráková přeběhla chladným pohledem po strnule sedícím, napjatém Hornychovi a čekala, co přijde.

„Pan Hornych totiž za mnou dnes odpoledne přišel s jistým návrhem. Ale snad bude líp, když to zopakujepřed tebou,“ vysvětlil nevlastní syn a podíval se na pana prokuristu.

Hornych se naklonil v křesle, sepjal ruce, jako kdyby se chtěl pomodlit, a horečně hledal, jak nejvhodnějizačít. „Milostivá paní, já chápu, že na tyto věci je ještě příliš brzo, já jen jaksi předběžně… perspektivně…Já jsem si lámal hlavu… domníval jsem se, že bude nutné,“ zaplétal se a rudl, když viděl stažené koutkypřísných úst paní Morákové, „já… víte, tady mladého pana Moráka ze všeho nejvíc zajímá výtvarný kumšt,

do obchodního podnikání jaksi nemá tu pravou… tu pravou chuť, a tak jsem si říkal, že v jádru se tunaskýtají dvě alternativy… tedy, že bych buď vedl dál váš bankovní závod ve funkci ředitele ale to bychpotom musel, prosím, přibrat dva další zaměstnance anebo že bych, prosím, od vás… tedy od vás a odpana syna… koupil licenci, kmen provozovaných obchodů a veškeré zařízení firmy…,“ oddychl si, že už jeto venku, a čekal, co na to stará paní Moráková odpoví.

Paní v černém byla znechucena supí dravosti pana disponenta. Dlouho neříkala nic, protože v unavenéhlavě, vyčerpané celodenním zařizováním věcí kolem středečního pohřbu, se hodnou chvíli převalovala jen

jedna jediná myšlenka: Ten mrchožrout, ten mrchožrout, ten mrchožrout…, než se konečně vzchopila akvůli synovi začala zvažovat obě myšlenky.

Uvědomovala si, že ona sama Morákův bankovní závod vést neumí a její nevlastní syn nechce. Přivedlo jito k závěru, že budou muset závod prodat, protože kdyby v něm měl ředitelovat úlisný pan disponent,který ve vlastním obchodě s koberci dokázal slavně zkrachovat už v době, kdy ještě byla plná prosperita,jistě by si to brzy uměl úspěšně zopakovat na jejich účet v době krize a sám by si přitom pořádně

namastil kapsy.

Mechanickým pohybem levé ruky uhladila ubrus před sebou a pomyslela si, že se bude muset rozloučit spodnikem, který byl čtyřicet let náplní života jejích dvou manželů. To pomyšlení ji nijak nebolelo, stejnějen trpně přijímala manželovy zprávy o výnosech, které to podnikání přinášelo, a v koutku dušepovažovala peníze, které tak hbitě obracel ve svém závodě, za „nečisté“. Naštěstí na nich nebyla závislá.Měla vlastní majetek. Byla dcera z „dobré rodiny“, což pro ni znamenalo cosi jako šlechtický predikát.Peníze, které přinesla věnem do prvního manželství těch třicet tisíc zlatých znamenalo v roce 1891značný kapitál byly podle jejího názoru „čisté“, protože pocházely z výnosu velkostatku, mlýna avápenky, ne z „čachrů“ velkoměstské obchodní a podnikatelské džungle.

Když se vdávala poprvé, považoval její praktický otec notářskou svatební smlouvu za přinejmenším stejně

důležitou jako obřad v kostele a dokázal prosadit, že dispoziční právo nad věnem zůstalo pevně v rukoumladé nevěsty. V roce 1906, kdy se vdávala podruhé, otec už nežil, ale ona i tak už sama trvala na tom,že druhá svatební smlouva musí mít stejné znění jako prvá.

Když vypukla světová válka, řídila se radami svého obchodnicky zdatného manžela, protože jinak by sebyl její majetek v obecné inflaci rozplynul, a Bohumil Morák jej dokázal investovat tak, že se ve válečnýcha poválečných zmatcích nejen neztenčil, ale dokonce o mnoho zvětšil. Byla nezávislá, peněz měla víc, než

mohla do konce svého života utratit, a tak v ní myšlenka na rozchod s bankovním podnikáním nebožtíka

manžela v podvědomí vyvolávala dokonce jakýsi neurčitý pocit zadostiučinění, že už nikdo z její rodinynebude porušovat mravní zásady, které jí kdysi dávno vštěpovala rodinná výchova, škola a pan farář.

Ale proč by to měla udělat už dnes? Ten chamtivec Hornych se snaží kout železo, dokud je žhavé, avůbec mu nepřišlo na mysl, že snad překračuje míru vkusu.

Mrazivým hlasem, který zvětšil dvoumetrový odstup mezi ní a disponentem Hornychem na nejméněkilometr, konečně řekla:

„Jistě pochopíte, pane disponente, že dokud můj muž pokojně neodpočívá v hrobě, nemám ani pomyšlení

na to, abych se zabývala záležitostmi, které jsou pro mne v této chvíli nepodstatné. Časem o nich jistěbude řeč. Nepochybujte o tom, že vám dám vědět, až bude vhodná chvíle. Víc vám k tomu zatímneřeknu.“

Disponent Hornych seděl jako opařený. „Milostivá paní, zajisté…,“ koktal. „Já jsem si, prosím, dovolil přijít

jen proto, že pan syn… mne, jaksi, vyzval… “

„To nic, pane disponente, už o tom nebudeme mluvit,“ ledově ukončila rozhovor paní Moráková, vstala apodala mu suchou, chladnou ruku. Potom se podívala na syna, jako kdyby mu říkala: Co tě to napadlo, avyzvala ho: „Vlastíku, doprovoď pana prokuristu dolů, aby nemusel burcovat Víškovy.“

Vůbec už nevnímala Hornychovo devótní: „Rukulíbám, milostivá paní!“ a dívala se za synem, který jípřirostl k srdci, jako by byl její vlastní, a říkala si: Mladost, uspěchaná mladost. Nejraděj by si převrátilživot naruby z hodiny na hodinu. Překotné kotrmelce bez rozmyslu. Dějiny umění! A co s tím, aždostuduje? Dělat úředníka v některém muzeu?

Vlastimil Morák vyprovázel zpraženého pana disponenta z domu a nedbale se omlouval: „Nezlobte se,pane Hornych, netušil jsem, že maminka se na to bude dívat tak… neprakticky. Budeme muset pár dní

počkat.“

„Ale to je v pořádku, pane Šéf, já zcela chápu rozrušení milostivé paní, vždyť na tyto věci je opravdu dost

času,“ uctivě drmolil disponent a myslel si přitom: Pár dní, pár dní… jen aby vůbec! Bába je tvrdá jakokámen. A když podal mladému Morákovi ruku, loučil se nejen s ním, ale i s poněkud koktavým reklamnímheslem

Za losem od Hornycha

štěstí tryskem pospíchá,

které se mu dopoledne podařilo sesmolit.

Když se vrátil do obývacího pokoje, uslyšel Vlastimil Morák tentokrát nahlas: „Prosím tě, co tě to napadlo?

Copak zrovna nemáme jiné starosti? Pospíchá to tolik?“

Vlastimil Morák vydržel vyčítavý pohled své natrpkle laskavé macechy a zavrtěl hlavou: „Nepospíchá,mami. Na pár dnech nezáleží. Já jen že to souvisí s tou druhou věcí, kterou jsem ti dneska chtěl povědět.Ale… to snad taky ještě pár dní počká…“

„Tak to tedy nepočká! Jen to vysyp, ať mám za sebou všecko najednou! Když už jsi to nakousl, nechtěj,abych si celou noc lámala hlavu, jaké další překvapení mi chystáš,“ energicky prohlásila stará paní.

„Jak chceš, mami,“ souhlasil syn. A potom klidně a věcně řekl: „Rozvedu se.“

Pani Moráková na syna upřela udivený pohled. Neříkala nic, jen se zhluboka nadechla a nechala v sobě tu

zprávu působit. V rychlém sledu se jí před duševním zrakem mihla bledá a umíněná tvářička SylvyMorákové se špičatou ustupující bradičkou, rozhořčené obličeje jejích rodičů, na rty se jí dralo kdysi pevně

vštípené: Co Bůh spojil…, proti kterému okamžitě prudce protestovala hořká deziluze dvaceti šesti let jejího druhého manželství. Vzdychla a s pocitem, že po té odporné světové válce už ničemu na světěnerozumí, se tiše zeptala: „Proč?“

„Víš, mami, když mě táta před dvěma roky přinutil, abych si Sylvu vzal, myslel jsem, že to nějak půjde. Že

si nakonec stejně budu žít po svém a nějak si zvyknu,“ ochotně se snažil vysvětlovat syn. „Znám přecetakových manželství celou řadu. A snad by to bylo i tak dopadlo i když dneska vidím, jaký by to bylsmutný, zbabraný život. Ale stalo se, že jsem potkal někoho, na kom mi najednou záleží tolik, že… že ti to

ani říct neumím. Kvůli tomu člověku si musím dát život do pořádku. Chci v něm mít čisto. Jsem pevněrozhodnutý udělat všecko, doslova všecko, abych mohl začít žít znovu. Víš, mami,“ usmál se, „já ti mámasi takový pocit jako první křesťan, když je někdo obrátil na víru,“ řekl tak osvobozeně, že stará panípochopila, že ten povolný, ústupný chlapec se za poslední dva dny změnil v muže.

Měla chuť zeptat se: A kdopak je ten člověk? ale odolala tomu nutkání a namísto toho tiše, skoro šeptemřekla:

„Umíš si představit, čím vším budeš muset projít?“

„Umím,“ přikývl posmutněle, „Už jsem to dneska ochutnal.“

„Ty jsi to Sylvě řekl?“

„Ano. Dneska ráno. Víš, já chci i tady mít čisto. Nechtěl bych se s ní rozejít ve zlém. Ale bude to těžké…“

„Co ti řekla?“

Vlastimil Morák stiskl rty. „To ti ani nemůžu opakovat. Byla to hrůza, odporná hrůza.“ A znovu měl předočima ten hysterický výbuch, ve kterém se křečovitý pláč a ujišťování: „Já bez tebe nemůžu žít!“ střídalo s

ječivým, vyřvávaným obviňováním: „Ty kurevníku, já věděla, že máš nějakou děvku!“ a výhrůžkami: „Játu špinavou dorotu zabiju!“ A vzápětí vyděračské: „Já se zabiju!“ doplněné tím nejpádnějšímargumentem: „Ta hanba! Já to nepřežiju!“ A to všecko pořád dokola celé dvě hodiny.

„Já jsem ochotný obětovat všecko, mami, všecko, jen abych už tohle měl za sebou!“ prohlásil ten mladýmuž odhodlaně.

„Všecko!“ opakovala po něm stará paní a její rty zvlnil hořký úsměv. „Měj rozum, ty Romeo! Já vím –takovou lásku ještě svět nepoznal. Vezmeme se za ruce a rozběhneme se proti větru třeba nahatí! Dejpokoj! Když vezmeš vinu na sebe a to ty si zřejmě nedáš ujít víš ty, jak se tě bude starý Dokoupilsnažit vyždímat? Ale snad se to dá nějak rozumně a smírně srovnat. Asi budu muset sama zasáhnout. Ikdyž teď, v téhle chvíli, na to nemám dost síly…“

„Nediv se, že jsem tak netrpělivý, mami,“ omlouval se syn. „Ta dopolední scéna mi poničila nervy. Protojsem přivedl Hornycha. Chci vědět, jak na tom jsem, abych se podle toho mohl zařídit. Budu musetDokoupilovi vrátit věno… Prosím tě, mami, zanechal otec nějakou závěť?“

„Zanechal. Je uložená u doktora Ungara. V tom směru si nemusíš dělat starosti. Univerzálním dědicem jsity. Tvůj otec původně chtěl, abych eventuální dědičkou poloviny majetku byla já, ale já jsem mu to

rozmluvila.“

„Co všecko je tady v sejfu?“

„V sejfu? Byla bych překvapená, kdyby tam vůbec něco bylo. Ačkoliv ano jsou tam klíče odbezpečnostních schránek v trezoru Živnobanky. Mívala jsem tam šperky, ale protože už je léta nenosím,odnesl je otec do banky také. Víš přece, jak byl posedlý snahou dokonale zabezpečit všechen majetek.“

„Klíč od sejfu nemáš?“

Stará paní se podívala na dveře ložnice, ve které byl do zdi zabudovaný sejf, a řekla: „Klíče byly dva.Jeden nosil otec stále u sebe a v noci si jej s ostatními dával pod polštář,“ usmála se při té vzpomínce, „aten druhý měl v kanceláři. Myslím, že ho ukládal do té své kazety.“

„Budeme muset dát všude předělat zámky, protože všecky otcovy klíče se ztratily,“ poznamenal Vlastimil Morák a už byl v myšlenkách zase někde docela jinde. „Mami, pomůžeš mi vyřešit ty moje problémy, až

se trochu vzpamatuješ?“

„Ale to víš, že pomůžu, Vlastíku, kdo jiný by ti měl pomáhat?“ zeptala se.

A když se o půl hodiny později v ložnici převlékala do noční košile, podívala se na rozlehlé Blažíčkovoplátno s motivem Vysočiny, za kterým se skrýval zamčený sejf, a pomyslela si, že aspoň jedno je v tomjejím pobořeném světě trochu potěšitelné: Zdá se, že Vlastíkův vztah k ní teď bude teplejší, niternější,

než byl v posledních letech. A s tou myšlenkou stará paní Moráková usínala.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ,

na jejímž konci

si inspektor Holas povzdechne:

Lásko, bože, Lásko!

Jak už pověděno, stará paní Moráková poprvé po třech dnech tvrdě usnula, ani dormiral si brát nemuselajako v sobotu a v neděli, a ve vile je hutné a skoro hmatatelné ticho, jen v trubkách ústředního topeníchvílemi hladově zaškrundá. Nenarušuje je ani chrápání starého Víška, jež je sice bohatýrsky halasné –náhodný posluchač by se podivil, jak pestrou škálu pronikavých zvuků dokáže to útlé tělo vyluzovat alepři tlustých zdech domu se omezuje jen na suterén, a na schodiště proniká jen tenounce. Babka Víškovátiše oddychuje. Mužovo hvízdavé vytrubování jí nevadí. Už před mnoha léty si navykla dávat si předspaním vatu do uší, a navíc má hlavu pevně omotanou bílým šátkem. Má ji ochránit před nachlazenímčelní dutiny, které ji před časem zle potrápilo.

Šestnáct minut po jedné hodině Víšek hlasitě zamlaská, hvízdavě do sebe vtáhne dech a zmlkne. Obrátíse na druhý bok, ještě není docela při vědomí, chvilku se ještě pere se spánkem, ale naléhavé drnčenízvonku v kuchyni už mu nedovolí sklouznout zpátky do sladké dřímoty. Opře se o loket, obrátí se ke svéženě, zatřese jí ramenem a chraptivým polohlasem ji budí: „Fančo, probuď se! Milostpaní zvoní!“

„Co je? Co chceš? Nech mě!“ rozespale se brání Fanča, ale potom to řinčení zaslechne přes vatu v uších iona, posadí se na posteli, najednou dokonale probuzená a při smyslech, třeští oči do tmy a opakuje posvém muži: „Milostpaní zvoní!“ protože v kuchyni o patro výš milostpaní drží prst na tlačítku zvonku,kterým často přivolává svou pomocnici. Jindy ale jen dvakrát třikrát cvrnkne, a když se nemůže dočkat,tak to po chvíli zopakuje, kdežto teď, uprostřed noci Víšek už rozsvítil lampu na nočním stolku a vidí, žeje za dvanáct minut půl druhé zvonek nepřestává řičet jako na poplach. Je to určitě shora, z kuchyněpaní Morákové, zvonek od domovních dveří má docela jiný zvuk hlubší a důstojnější.

Víškovi napjatě poslouchají to pronikavé řinčení, jehož chvění hraje na jejich nervy jako na harfu,představivost, podrážděná nedávným zločinem, jim maluje před oči děsivé obrazy, ale po nekonečnýchpatnácti či dvaceti vteřinách se Víšek přece jen zmůže na logickou myšlenku a setřepe ze sebe pocit, že je

ochrnutý: „To může bejt jenom milostpaní! Dyť vo tom zvonku snad žádnej jinej ani neví. Třeba se jíudělalo špatně. Musíš tam, Fančo…“

Fanča, tvor od přirozenosti bázlivý, chápe manželovo vybídnutí jako výzvu, aby šla nahoru sama. „Ani zasvět!“ vzepře se. „Ty si tu budeš ležet, a já…,“ nedořekne, protože Víšek už se štrachá z postele a obouvá

si plstěné bačkory. „Já tam pudu s tebou, to je přece samozřejmý!“ uvádí věci na pravou míru, jde keskříni a vytahuje štruksová kaťata, aby jimi přikryl svůj noční úbor, který tvoří dlouhé bílé podvlékačkyzavazované na tkaničky a bílá košile bez límce.

Zvonek se na chvilku odmlčel, ale hned se zase ozval a dál netrpělivě řinčí.

Víšková se jen nerada dává strhnout domovnickým hrdinstvím svého muže, ale nakonec přece jen takévylézá z postele, obléká si dlouhou šedivou spodničku, očima neustále pozoruje tu drnčící potvoru naddveřmi kuchyně a tváří se, jako kdyby měla vystoupit ne o patro výš, ale přímo na lešení popraviště.

Visek zatím dokončil garderobu tím, že štruksové gatě doplnil nazdařbůh vytaženým svátečním tmavěmodrým sakem, jde ke kredenci, vytahuje zásuvku a bere do ruky sekáček na maso. Potěžká jej, podíváse na ženu, popožene ji: „Tak dělej!“ stojí u dveří a s nesouhlasem pozoruje, jak si jeho Fančapomaloučku obléká baronetovou jupku. Konečně je i ona připravena.

Víšek levou rukou odemkne, pomalu otevře dveře a otočí vypínačem na schodišti. Světlo mu dodá trochuodvahy, domovník přeskakujícím hlasem chraptivě křikne: „Už deme, milostpaní, už deme!“ a opatrně,všechny smysly napjaté, se štrachá nahoru po schodišti, škubne sebou, když si všimne, že domovní dveře

jsou na škvíru pootevřené, ale nezavře je, jen se kolem nich rychleji prosmýkne a hrne se dál nahoru,babku jako stín stále půl kroku za sebou.

Napůl otevřené jsou i dveře Morákova bytu, ale v předsíni za nimi je tma. Víšek se u nich na chvilkuzastaví, znovu na kuráž houkne: „Už deme, milostpaní!“ otevře je dokořán, po krátkém zaváhání vejde arozsvítí. Vidí, že za skleněnými výplněmi dveří kuchyně je temno, zamíří k nim, ale než tam dojde, dveřese otevřou a objeví se v nich stará paní Moráková.

Je na ní vidět, že prožila těžký otřes. Rozcuchané šedivé vlasy jí zakrývají půl obličeje, ve tváři jepopelavá, ústa má pootevřená, oči vytřeštěné. Natáhne ruku k Víškovi a hlasem, který neovládá,namáhavě zasípá: „Přepadl mne…!“ a jako by jen čekala, až se objeví nějaký zachránce, zavře oči apomalu se kácí. Víšek ji ještě včas zachytí, společně odvlečou starou paní do haly a položí na pohovku svysokým opěradlem. Víšek sebere z podlahy sekáček, který předtím upustil, běží do kuchyně, otvírá oknona ulici a křičí, co mu jen zásoba sípavého dechu v plicích dovoluje: „Pomoc! Vrah! Lupič!“ Nadechne se a

ječí znovu: „Pomoci Vrah! Lupič!“ a potom ještě do třetice: „Pomoci Pomoc! Vrah! Pomoc!“

Odvrátí se od okna, rozkašle se, s bolestivě staženým obličejem chrchlá, jako kdyby si měl plíce vykašlat,a když záchvat přešel, šourá se s uslzenýma očima a zmáčený potem zpátky do haly, klesne do křesla azavře oči, sekáček na maso stále ještě pevně sevřený v pravé dlani.

Víšková stojí nad paní Morákovou, neví, co by měla dělat, a tak ji jen lehounce pleská po tváři a domlouvájí: „Milostpaní, probuďte se! Milostpaní, probuďte se!“

Do jejího úzkostného mumlání ostře a dlouze zařinčí domovní zvonek, ale než Víšek dokáže vstát a jít se z

kuchyňského okna podívat, kdo to zvoní, už je ze schodiště slyšet energický dupot dvou párů bot, vzápětí

bouchání na dveře bytu a bojový pokřik inspektora Holase: „Otevřte! Policie!“

A sotva Víšková dojde ke dveřím a zmáčkne kliku, vpadne do předsíně udýchaný dlouhán Holas a za nímnováček v policejním sboru Mareček, pistole v rukách, oči navrch hlavy, a divoce se rozhlížejí kolem sebe.Odvážně se vrhají do haly, ale nacházejí tam jen omdlelou paní Morákovou a sípavě oddechujícího Víškase sekáčkem na maso v ruce.

Inspektor Holas ukáže Marečkovi na dveře jídelny a pevným hlasem rozkáže: „Prohledat! Celý byt!“ apotom se obraci na Víška: „Co se tu děje?“

Víšek na něho upře uslzené zarudlé oči, podívá se na sekáček ve své pravici a s přestávkami vysvětluje:„Milostpaní na nás zvonila… tak jsme běželi nahoru… Vona vyšla z kuchyně… řekla: ,Přepad mě…’ avomdlela. Tak jsem votevřel… to vokno… a křičel.“

„Nikoho jste neviděli?“

„Ne, neviděli,“ ujišťuje Víšek a vrtí hlavou. „Ale domovní dveře… byly votevřený… a když ste se vy dva…dostali do vily… tak to musely bejt votevřený i… dveře dole před domem. To von už asi…“

Inspektor Holas se obraci k paní domu, vezme ji za ruku a zkouší tep, potom říká: „Paní Víšková, doneste

trochu vody, musíme paní Morákovou probrat k životu!“

Sotva babka Víšková zmizí v kuchyni, vyrazí ze dveří ložnice strážník Mareček a rozčileně hlásí: „Pane inspektore, tady v ložnici je otevřený sejf!“

Holas zapomene na paní Morákovou a běží do ložnice, jejíž dveře mu Mareček úslužně podrží. U zdi stojíobraz v bohatém zlaceném rámu, nad ním, ve světlejším obdélníku v malbě stěny, že jí otevřená dvířkamalého domácího trezorku. Pancéřová skřínka je prázdná, na podlaze pod ní se válí několik listů papíru,roztržená tvrdá žlutá obálka a pět nebo šest zvláštních krátkých klíčů. Inspektor Holas se prudcenadechne. Vybral to dokonale, myslí si a v duchu vidí srovnané balíčky bankovek a plnou šperkovnici,které tam ta bohatá paní přece musela mít. Přeběhne pohledem po rozesílané a nočně zválené poloviněmanželské postele a vrací se zpátky do haly. Strážník Mareček ho následuje, dychtivý přijmout další

rozkazy.

Babka Víšková se zatím vrátila z kuchyně s vodou v bílém smaltovaném hrnku a třemi prsty jako kdyžkropí prádlo stříká milostpaní do obličeje.

„Dejte to sem!“ netrpělivě sykne Holas, vezme Víškové hrnek z ruky, namočí do vody vlastní ušmudlanýkapesník a začne tím mokrým hadříkem otírat paní Morákové čelo. Kupodivu má brzy úspěch. Víčkaomdlelé paní se za chvilku zatřepetají, pomalu otvírá oči, je na ní vidět, že se nemůže rozpomenout, kdeje a co se s ní děje, ale uniforma strážníka, který se nad ní sklání, ji rychle vrací k plnému vědomí.

Zatápe pravou rukou ve vzduchu, za ochotné pomoci Víškové se pomalu posadí, podívá se na Holase,

přidrží si levou rukou košili u krku, a hlasem, který jako by ji nepatřil, chraplavě řekne: „Sláma… mladý

Sláma… Dejte mi napít trochu vody…“

Teprve v tom okamžiku si Holas uvědomí, že musí zavolat vrchního inspektora Lásku, a rozhlíží se potelefonu. Objeví jej na stolku u stěny a hned se po něm sápe.

Po Holasově poplašné zprávě si Láska vyžádal posilu a do nuselské vilové čtvrti vyjelo osm mužů ve dvouautomobilech. V prvním seděl Láska se svými inspektory. Byl zamlklý a měl vztek. Vztek na sebe, že dostnemyslel na všecky ty klíče, kterých se pachatel v pátek odpoledne zmocnil, ani na možnost, že se pokusívybrat sejf v Morákově vile. Měl jsem aspoň požádat mladého Moráka, aby zatím přespával u matky, říkalsi, ten by to byl jen uvítal. Vždyť já o tom trezorku vím už od prvního výslechu toho disponenta, vyčítal si.

Ve dvě hodiny už svítila v Morákově vile všecka světla, osvětlený byl i prostor před domem a zahrada zaním, a také sousední Slámova vila zářila do tmy, jako kdyby se tam konal ples. Panocha s Karasembezohledně zburcovali její obyvatele, bez dlouhého vysvětlování ji prohlédli od sklepa až po půdu a nicnedali na ujišťování staré paní Slámové, že syn nebyl doma už od nedělního oběda.

Mladá paní se vůbec nenamáhala něco říkat. Pohodlně se usadila v hale, oblečená do dlouhého světlezeleného županu se zlatým vyšíváním, natáčky schované pod pestrým barevným šátkem, a jen nevraživěsledovala pobíhání těch policajtských barbarů.

V hale, která tvořila obytný střed vily stejně jako u Moráků, se sešli i detektivové. Kořist byla hubená –našli jen nový, černě lakovaný kufřík se žlutými koženými hranami, pohozený v podkrovní komoře meziharampádím a tak Panocha zkusil štěstí s mladou paní Slámovou.

Vrhl na ni pohled, kterým jako by říkal: Nelži, my stejně víme všecko! A ostře se zeptal: „Manžel vámvčera večer telefonoval?“

Vydržela ten pohled, na oplátku se zase podívala ona na něho jako na něco, do čeho nechtěně šlápla, amrazivě odsekla: „Ne!“ a vůbec se nenamáhala s větou celou, natož rozvitou.

Jestli ten rozhovor odposlouchali, nemá proč se ptát, řekla si, a když ne, já jim nic vykládat nemusím a

nebudu.

Panochou, který neměl chuť vydat řečnou domovnici pomstě té slaměné dámy, zacloumal studený,docela privátní vztek. Měl chuť jí říct: Jen si to klidně nech pro sebe, ty nastávající vdovo po pověšenémloupežném vrahovi, my už si toho tvého čekatele na konopnou kravatu chytíme i bez tvé pomoci, ale zohledu na starou paní, jež tam seděla zhroucená do sebe a jako vyhořelá, a jen se utrápenýma, hlubokozapadlýma očima skoro bez účasti dívala, co se to všecko děje v jejím domě, který přece ještě docela nedávno byl takovým pevným hradem, spolkl ten divoký vztek, očima se domluvil s Karasem a přesunul

se i s kolegy do sousední vily.

Vrchní inspektor Láska si udělal hlavní stan z haly Morákovy vily. Nejprve poslal své lidi, aby prohledalidům a zahradu, potom vyslechl paní Morákovou.

Stará paní už se zatím stačila trochu uklidnit, opláchnout si obličej studenou vodou, rozčesat si vlasy astočit hubený šedivý cop do drobného drdůlku. Seděla před Láskou v modrém prošívaném županu, stáleještě plná vzrušení, upírala na něho horečnaté oči, orámované tmavými kruhy, chvilkami se nakláněladopředu, jako by tím pohybem pomáhala paměti či chtěla zdůraznit některou pasáž vyprávění, a docelasouvisle vyprávěla příběh, o kterém by ještě včera byla řekla, že se snad stává jen v novinách, a těžko bybyla uvěřila, že se může přihodit jí.

„Sotva jsem si včera lehla, usnula jsem, jako když mne do vody hodí. Zvečera tu byl na hodinku syn, snad

to mě trochu uklidnilo, i když mi vlastně neřekl nic, co by mě zrovna potěšilo…“ Stará paní se na okamžik

přenesla do té večerní besedy a mechanickým pohybem levé ruky uhladila ubrus před sebou. „Uprostřednoci mě něco probudilo. Zprvu jsem nevěděla, co to bylo, až jsem najednou uslyšela vrzání parket v halea poznala, že někdo jde ke dveřím jídelny. Víte, když tu léta žijete, tak to dokážete poznat docela přesně.Potom zavrzaly dveře do jídelny, to je také takový charakteristický zvuk. Už dávno jsem chtěla říctVíškovi, aby ty dveře namazal, ale…

Byla jsem v té chvíli už úplně vzhůru, ale padla na mě taková hrůza a strach, že bych se byla v té posteli

ani nedokázala posadit. Ležela jsem tam jako ochrnutá, snažila se zachytit každý zvuk, nejradši bych byla

ani nedýchala, abych toho vetřelce na sebe neupozornila, ale přitom jsem ke své hrůze dýchala čím dálrychleji… Chodil si tu jako doma, nakukoval do místností jen kuchyň vynechal záclonkou tadyhle vevýplni dveří jsem viděla, jak si po zemi svítí baterkou… a potom přišel ke dveřím ložnice a vzal za kliku…“Tenké bledé rty staré paní se při té vzpomínce zachvěly, v očích se jí mihl odlesk nedávno prožité hrůzy.

„Když se objevil ve dveřích já ho v té tmě spíš tušila, než viděla zdálo se mi, že je ho tohle křídlo plnáaž nahoru,“ znovu ukázala rukou na dveře ložnice. „Já v té chvíli snad vůbec přestala dýchat. Měla jsempocit, že se dusím, srdce jako kdyby se mi chtělo roztrhnout… Ale potom promluvil, a mně se přece jentrochu ulevilo protože jsem ho poznala. Je to divné, ale toho, co člověk zná, se přece jen bojí o trochumíň než něčeho úplně neznámého…“ dodala vyčerpaně a odmlčela se.

Láska byl jako na trní. Nejraději by byl tu starou paní okřikl: „Stručně! Fakta! Honí nás čas!“ aleuvědomoval si, že paní Moráková se tím podrobným vyprávěním léčí z prožitého otřesu, že to z ní musíven, a čím podrobněji, tím lépe. Proto jen trpělivě požádal: „A co se dělo dál, paní Moráková?“

Stará paní se podívala oknem na sousední vilu a bezbarvým hlasem řekla: „Byl to Sláma. Poznala jsem ho

po hlase. Najednou stál s tou svou baterkou vedle mé postele a řekl mi: ,Probuď se, babo!’ Neřekl tonijak nahlas, ale já měla dojem, že strašně křičí. Nemohla jsem ze sebe vypravit jediné slovo, ani pohnout

jsem se nemohla, ale on mi svítil do obličeje baterkou a viděl, že nespím.“ Stará paní mimoděkpřimhouřila oči, jako by se ještě dívala do světla té baterky. Sklonila hlavu, promnula si kostnatými prstyvíčka a pokračovala:

.Neopovažuj se ani ceknout, nebo tě přiškrtím!’ vyhrožoval mi. A hned nato se zeptal: ,Kde je sejf?’Podařilo se mi zdvihnout ruku a ukázat na toho Blažíčka na zdi za ním.

Ohlédl se, posvítil si tam, pak si zase posvítil na mě a poručil: ,Lehnout na břicho a ani hnout, nebo…’ Aninevím, jak jsem to dokázala. A sotva jsem ležela na břiše, houkl: ,Ruce za záda!’ Tak jsem dala ruce zazáda a on mi je svázal páskem od županu, který jsem měla přehozený přes židli u toaletky tímhle,“

zatahala se stará paní za pásek svého županu.

„Slyšela jsem, jak sundal ten obraz. Jak se přehrabuje v klíčích a zkouší je, až se mu podařilo ten trezorek

otevřít. Vyhazoval z něj nějaké papíry, potom něco roztrhl, asi obálku, a na podlahu se sypaly klíče… Azároveň se z něj vydral takový divný, skoro zvířecí zvuk, asi jako když šlápnete psovi na nohu. Potom namne vyštěkl: ,Kde jsou peníze a šperky?’

Dostala jsem ze sebe: ,Všecko je v bance. Mám tu jen asi sto čtyřicet korun. V kuchyni. V peněžence na

kredenci.’

Řekl… Sprostě zaklel. Chvilku tam nerozhodně stál, ale potom mi asi uvěřil. Vyšel z ložnice, slyšela jsem,jak jde do kuchyně a zase z ní vychází. Myslela jsem, že už odejde, pořád jsem tam ležela na břiše,zpocená do nitky, a celá se třásla, ale on znovu vpadl do ložnice a takovým chraptivým šepotem miporučil: ,Nejmíň půl hodiny se neopovažuj hnout, nebo tě zastřelím!’ A potom jsem slyšela, jak otvírádveře bytu…

Nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležela. Strach, víte, takový ten divoký strach, že z něj člověk ztrácírozum, jsem už neměla, jen jsem se bála, že tam omdlím a udusím se, než mě někdo najde, a přitom semi převalovala v hlavě jedna jediná myšlenka: Sláma, mladý Sláma zabil mého muže… a pořád dokola:Sláma zabil mého muže… jako kdybych už nedokázala myslet na vůbec nic jiného…

Bolelo mě celé tělo, a tak jsem zkusila obrátit se na záda. Podařilo se mi to, ale to jsem si zase ležela natěch svázaných rukách, a tak jsem se otočila na bok a zkusila je vyvléknout z toho pásku od županu.“

Paní Moráková si dala ruce za záda, jako kdyby to znovu zkoušela. „A ono to po chvilce námahy šlo. Asi to

nebylo nijak moc utažené…“ Stará paní se opět vyčerpaně odmlčela.

Láska už doufal, že to je konec vyprávění, ale paní Moráková ještě dořekla: „Byla jsem unavená k smrti,ale přece jen se mi podařilo vstát. Chtěla jsem zatelefonovat synovi, ale potom jsem viděla, že bych tonedokázala. Napadlo mi, že bych mohla zazvonit ha Víškovy, a dovlekla se do kuchyně… To je všecko…“

Vrchní inspektor ještě chvilečku trpělivě seděl, aby to vyprávění mohlo doznít, a potom se zeptal:

„Takže všecko, co si odtud odnesl, bylo sto čtyřicet korun?“

„O moc víc jsem v té peněžence určitě neměla,“ ujistila ho stará paní.

Láska se rozhlédl kolem sebe, a když objevil telefon, požádal: „Paní Moráková, mohl bych se tu v hale nachvilku usadit?“

„Ale ovšem,“ ochotně souhlasila stará paní a pochopila, že to je pokyn, aby se uchýlila někam do ústraní.„Já si zatím sednu třeba do kuchyně.“

Láska pomohl pani domu vstát a doprovodil ji do velké obývací kuchyně, kde kolem stolu seděli čtyřiuniformovaní strážníci. Když uviděli vrchního inspektora, zdvihli se a na jeho pokyn za ním pochodovali do

haly.

„Prosím vás, pane Holas, co tu děláte s tou armádou?“ neudržel se Láska, už když procházeli předsíni.

„No, tady Šebek a Janoušek nás měli o půl druhé střídat, a když přišli, tak už…“

„Proč dva? Výslovně jsem přece přikázal, aby tu hlídkoval jeden muž! Bohužel jsem přitom zapomněl

dodat, aby taky užíval rozumu!“

„Já jsem si… My jsme si s panem inspektorem Slezákem mysleli, že ve dvou…,“ ochotně rozšiřovalzákladnu odpovědnosti za ten průšvih Holas, ale vrchní inspektor mu skočil do řeči:

„Mysleli… Proboha oni mysleli! Vy jste si tu vydupávali kolečka jako někde na stadiónu, pořád pěkněkolem bloku, blýskali helmama na všecky strany a zrovna vybízeli toho Slámu: Račte se vloupat, jen cozajdeme za roh…,“ vztekal se Láska, ale potom si uvědomil vlastní podíl viny na tom loupežnémpřepadení, a tak jen unaveně mávl rukou, šel k telefonu a zavolal službu na policejním ředitelství.

„Nic nového,“ hlásil muž u telefonu. „Zadrženi a propuštěni byli další dva muži v hnědých plyšovýchkabátech, třetí byl spatřen v Nuslích na Riegrově náměstí, jak na štaflu nasedá do taxíku, ale než mohlhlídkující strážník něco podniknout…“

„V kolik to bylo hodin?“ přerušil muže u telefonu Láska.

„Okamžik… Jo, tak to se stalo v jednu čtrnáct…“

„Tak vám děkuju!“ houkl Láska a podíval se na vysokého inspektora Holase, jako by to pochybnépoděkování patřilo jemu. „Instruujte všecka oddělení a všecka komisařství: Nasadit všecky muže naobjevení taxíkáře, který v jednu čtrnáct vezl pasažéra v hnědém plyšovém kabátě z Riegrova náměstí, azjistit, kam ho vezl. Opakujte to po mněl“ Vyslechl si odpapouškovanou větu a dodal: „Sem, do Morákovyvily, už nevolejte! My tady končíme a vracíme se na direkci.“

„Tak tady se podívejte na výsledek toho vašeho mašírování ve dvojstupu,“ řekl Láska Holasovi a zdvihlpřitom ruce, jako kdyby v nich ten výsledek držel. „Zatímco vy jste si tu pochodovali jako kolemprachárny, Sláma zřejmě nasedl ve čtvrt na dvě na Riegrově náměstí do taxíku, a kdo ví, kde je mu

konec!“

Vysoký Holas vrhl na vrchního inspektora smutný pohled psa zvaného basset a v duchu si povzdechl:Lásko, bože, Lásko…

KAPITOLA OSMNÁCTÁ,

ve které vrchní inspektor Láska

zatahuje poslední leč

Vrchní inspektor Láska posadil v obou sousedících nuselských vilách k telefonům dva asistenty kriminálníslužby ze svého pomocného sboru, s potěšením doporučil inspektorovi Stráže bezpečnosti Holasovizvýšenou pohotovost v celém policejním rajónu a odjel předjitřně pustými ulicemi zpátky na Staré Město.

Na Můstku vysadil inspektory Karase a Panochu a poslal je do Železné ulice, jestli snad Slámu přece jennenapadlo schovat se pod svícen rodinného zlatnického závodu, a sám pokračoval s Vosmíkem doBartolomějské.

Na policejní ředitelství dorazil ve čtvrt na čtyři ráno. Bylo tam rušněji než jindy v tuto dobu, ale novézprávy na něho nečekaly. Usadil se tedy ve své kanceláři, požádal službu, aby uvařila hrnec kávy, a čekal,

až se z rozhozených sítí ozve první signál. V obličeji byl šedivý únavou, pohyby prozrazovaly vyčerpání anervozitu, ale napjaté nervy ho stále ještě udržovaly ve stavu trvalého vzrušení, které nedokázal zcelaovládat ani po šestnácti letech služby u kriminální policie.

Po půl čtvrté se vrátili ze Železné ulice Karas s Panochou a hlásili, že zlatnický podnik Slámových je pevně

zamčený zvenčí, mříže v oknech neporušené. „Kromě bezpečnostních zámků ve dveřích mají u vchoduocelovou závoru s visacím zámkem, který váží snad půl druhého kila, a navíc je to zapečetěné berňákem,“

poreferoval Karas a s povděkem přijal šálek horké kávy.

Ticho nabité očekáváním co chvíli přerušovalo zvonění telefonu, ale stále to byla jen samá hlušina až sedvě minuty před čtvrtou ozvalo policejní komisařství v Košířích. Že tam mají přepadeného taxíkáře, aprotože popis pachatele se shoduje s popisem hledaného Slámy, tak okamžitě…

„Moment,“ skočil košířskému inspektorovi Stráže bezpečnosti do řeči rázem oživlý Láska. „Má tam vůz amůže jet?“

„No, jet by snad mohl, ale vůz…“

„Ještě okamžik. Pane Panocha, vezměte si dole auto a jeďte na komisařství do Košíř. Maji tampřepadeného taxíkáře, přivezte ho!“ Teprve potom se vrátil ke košířskému kolegovi: „Dejte mi tohopřepadeného k aparátu!“

„Haló, tady je Beneš… Václav Beneš…,“ ozval se ve sluchátku pomalý, zastřený baryton. „Já jsem…“

„Pane Beneš,“ přerušil taxikáře Láska, „dokážete souvisle mluvit?“

„Jo, teď snad už jo,“ odpověděl muž na druhém konci drátu.

„Tak mi, prosím vás, stručně povězte, co se vám přihodilo!“

„Jo, teda… to bylo tak,“ soustřeďoval se na prožité události taxikář Beneš, „stál jsem sám na štaflu nanuselským Riegráku, když tam najednou shora ze Sezimky přiběh mužskej v takovým tom chlupatýmkabátě, rovnou se mi hrne do vozu a povídá: ,Co byste chtěl za cestu do Berouna?’ Tak povídám: ,No,podle toho, co to ukáže bude to nejmíň stovka.’ ,Fajn,’ povídá von, ,tak tady máte stovku, zbyteksrovnáme v Berouně. A jeďte!’

Tak jsem teda jel. Napřed jsem si ho ale pořádně prohlíd. To víte, když má člověk po půlnoci rito někamza město, tak to si musí kunčofta jaksepatří prohlídnout, vono se…“

„Stručně, pane Beneš, stručně,“ přerušil taxíkáře Láska a říkal si, že to jaksepatří prohlížení zřejmě nebylo

na nic.

„Tak tedy napřed mi připadal solidní, byl dobře voblečenej, žádnej utřinos, už mu bylo tak kolemtřicítky, ale jak jsem jel, tak mi začalo bejt nápadný, že mi tam vzadu pořád sedí jako na štokrleti, ani dopolštářů se nevopřel… a jen pořád napjatě koukal, jak jedu.

Projeli jsme nuselským údolím, potom přes Palackej most, já po něm koukal pomalu víc než na cestu, avon tam pořád seděl, jako když má v krku nabiják. Sotva jsme byli za mostem, povídá mi: ,Vemte todoprava a Holečkovou.’ Bylo mi to divný. Venku nebyla živá duše, až někde u Anděla jsem vidělblejsknout se policajtskou helmu… Vzal jsem to teda Holečkovou a už jsem spekuloval, jak ho vysadit, ale

pořád mně nic chytrýho nenapadalo. A von povídá: ,Trochu rychlejc by to nešlo?’ a za chvilku:,Popožeňte ty svý líný hemelky!’ a potom znova: ,Hergot, tak na to trochu dupněte!’ to už jsme byli asipadesát metrů za posledníma košířskejma barákama tak jsem teda dupnul ale na brzdu, a povídám:,Sakra, vždyť já nemám dost benzinu, já bych nedojel zpátky.’ A von na to: ,Houby! Benzínu máte dost,ale jste posera! Tak teda ten kočár vobraťte a vodvezte mě na smíchovský nádraží!’

Vůz už dojížděl, já se ze zvyku votočil a na chvilku jsem ho pustil z vočí, a to jsem neměl. Von toho využil,

popad mě za krk a začal mě škrtit. Chlap to byl vysokej, ramenatej, mladší vo dobrejch dvacet let než já,

a sílu měl jako medvěd. Rval jsem mu prsty, škrábal ho, ale von mi táh hlavu dozadu a nepustil, dokudjsem nevomdlel…

Za jak dlouho jsem přišel k sobě, nevím. Probral jsem se v pangejtu, celej mokrej a ztuhlej zimou, v hlavě

mi hučelo, v tejle bouli jako vejce. Když jsem se pokoušel postavit na nohy, tak jsem snad čtyřikrát upad,

ale nakonec jsem se přece jenom dobelhal…“

„Kolik jste měl v nádrži benzínu?“

„No takovejch dvanáct litrů tam mohlo bejt.“

„Typ vozu a číslo?“

„Nová pikolka. Sotva zajetá,“ lítostivě odpověděl taxíkář Beneš. „Čtyřdveřová, půl druhýho litru. Černá.Číslo má P 7981. Eště na ní nemám ujeto ani šest tisíc…“

„Zatím vám děkuju. Uvidíme se za chvilku,“ ukončil rozhovor Láska a sklapl vidlici. „Dvanáct litrů,“zamyslel se nahlas, zapsal si poznávací číslo a vytáhl ze zásuvky silniční mapu. Rozložil ji, chvilku se na nidíval, potom se podíval na hodinky a zdvihl sluchátko. „Dejte mi Plzeň!“ požádal službu v telefonníústředně.

„S dvanácti litry by až na hranici nedojel,“ vysvětlil Vosmíkovi a Karasovi. „K nejbližšímu přechodu je to zPrahy asi sto osmdesát kilometrů a jediná v noci otevřená pumpa je na té trati v Plzni jestli ovšemnevytáhl pumpaře z postele už někde před Plzní…“

„Haló, tady je Praha, oddělení vražd, vrchní inspektor Láska. Kdo je u aparátu?“ vychrlil do telefonu, sotva

stačil jedenkrát cvrnknout. „Ano, počkám… Pane komisaři, Čestmír Sláma, podezřelý z vraždy… ano,ten… omráčil kolem půl druhé v Praze taxíkáře, zmocnil se jeho auta a pravděpodobně ujel směrem kvám… ano, asi míří k hranici… jistě, všecky hraniční přechody na tom směru ještě zvlášť upozorníme…ovšem, četnické stanice taky… Prosím o zjištění, jestli Sláma nebral kolem tři čtvrti na tři v Plzni benzín.Ujel ve voze Praga Picolo, novém černém taxíku s číslem P 7981… A taky na nádraží, jestli si nekupovaljízdenku směrem k hranici… ano…, děkuju, to je všechno…“

V půl páté ráno toho kalného, rozčvachtaného úterý dvacátého prosince už běžel stíhací aparát naplno ahonu na člověka, který podle soudu domovnice Víškové vypadal jako medvídek, se účastnilo několik setlovců v uniformách policistů, četníků a dokonce i finanční stráže. Pomyšlení, že každou vteřinou mohounarazit na vraha, ostřilo jejich smysly, zvyšovalo ostražitost, kořenilo jednotvárnou službu, ale žádnému znich nebylo dopřáno, aby prokázal svou bystrost a odvahu, protože…

Protože v pět hodin čtyřicet sedm minut zastavilo před četnickou stanicí v Loděnici u Berouna nákladníauto berounské mlékárny, řidič vystoupil, vyburcoval ze spánku vrchního strážmistra Bendu, který jakovelitel stanice bydlel v prvním poschodí, a houkl nahoru do okna, když se konečně otevřelo: „Víte vo tom,že asi kilometr vocuď, směrem na Prahu, vylít ze zatáčky nějakej pražskej taxíkář a vopřel fungl novoupikolku čumákem vo strom?“

Když se dozvěděl, že pan vrchní strážmistr dosud není informován a on že by ho měl na místo nehodyzavést, odvětil velmi nepřívětivě: „Helejte se, na takový voloviny já nemám čas. Vezu mlíko z Nučic apomalu už jsem měl bejt v mlíkárně. V tom auťáku nikdo není, krev jsem tam taky žádnou neviděl, tak

jakýpak copak…“ A nasedl do své enky a odjel.

Vrchní strážmistr Benda zívl, podrbal se na prsou a chvilku váhal, zda by raději neměl ještě na chvíli vléztpod duchnu, když u toho auta stejně nikdo není, ale potom mu zvědavost nedala a on si řekl: Ale co, když

už jsem jednou vzhůru Vávra se vrátí z pochůzky až v osm a Loskota kvůli tomu budit nebudu –pomalu se oholil, vypil se ženou kávu, snědl dva čerstvé rohlíky s máslem a v půl sedmé rázně vykročilsměrem k Rudné.

Tak se stalo, že zprávu o havarované pikolce dostal vrchní inspektor Láska až dvacet pět minut po sedméhodině. Podíval se na mapu, potom si přibral na poradu jízdní řád a zjistil, že první vlak do Berouna odjelz loděnického nádraží až v šest hodin čtyřicet sedm, kdežto dělnický vlak do Prahy už ve čtyři hodiny

padesát dva.

Zatelefonoval tam a dozvěděl se, že nikdo podobný Slámovi si dnes ráno v Loděnici jízdenku nekupoval,tady je to samá týdenní dělnická… moment… pan výpravčí říká, že nikdo takový do pražského vlakunenastupoval… ne, ani na Beroun, vyloučeno, řekl mu jeho informátor. Láska to zkusil s pokladnou naberounském nádraží a měl úspěch.

„Ano, pán v plyšovém kabátě, vysoký, asi třicetiletý člověk si kolem půl páté koupil jízdenku druhé třídydo Kolína a na vlak z Prahy si vzal rychlíkový příplatek. Měl něco s levou rukou, všecko dělal jen pravou, a

tu měl taky ovázanou kapesníkem, jo a taky trochu kulhal já se za ním díval, on mi u toho půl pátýhovlaku připadal jako páv mezi slepicema…“

„Tak vám teda děkuju,“ ulehčeně vzdychl Láska a zeptal se: „V kolik hodin dojel ten vlak do Prahy?“

„Od nás vyjíždí ve čtyři třicet osum a na Wilsoňáku je v pět dvacet osum.“

„A rychlík do Kolína?“

„Na ten si mohl přestoupit v pět padesát dva na Smíchově, takže do Kolína dojel v sedum jedenáct. On semě na ten spoj ptal taky. A…“

„Srdečný dík,“ přerušil pokladníka Láska a ani mu nedopřál tolik času, aby se vrchního inspektora zeptal,co ten pán v plyšovém kabátě vlastně…

Doktor obojího práva Ungar se podivil, kdo mu může telefonovat v dobu tak necivilizovanou, jako je zadeset minut osm, vstal od snídaně a s plnými ústy broukl do sluchátka: „Ungar!“

Byl informován, že dnes už může úřadovat jako jindy jen kdyby jim mohl někdy během odpoledne přijítnadiktovat protokol „ale to já se ještě ozvu, pane doktore,“ řekl mu Láska. „A prosím vás, kde že mástará paní Slámová ten svůj statek? Aha, tak díky a na slyšenou.“

„Pane Panocha,“ obrátil se vzápětí vrchní inspektor na svého podřízeného, „podívejte se, jestli je ve StaréVsi u Kolína četnická stanice, a když ne, tak kde je nejbližší!

– A vy, pane Vosmík, řekněte vedle Karasovi, aby ten protokol s panem Benešem zatím přerušil, žepojedeme do terénu ačkoliv počkejte s tím ještě chvilku.“

„Ve Staré Vsi četnickou stanici nemají,“ hlásil Panocha, „nejbližší je v Sendražicích,“ a byl požádán, aby ji

tedy dal panu vrchnímu inspektorovi na drát.

Když se to po dlouhých deseti minutách konečně povedlo, dozvěděl se Láska od sendražického vrchníhostrážmistra Klimeše, že do Staré Vsi je ze Sendražic tři kilometry. „Je to osada, kde je jen jedenáct čísel,“vysvětlil. „Naše hlídka tam dnes ráno procházela přibližně v půl páté… Ano, to hlášení o Slámovi už tumám, ale to přišlo až ve čtvrt na osum… Ano, je to tam jediný velký statek… hned tam posílám

strážmistra na kole, my jsme tu v tuhle chvíli jen dva… Ne, telefon tam nikdo nemá… Tak dobrá, já teda

pojedu s ním, a jestli tam mladý Sláma je, tak se strážmistr Kilián okamžitě vrátí na stanici azatelefonuje… dobře, zatelefonuje, i když tam není… a já tam zůstanu, dokud nepřijedete… Žije tamsprávce se ženou a dvě rodiny deputátníků… rozumím, nezatýkat, v každém případě čekat, ažpřijedete…,“ opakoval vrchní strážmistr Klimeš po Láskovi a myslel si přitom: Rozkaz… rozkaz… co ty mimáš dávat co rozkazy ale když má ten Sláma pistoli a vy si mermomocí chcete hrát na hrdiny, tak pročne, a houkl: „Kilián, pojďte sem!“

A když strážmistr Kilián přiklusal, řekl mu: „Vemte si kolo, pojedeme…,“ ale nedořekl, zdvihl sluchátkotelefonu a požádal ústřednu v Kolíně o spojení s veterinářem Wichterlem, jediným majitelem osobního

auta v Sendražicích.

„To jsem rád, že jsem vás zastihl, pane doktore, mám k vám velikou prosbu. Mohl byste mě a strážmistraKiliána teď hned odvézt do Staré Vsi…? Víte, jde o velice naléhavou záležitost, potřebujeme zjistit,jestli…,“ rozpačitě se odmlčel, ale vzápětí si řekl, že jestli už po tom prasedoktorovi něco chce, tak mu toaspoň trochu musí osladit senzaci, a dodal: „jestli tam je mladý Sláma, ona se o něj moc zajímá pražská

kriminálka…“

„Tak to nemusíte nikam jezdit,“ odpověděl vrchnímu strážmistrovi Klimešovi veterinář Wichterle. „Tohojsem před chvílí zahlíd v Kolíně v taxíku, když jsem vycházel z Jermářovy apatyky. Zřejmě jel do Staré

Vsi…“

„Tím spíš by bylo zapotřebí, abyste nás tam hodil, pane doktore… Já to hned zavolám do Prahy… víte…“

„Tak dobrá, pane vrchní,“ dal se přemluvit veterinář, „asi tak za deset minut jsem u vás.“

Bylo devět hodin třicet sedm minut, když vrchní inspektor Láska uviděl před prvním domkem Staré Vsistát waltrovku s panem veterinářem Wichterlem a vedle ní četnického strážmistra v plné zbroji skrátkou šavlí po boku a karabinou přes rameno. Požádal řidiče, aby zastavil, vystoupil i s Karasem aPanochou Vosmíka nechal k jeho velké lítosti v Praze a přijal hlášení rozčileného strážmistra Kiliána.

„Je vevnitř, pane vrchní inspektore. Náš pan vrchní prve poslal jednoho kluka pro správce Kubalu, a tenmu řek, že ten Sláma přijel asi ve tři čtvrti na osum, ani nechtěl nic jíst, jen vypil trochu kafe, oplách se azavřel se nahoře. Oni tam ti Slámovi mají tři pokoje a kuchyň, když sem někdy v létě přijedou. Pan vrchnístrážmistr potom šel s Kubalou do statku a sedí u deputátníka Hořejšího, odkud vidí na východ do dvora,

a já hlídám východ ven, do ulice.“

„Ví o vás Sláma?“

„Já myslím, že neví. Aby mě tu moh uvidět, to by se musel vyklonit z okna, a to on zatím neudělal.“

„Tak pojďte s námi!“ vyzval vrchní inspektor četníka a vykročil k výstavné patrové budově s devíti oknydo ulice, rozdělené vysokým půlkruhovitým průjezdem.

„Ten správce je doma?“ otočil se vrchní inspektor Láska na strážmistra Kiliána.

„Měl by. On mši jen doprovodit pana vrchního k těm Hořejším a pak jít domů. Bydlí dole v přízemí. Zprůjezdu jsou to ty levý dveře.“

Ke statku se blátivou ulicí blížila podivná formace. V čele vrchní inspektor, půl kroku za ním po oboustranách jeho inspektoři, všichni v civilu, a za nimi ozbrojený četník v šedomodré uniformě. Láska zabočildo průjezdu, bez klepání vpadl do síně správcova bytu a potom i do kuchyně, jeho lidé v patách za ním.

Správce Kubala, rozložitý, připlešatělý člověk kolem čtyřicítky, seděl uprostřed velké místnosti u bíléhostolu, pokrytého modrobílým voskovaným plátnem, jen tak ve vestě a košili a předstíral, že cosi zapisujedo velkého černého sešitu. Když mu do kuchyně vpadli ti čtyři muži a nanesli na čistě vydrhnutou podlahu

spoustu marastu, přivítal je úlevným pohledem a vstal.

Láska se nezdržoval formalitami, zeptal se, kudy se jde nahoru do patra, a když zjistil, že z průjezduprotějšími dveřmi, poslal Karase a četníka hlídkovat tam.

„A jak to vypadá nahoře?“ chtěl vědět od správce.

„Tam jsou na schodišti, asi tak v polovičce, dveře, co vedou do hořejšího bytu. Dřív tam nebejvaly, ty tam

dal udělat někdy před dvanácti lety nebožtík pan Sláma, když umřela jeho tchyně, která tu do tý dobyžila. Pak je tam chodba a z tý vedou dveře do třech pokojů s oknama na ulici, vlevo je do dvora kuchyň ana pravý straně koupelna, záchod a komora. To je všecko.“

„Jiný vchod tam není?“

„Není,“ zavrtěl hlavou správce Kubala.

Láska se pohledem domluvil s Panochou, řekl Kubalovi: „Vy zůstaňte tady, dokud vám neřekneme,“ obavyšli síní ze správcova bytu a přidali se ke Karasovi a strážmistrovi Kiliánovi.

„Zbraň do ruky!“ tiše nařídil vrchní inspektor Panochovi a v klenutém průjezdě to znělo jako povel navojenském cvičišti. Sám také vytáhl pistoli z kapsy zimníku, odjistil ji, a když viděl, že totéž dělá i Karas, astrážmistr Kilián že strhává pušku z ramene, zavrtěl hlavou.

„Vy dva zůstanete tady dole,“ přikázal. „Půjdu tam jen já s inspektorem Panochou. Snad bude mít rozuma obejde se to bez střílení.“

Šel ke dveřím, pomalu zmáčkl kliku a prudce otevřel. Vybílená klenutá chodba, osvětlovaná oknem dodvora, byla prázdná, prázdné bylo i schodiště, v polovině přepažené dřevěnou stěnou s bíle nalakovanými

dveřmi. Otvíraly se směrem dolů; kousek nad černým knoflíkem, který nahrazoval kliku, byl na zárubni

kulatý bílý zvonek.

Láska gestem naznačil Panochovi, aby zůstal stát dole na chodbě, vystoupil po devíti hodně sešlapaných

pískovcových schodech, zastavil se a chvilku naslouchal. Neslyšel nic, jen vlastní dech. Levou rukou

dlouze zazvonil. Ryčné drnčení zvonku, umístěného kdesi na hořejší chodbě, se mu chvělo v nervech.Ticho. Zazvonil znovu, a když se ani potom nic neozývalo, rozřinčel zvonek potřetí, a vzápětí uslyšel, jakse nahoře prudce rozlétly dveře, a vzteklý hlas houkl: „Co je?“

„Kriminální policie. Jménem zákona otevřete!“ klidně a nepříliš hlasitě odpověděl Láska.

Několik vteřin bylo nahoře ticho. Potom zvuk podobný zasténání poraněného zvířete, několik šouravýchkroků, hlasité vzlyknutí a výstřel, následovaný slabým kovovým třesknutím.

Láska ještě strnule stál u dveří, když k němu prudce vyběhl Panocha a zalomcoval jimi. Nepovolily. Obatam stáli a naslouchali, ale za dveřmi bylo ticho. Láska se otočil, uviděl pod schodištěm napětím staženéobličeje Karase a četníka Kiliána a požádal: „Doneste nějaké páčidlo!“

Panocha znovu zalomcoval dveřmi, ale když viděl, že bez nářadí s nimi nic nesvede, trpělivě čekal naKarase a jen upíral na vrchního inspektora starostlivý pohled, kterým jako by se ptal: Zastřelil se nebo

je to past?

Odpovědi na svou němou otázku se dočkal až o chvíli později, protože ještě než k nim doběhl Karas splochou řeznickou ocílkou ze správcovy kuchyně, vyzval ho vrchní inspektor, aby zašel pro zvěrolékaře,který přivezl oba četníky.

S Karasem přiběhl i správce Kubala a zděšeně se díval, jak četník Kilián oběma rukama odtahuje doledveře od rámu, inspektor Karas nasazuje ocílku co nejvýš pod zámek a páčí. Ozval se suchý praskotdřeva, zámek se vylomil a dveře se rozlétly.

Vrchní inspektor Láska ještě dvě tři vteřiny naslouchal, potom mávl levou rukou na Karase a Kiliána, abyse drželi za ním, a vykročil po schodišti.

Na chodbě se rozhlédl, vpravo uviděl dokořán otevřené dvoukřídlé dveře. Pomalu šel k nim, pistoli stálepřipravenou k výstřelu. Krytý zavřeným levým křídlem dveří sňal klobouk, sehnul se a ve výši pasuopatrně nahlédl do místnosti, zbraň v natažené pravé ruce. Potom se pomalu narovnal a vešel dovnitř.

Vlevo uviděl vysoká modrá kachlová kamna, vedle nich sedací kout s gaučem, hnědou stojací lampu spergamenovým stínidlem, kovovým, pestrou mozaikou vykládaným stolkem a třemi mohutnými křesly,opatřenými potahy z režného plátna. V jednom z nich přímo naproti němu napůl seděl a napůl leželvysoký plavovlasý muž ve světle hnědém plyšovém kabátě, hlavu skloněnou na prsa. Levou ruku měl utěla, pravá visela přes opěradlo, oči zavřené. Před křeslem ležela na koberci malá, matně do modra se

lesknoucí automatická pistole.

Láska udělal tři rychlé kroky doprava a levou rukou ukázal Karasovi na pistoli na koberci, zbraň v pravéruce stále ještě připravenou k výstřelu.

Karas opatrně zdvihl pistoli, zleva obešel křeslo, zvedl Slámovu levou ruku a pokoušel se nahmatat tep.Po několika vteřinách se překvapeně podíval na Lásku, ale než mohl cokoliv říci, vběhl do místnostiinspektor Panocha, doprovázený brýlatým vytáhlým veterinářem a vrchním strážmistrem Klimešem

Láska zajistil svou pistoli, strčil ji do náprsní kapsy zimníku a řekl: „Položte ho na gauč. Pan doktor budetak laskav a podívá se na něho. Homo sapiens sice není jeho obor, ale v tomhle člověku moc moudrostistejně nebylo.“

Teprve teď se dostal ke slovu inspektor Karas. Když viděl, že Panocha bere Slámu za nohy, uchopil ho vpodpaží a řekl: „Žije. Tep má docela zřetelný.“ A pomohl odnést Slámu na gauč.

Zvěrolékař doktor Wichterle si zatím svlékl zimník i sako, vyhrnul si rukávy, zamnul si v té nevytopenéhaluzně ruce a sklonil se nad Slámou. Nejprve mu rozepjal sako, a když viděl zakrvácenou košili, houkl na

strážmistra Kiliána: „Přineste sem správcovu lékárničku! Celou!“

Rozepnul raněnému knoflíčky košile až do pasu, prohledl si silně krvácející ránu na levém okraji hrudníku,zkusil tep a narovnal se. Počkal, až četník přinese lékárničku, a když viděl, že s ním přiběhl i Kubala,nakázal správci: „Několik prostěradel, ať to tu nevypadá jako na jatkách!“ a začal raněného svlékat zkabátu. Panocha mu přiskočil na pomoc a pomohl mu se sakem a košili. Doktor Wichterle otočil Slámu napravý bok, odfrkl, když viděl roztřepenou ránu asi deset centimetrů nad pasem, a začal ho ošetřovat.Poslal si i pro svou zvěrolékařskou brašnu, kterou v prvním zmatku nechal v autě bál se, že munebudou stačit obvazy nijak si nevšímal Slámova sténání, když pod něho kladl prostěradla, a pustil se

do práce.

„Tak,“ oddechl si, když se asi po deseti minutách narovnal, „do špitálu mu to vydrží, a teď ho odnesteněkam do tepla, než si pro něj přijede sanitka.“

„Tak ho třeba položíme u nás v kuchyni na kanape,“ navrhl správce Kubala. „Tam je teplo,“ dodal a sámšel a vzal raněného za nohy. Když ho Karas s Panochou zdvihali za ramena, Sláma hlasitě sténal, ale očineotevřel.

Zvěrolékař počkal, až raněného odnesou, utřel si ruce do zakrváceného prostěradla a chtěl se jít dolů umýt, když se ho Láska zamyšleně zeptal:

„Co myslíte, pane doktore, je to jeho poranění hodně vážné?“

Doktor Wichterle se otočil, pronikavě se na vrchního inspektora podíval a opovržlivě zavrčel: „Hodněvážné! Samozřejmě je to jeho poranění vážné! Kromě té střelné rány má také docela pěkné zhmožděninyhrudníku a pořádně naražené levé rameno ale jestli to měl být pokus o sebevraždu, tak nevím, kohochtěl oblafnout… Kromě sama sebe… Kromě sama sebe…,“ dodal zamyšleně teď už i on.

„Vy jste ho znal?“

„Jo,“ lakonicky přisvědčil zvěrolékař. „A moc dobře jsem znal i jeho tátu.“

Vrchní inspektor Láska ponechal inspektora Panochu u ošetřeného Slámy, se všemi se rozloučil a odjel sKarasem do kolínské nemocnice požádat o převoz obou mužů do Prahy.

Když potom ve čtvrt na dvanáct vyjížděli z Kolína, podíval se inspektor Karas na svého unaveného anajednou zamlklého šéfa a povzbudivě konstatoval: „Tak jsme toho medvěda přece ulovili!“

Láska, který zrovna myslel na to, kolik zla dokáže napáchat a kolik osudů narušit a polámat takovýpokřivený, najednou jako amokem stižený synáček z horních deseti tisíc, upřel na Karase podmračenýnesouhlasný pohled a odpověděl: „Ale dejte pokoj, pane Karas! Jaképak ulovili… Uštval se sám. My mujen šli po stopě. A žádná lovecká sláva ani zábava to nebyla.“

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ,

jíž se příběh uzavírá

a v níž sluha Javůrek

dojde zasloužené odměny

„Začalo to vlastně tím, že v ten nešťastný pátek Sláma po obědě viděl sluhu Javůrka, jak na sněhu klepekoberce,“ řekl v pátek dvacátého třetího prosince kolem desáté hodiny dopolední vrchní inspektor LáskaVlastimilu Morákovi, když si k němu přišel pro dva svazky klíčů.

„To už mlel z posledního. Úvěr mu došel, věděl, že zlatnický závod i nuselská vila v nejbližší době přejdoudo rukou vašeho otce a nenáviděl ho za to stejně, jako nenáviděl váš otec celou Slámovu rodinu.

Když uviděl Javůrka, uvědomil si, že místnost před kanceláří vašeho otce je prázdná, a rychle si vymyslel,jak přelstít jeho opatrnost. Jako vnadidla použil šperků své matky. Věděl, že váš otec je zná a že je budechtít získat už z čiré zlomyslnosti. Odjel do města a z telefonní budky požádal o půjčku na briliantovýnáhrdelník a náramek, záměrně si řekl o poměrně nízkou částku a navrhl schůzku v kavárně.

To byl slabý bod jeho plánu. Kdyby byl váš otec na tu schůzku v kavárně přistoupil, nic by se bylo nestalo.

Ale Slámovi jeho kalkulace vyšla. Spoléhal na to, že váš otec nebude stát o to, aby je někdo viděl spolu,a pozve ho k sobě. Povedlo se mu to, řekl, že přijde v půl páté a šel si na Národní třídu koupit zabiják ado Jungmannovy ulice kufřík.

Když ho váš otec vpustil, stál a mluvil tak dlouho, dokud si váš otec nesedl, potom se sehnul, postavil

prázdný kufřík na podlahu, vytáhl z rukávu schovaný zabiják a znenadání udeřil.

Ošklivě se zklamal. Představoval si, že se zmocní směnek, spousty peněz a navíc ještě i hromady zlata.Váš otec prý se často chlubíval, že nejvíc půjček na zlato poskytuje v celé Praze jeho závod. Je to

pravda?“

„Jestli se tím otec chlubil veřejně, to nevím, ale doma to řekl mnohokrát jenomže to zlato se přece

nosilo do Živnobanky…“

„Ovšem, ale to Sláma nevěděl. Byl zklamaný, že v nedobytné pokladně nenašel vůbec žádné směnky anizlato, nakonec propadl panice z přítomnosti… z přítomnosti vašeho otce, strčil kazetu do kufříku, sebralklíče a odešel.

Domníval se, že když zamkl oboje dveře, že se na zločin přijde nejdřív v sobotu ráno, a protože cosi věděl

o napětí mezi vámi a vaším otcem, strčil zabiják do popelnice u vaší vily a myslel, že tak svede stopu kvám. Prý na ten nápad přišel až ve Svážné ulici, když si uvědomil, že se toho zabijáku musí nějak zbavit.A to je asi tak všecko.“

JUC. Vlastimil Morák dlouho mlčel. Myslel na středeční pohřeb, na kterém srdceryvně plakala jen bábaVíšková, a stovky lidí se přišly rozloučit s mrtvým jen z morbidní zvědavosti. Nakonec řekl: „Chudák táta.“A potom ještě z povinnosti dodal: „Musím vám poděkovat, že jste ten případ vyřešil tak rychle. Vždyť tonetrvalo ani čtyři dny.“

„Copak my,“ rozšířil Láska chválu i na své inspektory a usmál se. „Kdoví, jak dlouho bychom tápali vetmě, nebýt vašeho sluhy Javůrka,“ a pověděl JUC. Vlastimilu Morákovi o detektivních snahách a píli AloiseJavůrka.

„Jejda, to jsou k nám hosti! Pěkně vítám, pane doktore!“ přivítala junioršéfa a teď už vlastně jen šéfaMorákova bankovního závodu paní Anna Javůrková a křikla do ložnice, kde si Alois Javůrek po obědě

dával šlofíka, když už mu spadla do klína ta nenadálá dovolená: „Lojzíku, vstávej, je tu pan doktorMorák!“

A hned pohostinně vybízela: „Odložte si u nás, pane doktore! Můžu vám uvařit trochu kafíčka?“

„Jen si se mnou nedělejte žádné starosti, paní Javůrková, přišel jsem jen tak na skok, na chviličku…,“rozpačitě se omlouval JUC. Morák a ani nejevil ochotu svléknout si zimník. Konverzaci zachránil poněkud

rozcuchaný manžel Lojzík, který vyšel jen tak v košili a kalhotách z ložnice a honem sahal po saku, visícím

přes opěradlo židle. Oblékl si je, prsty prohrábl kštici a s nevěřícím údivem zíral na nastavenou pravicipana junioršéfa. Podíval se Vlastimilu Morákovi do očí, přijal nabízenou ruku, nesměle ji stiskl a opatrnězapumpoval. „Vítám vás u nás, pane šéf! Co pro vás můžu…?“

„Nic! Nic! Právě proto jsem přišel, že jste udělal tolik věcí, které nebyly vaší povinností. Přišel jsem vámpoděkovat, že jste tolik pomohl naší policii…“

„Ale pane šéf, to přece vůbec nestojí za řeč,“ málem se červenal Alois Javůrek a myslel si přitom: Kdybysty tak věděl… „To by přece na mým místě udělal každej… já přece…“

„Ne, ne, pane Javůrek, komu čest, tomu čest! Abych se vám aspoň trochu odvděčil, přinesl jsem vámmalý dárek,“ odmítl Javůrkovu skromnost JUC. Morák a položil na kuchyňský stůl čtverhrannou krabičku zponěkud odřené modré safiánové kůže s vlisovaným zlatým nápisem

JUWELIER SIEGFRIED WAWRUSCHKA WIEN

k. u. k. Hoflieferant

a znovu podal zkoprnělému Javůrkovi ruku.

„Ale to jste si přece neměl dělat takovou škodu, pane šéf ! Co vás to napadlo, vždyť já si to ani…,“mumlal Javůrek, vzal krabičku do ruky, stiskl pérko a uviděl zlaté kapesní hodinky, ve kterých poznalněkdejší majetek zbankrotělého krejčího Jaroslava Šindeláře z Masné ulice.

Vzal je do ruky, otevřel, v novém návalu pečlivě neskrývaného nadšení vyjekl: „Dvouplášťové… To jenádhera! Ty já si musím nechat na neděli!“

A myslel si přitom: jo, takhle na neděli do chlíva! Když je eště teď odnesu do Rytířský Helclovi, bude mítAnna pod stromeček novej kabát. Musí mi udělat cenu, zloděj jeden. A třeba eště vyjde i pro mě na

meltonky!

A podíval se na pana šéfa zjihlým pohledem, tentokrát mu, pro změnu sám podal ruku a dojatě sliboval:„Do smrti smrťoucí vám to nezapomenu…,“ až se mladý pan šéf polekal té přemíry vděčnosti a honem sehleděl spasit povinšováním všeho dobrého při prožívání svátků vánočních a útěkem za dveře.

A to je to poslední, co ještě bylo v tom předvánočním příběhu o honu na medvídka hodno zaznamenání.

Advertisements